Ztracená nevinnost

Strávil jsem důležité roky v Mostě, a ať už mu přezdívám Brixen nebo Hlavní město Chile, činím tak s divnou láskou jak Joyce vůči Dublinu. Byla ta léta od mých dvou do osmnácti přece jen taková, že bych musel být vůl, abych je zapřel. Je sice fakt, že na louku, kde jsem sáňkoval, už nezajdu, i kdyby napadl sníh, paneláky natěsnané na sebe už schovaly ten volný prostor, kde bývala i malá skalka, takový kaňon, kde se kouřilo, i když to nechutnalo, aby se dělal dojem na dívky, na které to ale žádný dojem nedělalo. Taky okny dětského pokojíku už neotřese tlaková vlna po výbuchu Staliňáku a já nebudu potkávat kluka ze školy s černou páskou na rukávě bundy, která nebyla zrovna z tuzexu, ale škaredá jak noc a s tou páskou kvůli tatínkovi se stala ještě škaredější. No, zaplať Bůh. A když už jsme u Boha, nezajdu s partou do nomádského kostela, protože je známkou odvahy zajít tam, kde se prohání vítr a občas si odskočí někdo vykonat fyzickou potřebu: ať už metabolickou či sexuální.

Ale dosti starých pověstí, ony vlastně nejsou ani tak staré, protože nový Most je v mnoha oblastech mladší než já, a já se taky necítím zrovna jako Metuzalém. Jen jedna okolnost je důležitá, abych vysvětlil, proč mě představení Hrabalových Andělských očí v místním divadle 29. října 2010 přitáhlo jak můru k lampě.

Já si totiž zčistajasna uvědomil, že vůbec poprvé v životě, kdy jsem šel do divadla dobrovolně, a ne vláčený společně se spolužáky soudružkami učitelkami, bylo před osmadvaceti lety právě na Hrabala. Vzpomínám si, že staré secesní divadlo ve starém Mostě vyletělo do luftu a zmizelo v jámě dolu, ale soubor jak sirotci zůstal. Stali se z nich vlastně takoví kočovníci, což mě fascinovalo. Nejezdili samozřejmě v krytých vozech, ale přesto měli nejistou sezonu, spíš více sezon. Taky vypadali tak nějak sklesle, když chodili po školách a nabízeli předplatné. Hráli na provizorní scéně, tuším kulturního střediska Máj, tehdy jsem ještě pumpičku věděl, co bylo v dobách národního obrození Prozatímní divadlo, byl jsem ještě na základce a kromě culíku spolužačky mě už tankovali jen KISS, AC/DC a Pink Floydi. Naprosto jsem neznal žádného Hrabala, to zjevení jsem potkal až v prváku na gymplu, ani žádného Menzela.

Přesto jsem skočil po divadelní permanentce, kterou domů přinesla sestra. Její kamarádka nemohla na představení a nabídla jí, aby šla místo ní. Nevím už proč, ale sestře se nechělo. Ono se holkám asi samotným nikdy nechce. Vždyť spolu chodí i na záchod. Ale já byl vždycky zvědavý.

Až v divadle jsem zjistil, že se to jmenuje Ostře sledované vlaky. Vidím jako dnes hubeného Miloše Hrmu (hrál ho Petr Rychlý?), jak na železničním semaforu vyhazuje do povětří vlak a vzápětí střelený náckem padá.

Mostecký Hrabal roku 2010, to už je jiná káva. 25 let stará budova, do které se sirotci tolik těšili, je krásná a monumentální, pořád ještě ve formě, i když se betonové centrum jinak drolí jak Zeď od Floydů. Jevištní točna zažila i takové vrcholy jako slavné představení Cirkus Humberto, ale já už těžko mohu přijít nevinný jak Miloš Hrma.

Zjišťuji, že na rozdíl od mladého sebevraha, který se vrací do života, aby se stal mužem a poznal lásku i smrt, v Andělských očích není o co hrát. Přišlo mi to už v Kleinově filmu. Na scéně se to jen potvrdilo. Nemohl za to nikdo. Všechno bylo v richtigu. Herci pábili jak z partesu. Scénografie nápaditá, výborná hudba. Ale to, co jsem při čtení vnímal, ty Hrabalovy kontrasty mezi dobou, jak se jeví či chce jevit, ve svém šarmantním oblečení, líbezné mluvě a iluzích, proti naturalistickým, ale barokním obrazům mejdanu, nahé dámy i sexu, se ztratilo. A člověk by musel být opravdu nevinný jak lilium, aby ho historka o zatčení pojišťováků, kteří „páchají“ jen všednodenní pinožení piónů na šachovnici, jimiž pohybuje ruka trhu, jednou odnikud nikam jdoucí (ne)dramatickou postavou, o níž víme jen, že má „andělské oči“, zasáhla na komoru srdce i mozku a nevyšuměla.