Zrzouni cestují do země zaslíbené
Román Hrozny hněvu, který vyšel v roce 1939, reagoval na deset let probíhající hospodářskou krizi vedoucí k politickému a sociálnímu chaosu. John Steinbeck v něm popisuje obrovský nárůst nezaměstnanosti, jenž přiměl velké množství lidí k migraci za prací a vidinou lepšího života daleko od vlasti, kde jejich rodiny po generace hospodařily. Výchozí situace není nepodobná té dnešní, jedna migrační krize je uzavřena, avšak další způsobené změnami klimatu před námi. Dramaturgická volba adaptovat právě v dnešních souřadnicích román o farmářích z Oklahomy mířících do mytické kalifornské hojnosti je tak více než pochopitelná. Na jeviště Horáckého divadla v Jihlavě jej převedl ve své režii Ondřej Štefaňák.
Lucie Sobotková a Josef Kundera se představí v dvojrolích prarodičů a dětí FOTO IGOR STANČÍK
Jeho tvorba je příznačná nepravidelnou dramaturgií opírající se o látky až děsivě analogické s dneškem. V domácím Divadle X10 nahlížel stav současné společnosti skrze inscenaci první části románové trilogie Čekárna Liona Feuchtwangera Úspěch, zasazené do meziválečného Německa s prvotními projevy fašizace. Přizpůsobit se nové společnosti musel i hrdina vyexpedovaný rodinou ze starého kontinentu do Ameriky v režisérově adaptaci Kafkova románu Amerika v Divadle D21. Ani zde se americký sen pochopitelně nekonal.
Práce s prózou Štefaňákovi umožňuje co nejkonkrétnější formu sdělení, postavy se vyjadřují více než prostřednictvím dialogů izolovanými promluvami mířenými přímo do publika, jako by společně rekonstruovaly příběh, jako by kolektivně obráběly hmotu slov. Slov, o která jde na prvním místě, a to i přesto, že jsou omývána expresivní vizualitou. Ta je utvářena jednoduchou, často metaforickou scénografií, v níž je vždy podstatná i prázdnota. Dramatičnost nepramení z konfliktu, ale z formálního uchopení textu a způsobu, jak je vyprávěn.
Vypravěčské přemety se daleko lépe uplatňují v modernistické próze než u lineárního narativu psychologicko-realistických opusů, kde je těžké, ba přímo nemožné vzepřít se chronologické struktuře. Právě takový je román Hrozny hněvu. Rodina Joadových opouští v důsledku sucha, které zničilo úrodu, pronajatou půdu a hledá útočiště s nadějí na hezkou budoucnost v Kalifornii. Je tam poptávka po 800 česáčích hroznů, kteří si prací přijdou na dobré peníze, jak o tom informují letáky distribuované po celé Oklahomě. Rodina svedena iluzí lepšího života rozprodá celý majetek a vše, co má, investuje do cesty do země zaslíbené. Během ní umírají oba prarodiče a s každým dalším kilometrem je více než zřejmé, že plán Joadových má mizivou šanci na úspěch, jelikož silnice jsou plné rodin mířících tím samým směrem či zklamaných lidí vracejících se nazpátek.
První část inscenace Hrozny hněvu se nese ve stylu lineární road movie, prostřednictvím níž jsou postupně představeni všichni „buranští cestovatelé“. Jejich pokrevní příbuznost je znázorněna zrzavými parukami. Zdali to nějak souviselo s jejich natvrdlostí nebo měl znak odkazující k okrajovému zabarvení vlasů v populaci nějaký jiný význam, zůstalo nezřetelné. Zrzouni se mezi sebou přou, objasňují svoje pozice, přičemž svorníkem zůstává nucené společné putování. Obzvláště v první části před přestávkou je adaptace vedena kompromisně a někdy až zbytečně vstřícně (herci se například několikrát pokoušejí kontaktovat publikum, pauzu vyplní kulinářskou etudou se závěrečnou pobídkou ke kolektivnímu koštu a především se neustále ctí posloupnost děje), přesto však interpreti nejsou až na výjimky schopni tvar zcela obhájit a naplnit. Jihlavští nemají ve zvyku jednat slovem bez výraznějšího fyzického gesta. A tak i když je zřejmé, že autor promluvu mínil spíš jako komentář, dost možná ironický, podvědomě dohrávají situaci. Ačkoli mají k dispozici mikroporty, nedokážou být úsporní. Štefaňákovu expresivitu zase nezvládnou ostrým střihem ztišit, takže je jejich projev místy nesnesitelně ukřičený. Dostatečně uvěřitelní jsou teprve v momentech, kdy mluví na kameru, což se uplatňuje zejména ve druhé části inscenace. Na režisérův styl paradoxně přistoupili nejstarší členové souboru Lucie Sobotková a Josef Kundera ve dvojrolích prarodičů a dětí, byť je od tvůrce, a tedy i jeho vnímání světa a divadla dělí více než jedna a půl generace. Ti si zachovali i prospěšnou nadsázku.
Přímočarost první části se režisér snaží rozbít různými obrazovými intervencemi, ke kterým používá live cinema a meotar. Zpětnou projekcí namířenou často na boky jeviště zpřesňuje obsah výseků, dodává atmosféru. Kamerou zavěšenou na tah promítá živě snímaný obraz na zadní ekran, ať už detaily tváře, nebo celé jeviště ostřené z ptačí perspektivy. Promítací plocha jako součást pohyblivého objektu, umožňující i stínohru, získává na významu hlavně po přestávce. To už Joadovi doputovali na místo určení a ocitají se v jakémsi sběrném táboře, v němž dost možná jejich život také vyhasne. Až apokalyptickou atmosféru režisér buduje kombinací různých obrazů na plátně, kde se překrývají mluvící hlavy herců s tematickými historickými i současnými výjevy. Teprve v závěrečné sugesci se mu daří zvýraznit onu paralelu s dneškem, stejně jako plnohodnotně představit podobu současného divadelního jazyka, který je pro něj charakteristický. Škoda jen, že k němu vede poněkud zdlouhavá a v technickém provedení rozkolísaná cesta.
Horácké divadlo Jihlava – John Steinbeck, Ondřej Štefaňák: Hrozny hněvu. Překlad Radoslav Nenadál, scéna a režie Ondřej Štefaňák, dramaturgie Bára Viceníková, Jaroslav Čermák ml., kostýmy Matilda Tlolková, hudba Kryštof Blabla. Premiéra 14. září 2024 (psáno z reprízy 2. října 2024).
Komentáře k článku: Zrzouni cestují do země zaslíbené
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
