Češi jsou zbabělci, Führer je skvělej!
Každý nový film Petra Zelenky je neopominutelnou událostí. Přihází se jednou za několik let nejen proto, že dotyčný scenárista a režisér „netočí nic, pokud k tomu nemá vážný důvod“, jak by se dal parafrázovat název jeho studentského filmu z roku 1991, ale zejména kvůli nesnadnému získávání financí pro jeho projekty. I tuto skutečnost reflektuje jeho nejnovější opus Ztraceni v Mnichově, který připravoval sedm let.
Společníkem a svědkem významných momentů je papoušek žako (uprostřed), který mluví Daladierovým hlasem. Vlevo Marek Taclík jako Jakub a vpravo Martin Myšička v roli novináře Pavla FOTO ARCHIV
Tentokrát se zaměřil na téma tzv. mnichovské zrady. V první části snímku předkládá příběh svědka mnichovské dohody, který sedmdesát let po jejím podpisu rozpoutá mezinárodní politický skandál. Druhá část představuje fiktivní dokument o natáčení tohoto filmu.
Zelenka má za sebou úspěšné paradokumenty (Mňága – Happy end, 1996, Rok ďábla, 2002), zároveň je dramatikem a divadelním režisérem (pro Dejvické divadlo napsal a inscenoval tři původní hry: Teremin, Příběhy obyčejného šílenství a Dabing Street) a ve své filmové hrané tvorbě používá dokumentární a divadelní prostředky, většinou s ironií a nadhledem. I v této mystifikační komedii se projevuje jeho schopnost vypovídat o závažných věcech humorně. Větší část filmu ukazuje proces natáčení a zcizuje příběh, přičemž přiznává inspiraci Truffautovou Americkou nocí (1973). Podobný typ filmu coby sebereflexe jsou třeba Ztracen v La Mancha (2002) nebo Irma Vep (1996), ale vlastně i český Trhák (1980).
Přesto je námět neotřelý a scénář jej rozvíjí překvapivým způsobem. Může se zdát trochu tezovitý, ale aspoň je zjevné, že Zelenka ví, co chce říct, a to v současnosti není u českých filmařů pravidlem. Děj odsýpá ve svižném tempu, které díky neustálým zvratům udrží až do konce. Jeho hladké plynutí narušuje jistá kostrbatost a dojem nehotovosti, ale dost možná záměrně. Co se týče herců, bylo by nadbytečné zdůrazňovat, že „Dejvičtí“ představují záruku kvality a kongeniálního sladění s režisérem.
Tematika Mnichova a počátku druhé světové války je Petru Zelenkovi blízká, ovšem zpracovávat ji ve vážném duchu – jako třeba Otakar Vávra ve Dnech zrady (1973) – nepovažuje v dnešní době za možné a vhodné. Zvolil tedy absurdní humor, jímž nastavuje zrcadlo českému bolestínství a dějinnému alibismu. Komediální nadsázkou chce přispět k boření národního mýtu o mnichovské zradě. Vychází přitom z kontroverzní interpretace těchto událostí historikem Janem Tesařem v knize Mnichovský komplex. Tesař dovozuje, že nešlo o zradu mocností, jak je tradována v učebnicích dějepisu a zapsána v národním povědomí, tedy o diktát, který prezident Beneš přijal z donucení, ale naopak o chytrý Benešův tah, dojednaný už několik dní před samotným podpisem smlouvy. Tyto teze vnáší Zelenka na plátno nedidakticky, zabalené do osobního příběhu novináře Pavla (Martin Myšička) odehrávajícího se v roce 2008.
U příležitosti výročí podpisu mnichovské dohody přijíždí do Prahy na pozvání Francouzského kulturního institutu společník ministerského předsedy Édouarda Daladiera, signatáře dohody za Francii. Tímto společníkem a svědkem významných momentů je papoušek žako, který mluví Daladierovým hlasem a reprodukuje jeho výroky. Pronáší velmi nelichotivé sentence o Češích a Benešovi, a naopak obdivné vůči Hitlerovi. Pavel samozřejmě hned zavětří tučné sousto pro média, papouška ukradne a jeho prohlášení zveřejní. Pták-pamětník ho přivede k jinému náhledu na starou, v českém kolektivním nevědomí stále bolestivě působící ránu. Zároveň se mu po odhalení manželčiny (Jitka Schneiderová) nevěry stává nejbližší bytostí.
Zde filmový příběh končí a pokračuje pak v druhé části snímku formou storyboardu, protože na dotočení nejsou peníze: Pavel s papouškem procestuje Francii, vystupuje v cirkuse, zažívá milostné dobrodružství a nakonec triumfálně vjíždí do Paříže. V tomto filmu o filmu hrají představitelé sami sebe (Myšička hraje Myšičku ztvárňujícího roli Pavla), je tu samozřejmě filmový štáb (režiséra představuje Tomáš Bambušek, produkčního Vladimír Škultéty, překladatelku Jana Plodková, jejího žárlivého manžela Václav Neužil). Uprostřed natáčení údajný francouzský koproducent nedostojí svým závazkům, odstoupí a znemožní tak dokončení filmu. Bulvární titulky hlásají: Frantíci zase zradili! – ovšem ve skutečnosti žádný francouzský koproducent neexistuje, česká produkce si ho vymyslela proto, aby mohla žádat peníze z evropských fondů. Zelenka tak vytváří paralelu mezi filmovou iluzí a historickým mýtem a předkládá domnělou vinu Spojenců v roce 1938 coby účelovou báchorku.
Skutečný Zelenkův film také žádného zahraničního koproducenta nemá, ale sladká Francie se na něm účastní prostřednictvím herce Marciala di Fonza Boa (papouškův cvičitel) a herecky debutujícího diplomata Stanislase Pierreta (ředitel Francouzského kulturního institutu). A hrdý Albion zasáhl též – zařadil Ztraceni v Mnichově do programu letošního Londýnského filmového festivalu, kde si snímek 8. října odbyl světovou premiéru. Do našich kin přichází 22. října. Stojí za pozornost nejen pro svou nosnou myšlenku, propracovaný scénář a herecké výkony, ale i jako formální experiment nepateticky vzdávající hold filmovému umění. V rámci Zelenkovy tvorby nevyniká, ovšem v kontextu české porevoluční kinematografie vysoce ční nad průměr a patří k tomu nejlepšímu, co u nás letos vzniklo.
Ztraceni v Mnichově. Námět, scénář a režie Petr Zelenka. Kamera Alexandr Šurkala. Produkce David Ondříček a Lucky Man Films. ČR 2015, 95 minut.
Komentáře k článku: Češi jsou zbabělci, Führer je skvělej!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
