Ztížené Havlovy možnosti v Brně
Brněnské divadlo Reduta do programové nabídky přidalo hru Václava Havla Ztížená možnost soustředění. Světovou premiéru měla v režii Václava Hudečka na jaře 1968 v Divadle Na zábradlí, kde Havla v legendárních i poněkud romantizovaných „sixties“ proslavily zejména Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). Pak se komedie více než dvacet let uvádět nesměla a po roce 1989 ji česká divadla zařazovala na repertoár jen sporadicky. Patří tak k nejméně uváděným Havlovým hrám, přičemž odborníky bývá ze slavné triády skutečně hodnocena jako nejslabší (ostatně vlažné byly i dobové recenze). Zůstává tedy otázkou, proč si v Brně vybrali právě ji. Volbu titulu lze však kvitovat jako vyrovnání jistého manka: Havla na půdě Národního divadla Brno kupodivu zatím nasadili toliko třikrát (Zahradní slavnost, 1964; Asanace, 1990; Rodinný večer, 2010).
Tomáš David v roli Dr. Eduarda Humla a Hana Tomáš Briešťanská coby Humlova manželka Vlasta FOTO PATRIK BORECKÝ
S Václavem Havlem byly vždycky patálie. Socialistickému establishmentu to ztěžoval jako odbojný disident či přímo vězeň svědomí, v dobách svobody mu jako hlavě státu bylo vyčítáno leccos od amnestie po rozdělování společnosti. Nu a jako dramatik to už v počátcích schytal třeba za svoji třetí hru. Při jejím jevištním startu v dobách pražského jara v ní bylo objevováno zejména politikum. Protagonista Huml potácející se nejen v různých časových rovinách, ale také mezi ženou, milenkou, sekretářkou a prvním, notně vrtošivým československým počítačem Puzuk KO−213 byl interpretován jako modelový dobový soudružský pantáta, který chce být navenek morálním vzorem, ale jehož osobní život je jedno velké fiasko.
Jisté je, že číst hru politicky dnes už není možné, a protože text se jistým způsobem odkazuje až ke kořenům frašky, zbývá pořád ještě dostatečně plnotučný inscenační pohled na ztíženou možnost soustředění hlavního hrdiny. Ten je stále více obnažovaný a demaskovaný, v pracovním i soukromém životě stále licoměrnější, což jej staví do velmi sarkastického, nelichotivého světla. Tady už nejde – jako u předchozích dvou skutečně mimořádných Havlových děl – o činnost a rádoby reparaci instituce, zde se jedná o vivisekční vhled do pracovního i soukromého života jednotlivce. Autor nešetří hlavního hrdinu Dr. Humla, ale záměrně ztěžuje možnost soustředění také publiku: chronologie a kauzalita jeho života jsou tady rozcupovány na kousky, posléze skládány zpět v alogickém pořadí, jednotlivé části jsou zaměnitelné a jsou taky zaměňovány jako třeba výroky manželky Vlasty a milenky Renaty. Přesto toto bloudění v čase (naznačuje se tak i jistý princip roztržitosti Dr. Humla) nakonec nijak neznesnadňuje orientaci ve formálním ani obsahovém rámci dramatické hříčky.
S Havlem si občas nevědí rady ani režiséři. Někdy vznikají přeintelektualizované, odtažité inscenace, jindy zase pitvorné jevištní hříčky snažící se dotvořit smysl absurdních dialogů a situací, odkazující zejména do končin velkých paradoxů. V takových režijních optikách logicky zůstává dramatikův skvělý cit pro sarkastický humor a často protismyslný vtip bokem. Podle proklamací ředitele Národního divadla Brno a zároveň režiséra hry Martina Glasera je Havlův text aktuální i po víc než půlstoletí, jeho inscenace ovšem jako by zůstala zaseknuta uprostřed těchto naznačených pólů. Jde až o pietní, vizuálně úchvatný obrázek ze šedesátek, který se režie snaží jaksi z vnějšku resuscitovat třeba pomocí scénických gagů; to se tady pak často žuchá na gauč nebo přímo na podlahu.
Výprava Davida Janoška je úchvatnou jízdou do let vzniku hry. Jde o mimořádné retro… Všechny ty vyčesané paruky, prošívané domácí župany, plisované sukně a dámské botky – prostě pastva pro oči, podívaná, která někdy až přebíjí vlastní text. Na komorním jevišti Reduty vznikla designově úchvatná replika pokoje, kterému dominují dvě vysoké naddimenzované skleněné vitríny, v nichž se krčí dobové lisované sklo. Ostatně i používaný kávový servis a hrnky, plastika na stěně obýváku, to vše odkazuje na šedesátky v sytých zelenomodrých odstínech.
Glaserova inscenace ponejvíce připomíná skvěle vymalovaný plakát z dob, kdy jsme byli plakátová velmoc. A nemohu si nepovzdechnout, že režie mohla v této stylové iluzi přece jen rázněji a trojrozměrně obtáhnout některá stále aktuální témata, jako je sarkastický boj člověka smažícího se ve vlastní šťávě, který více a více pozbývá svoje člověčenství i humanistické představy o sobě samém.
Nu a tento režijní vzkaz samozřejmě může ponejvíce modelovat herectví. Bohužel i tady je to vše spíše na vnější efekt, i když Tomáš David jako Huml podává opravdu energický výkon bez jediného zaškobrtnutí. Hana Tomáš Briešťanská jako jeho žena zase předpisově potřásá vyčesaným příčeskem a Zuzana Černá coby milenka Renata pečlivě memoruje repliky a nervózně do toho kouří. A vnějškovost jako by se tady smrkla do předkusu vědecké pracovnice Dr. Jitky Balcárkové, jak ji huhňavě a místy až zbytečně přeťáple hraje Tereza Groszmannová, která však taky oprávněně sklízí nejživější reakce publika. Smích v hledišti tak v nechtěném paradoxu budí ponejvíce právě vnější legrácky než ona místy až potměšilá havlovská grotesknost, kterou se v Brně naplno rozehrát nepodařilo.
Národní divadlo Brno – Václav Havel: Ztížená možnost soustředění. Režie Martin Glaser, dramaturgie Hana Hložková, scéna a kostýmy David Janošek, hudba Ivan Acher, světelný design Martin Špetlík. Premiéra 11. února 2020 v divadle Reduta.
Komentáře k článku: Ztížené Havlovy možnosti v Brně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
