Zůstaly po nich dopisy. Co zbude po nás?
Beata Parkanová nejprve vstoupila na scénu jako autorka knih převážně pro děti. V roce 2015 absolvovala katedru scenáristiky a dramaturgie na FAMU, o tři roky později debutovala nejen jako scenáristka, ale i režisérka celovečerního filmu Chvilky. Předloni měla stejný autorský podíl na snímku Slovo a letos tomu tak bude u filmu Světýlka. Všem třem titulům je společné i to, že Parkanová v nich různou měrou čerpá buď ze života svého, nebo svých rodičů a prarodičů. A její autorský a režisérský divadelní debut, realizovaný v Činoherním klubu, v tomto není jiný.
Zleva Romana Widenková, Lucie Žáčková a Daniela Kolářová jako trojjediná Evička a Martin Finger v roli Luďka FOTO PAVEL NESVADBA
Základem inscenace Milá Evičko, milý Luďku jsou v první půli večera výhradně dopisy, které v padesátých letech psali autorčini prarodiče, když od sebe byli odloučeni. Po přestávce k nim přibývají úryvky z dědečkových deníků, které si pořizoval počátkem 21. století v psychiatrické léčebně, kde pobýval. Evičku zosobňují herečky tří generací – dvacátnice Romana Widenková, čtyřicátnice Lucie Žáčková a sedmdesátnice Daniela Kolářová. Jejich generační různost figuru Evičky pochopitelně zplastičťuje, ale není to tak, že by věk byl určujícím kritériem, jaká replika bude té které herečce přidělena. Každá z představitelek ztělesňuje určitou fazetu Evy: Widenková něžnou, svůdnou, nadějeplnou; Žáčková pedantsky pečující, šetrnou, akurátní; Kolářová mírnou, chápající, plachou. Slova adresují Luďkovi v podání Martina Fingera, který vlastně tutéž postavu, jen pojmenovanou jako Václav, ztělesnil již ve filmu Slovo. Posun tu však je – zatímco ve filmu se protagonista utkával s protivenstvími režimu, byl daleko více zapojený do provozu rodiny i společnosti, na jevišti je milujícím, vážným a zdrženlivým mužem ponořeným do rodinných vazeb. Společenská dusna sem neprosakují.
Zatímco první polovina inscenace je hravá, snad se dá říct, že i rozmilá, jde totiž o vymazlené dávkování replik mezi trojjedinou Evičkou a jejím Luďkem, druhá polovina může diváctvo zaskočit. Fingerův Luděk je náhle zestárlý pán, který obtížně hledá slova, někdy je ani nenachází; je již zcela ve „svém světě“, v němž Eva sice významně figuruje, ale přediva jsou silně zesláblá. Teprve teď je plně zdůvodněno autorčino zmnožení Evy: ona se v Luďkově již děravé mysli přelévá v čase a prostoru, je pro něj přitažlivou mladou ženou, provozní hlavou rodiny i zklidněnou partnerkou, bez níž se neobejde. Všechny tři herečky podávají své party přesně, bez přehrávání, s nevlezlou jímavostí. Luděk je v první části hlavně Fingerem, nesen je v oné skeptické, stažené poloze s jemnou mimikou a střídmými gesty, kterou od tohoto herce známe od časů Divadla Komedie, kde se vyprofiloval. Jako zestárlý Luděk, jemuž se vše bortí pod rukama a on to registruje jen zčásti, je Finger výraznější, vtiskuje postavě tragiku.
Inscenace zprvu tedy poněkud klame tělem. Začíná jako šikovně komponovaná, jemně humorná dobovka z časů, kdy si lidé psali dopisy, vyznávali si v nich lásku, projevovali péči. Postupně ústí ve zprávu o pomíjivosti. Lidé zestárnou, všechno prožité odpluje, zavře se voda. Jde o katarzi svého druhu. Parkanová při svém divadelním debutu obstála. Nesmí se zapomenout, že k tomu svým dílem přispěli Josefina Bakošová promyšlenou tvarovou i barevnou prací s kostýmy a Pavol Andraško, který dominantou scénografického řešení učinil mohutnou zadní stěnu ze sítí, na nichž jsou rozvěšené dopisy. Titul Milá Evičko, milý Luďku se zařadil k tomu lepšímu v nynějším repertoáru Činoherního klubu.
Činoherní klub, Praha – Beata Parkanová: Milá Evičko, milý Luďku. Režie Beata Parkanová, dramaturgie Markéta Kočí Machačíková, scéna Pavol Andraško, kostýmy Josefina Bakošová, hudba Milan Pastyřík. Premiéra 23. března 2024 (psáno z reprízy 27. března).
Komentáře k článku: Zůstaly po nich dopisy. Co zbude po nás?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
