Zrazený Ljubimov?
Vystoupení moskevského Divadla na Tagance s legendární inscenací Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu slibovalo stát se jedním z vrcholů letošního XVII. ročníku hradeckého festivalu. Těšil jsem se na ten zážitek týdny předem. Tříhodinové představení však mé očekávání do značné míry zklamalo.
Dobrý člověk ze Sečuanu
v režii Jurije Ljubimova FOTO FESTIVAL DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ
Režisér Jurij Ljubimov v roce 1963 zasáhl do sovětského divadelního života pronikavě už dramaturgickou volbou slavné hry německého avantgardního průkopníka epického divadla. Brecht byl v sovětském politickém táboře navzdory svému okázalému komunistickému přesvědčení podezírán z formalismu. Ljubimov Brechta rusifikoval především tím, že hru zbavil původní asentimentální a útočné hudby a dal si od Anatolije Vasiljeva a Borise Chmelnického napsat nové melodie zabarvené soucitně a melancholicky. Zároveň tím však rezignoval na podstatnou složku Brechtovy politické apelativnosti. Bohové hledající dobrého člověka jsou v Ljubimovově interpretaci sovětští dozorčí byrokrati, jejichž alibismus nevzbudí překvapení. Závěrečná výzva, aby lidé sami od základu změnili život, který nutí dobré lidi soucitně vydržující své bližní převlékat se za zlé vymahatele dluhů, vyzněla na závěr přitlumeně, téměř jako existenciální povzdech. Rozhodně měla daleko k zápalnému revolučnímu heslu.
Jenže to už podle mého názoru nemusela být součást Ljubimovova režijního záměru. Herci, kteří se ve středu 22. června 2011 představili hradeckému obecenstvu, ztělesňovali své postavy jako nadsazeně stylizované prvoplánové karikatury, které sice už při vstupu na scénu polopatě naznačovaly, ba prozrazovaly svůj charakter a jevištní úkol, ale byly vyvedeny chladně a bez nasazení; odevzdaně plnily režisérovo zadání. Výsledný dojem byl mdlý a brechtovské paradoxy přicházely téměř úplně o svůj vtip. Brechtovský herec, jak jsem jej před lety viděl v Brechtově domovském divadle v Berlíně, pracoval sice rovněž se zjednodušením a nadsázkou, ale nebyl neúčastným plnitelem režisérových pokynů a předehrávek. Byl naopak silně při věci.
Přesto jsem přesvědčen, že bylo dobře, že jsme tuto polokonzervu Ljubimovovy inscenace měli příležitost spatřit. Dovedu si na jejím základě představit, jak asi působilo nadšení mladých účinkujících, studentů Ščukinovy herecké školy při moskevském Vachtangovově divadle, když se před čtyřiceti osmi lety pustili s avantgardním režisérem do práce na textu, jehož poetika se tak prudce odlišovala od sovětské divadelní konvence té doby, a jak potom svými výkony oslovovali publikum. Bylo možné tyto přesvědčené nadšence nahradit bez ztráty na účinu jiným ansámblem a pak případně zase jiným, který jen „převzal jejich role“?
Vystoupení Divadla na Tagance v Hradci Králové mi připomnělo Ljubimovův diskusní příspěvek pronesený před lety na plzeňském festivalu. Herec je hlupák, řekl tehdy velký režisér. Je odkázán na to, co mu předvedu a uložím. Ljubimovův konflikt s herci, který propukl navenek v Praze krátce po hradeckém vystoupení, dokládal úskalí této krajností. Herec se v režisérském divadle musí se svým demiurgem ztotožnit a naplno se dát do služeb jeho koncepce, jinak je demiurg navzdory svému osobitému pojetí ztracen. Ljubimovovi herci si v Praze řekli o výplatu mezd před představením, jinak odmítali hrát. Přestali zřejmě svému šéfovi věřit i to minimum, které zakládá ekonomickou spolupráci. Režisér, který dávno překročil devadesátku, ale podle vlastních slov má stále na jevišti co říct, se ocitl bez herců a sám. Dá se mluvit o tom, že byl zrazen? Nebyli dávno předtím „zrazeni“ i herci pokládaní za nájemné hlupáky?
Komentáře k článku: Zrazený Ljubimov?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
