Divadelní noviny >

Zuzana Onufráková: Promiňte, já se dnes nechci líbat

Zuzana Onufráková je mladá, temperamentní, velmi vitální herečka. Slovenka, která přišla před jedenácti lety do Prahy studovat herectví, protože pro ni rozdělení Československa neznamenalo, že by se najednou stala cizinkou. Pravděpodobně nemá důvod cítit se tak ani dnes, po pětiletém období v Činoherním studiu v Ústí nad Labem zakotvila v pražském Švandově divadle. Zdravé sebevědomí jí nechybí, ale z rozhovoru měla trochu obavy. Podle vlastních slov se necítí byt dostatečně zralá, aby mohla rozdávat „životní moudra“, o svém povolání nerada filosofuje, a pokud by to přeci jen dopustila, rozhodně neumí být stručná. Kdybychom si prý povídaly například o tenise, který závodně hrála sedm let, bylo by to jednodušší, protože sport má jasná pravidla a přemýšlí se u něj takticky.

Začněme tedy u tenisu. Nebo spíš u konce vaší tenisové kariéry.

Trénovat jsem začala v sedmi letech v klubu Tatran Prešov, v devadesátém třetím jsme se s rodinou přestěhovali do Bratislavy a já přestoupila do Slávie, ale tam jsem byla jen dva měsíce a všeho jsem nechala. Aktivně hrát jsem přestala zhruba měsíc před čtrnáctinami, tedy ve věku, kdy už bych měla mít vlastního trenéra a jezdit na turnaje i do zahraničí. Přitom to byl celý můj svět. Věnovala jsem se mu čtyři hodiny dennodenně!

Proč jste přestala trénovat?

Z finančních důvodů, měla jsem zaplatit deset tisíc za klubový přestup, navíc by byl tenis stále finančně náročnější. My jsme s maminkou a sestrou uspořádaly poradu a zjistily, že na to prostě nemáme. Maminka byla samoživitelka a my s Jankou jsme měly už tak spoustu kroužků.

Truchlila jste mnoho?

Nedávno jsem se na to ptala maminky, protože si to nepamatuji, i když jsem už nebyla malá. Řekla, že pokud jsem byla smutná a mrzelo mě to, tak ona to nepoznala. Smířila jsem se s tím, žádné trauma z toho nemám. Vždyť si zahraji, když chci. A na Wimbledon možná někdy zajedu jako divák.

Jaké míváte ze hry pocity nyní?

Často si říkám, že mám pro tenis vážně dispozice. A když hrajeme zápasy – což baví hlavně muže – opět se mě zmocňuje staré známé chvění. Přirovnala bych to k pocitu, který zažívám v divadle před premiérou. Nemám lehká kaťata, ale jsem rozhodnutá nepustit ani jeden game. Už se však nevztekám, když mi to zcela náhodou nejde!

Naučil vás tenis disciplíně?

Určitě. Mám pocit, že jsem tehdy byla disciplinovaná v každém směru. Díky tenisu jsem měla svůj pevný a neměnný řád – škola, oběd, nasednout na kolo, ujet několik kilometrů, trénink, opět kolo, úkoly, večeře, knížka a spát. Nepoznala jsem téměř vůbec televizi, měla jsem skvělé výsledky ve škole, v tenise už méně, ale právě on mi pomáhal. Také jsem se naučila překonávat nervozitu, nezúročenou dřinu, někdy i zlost. Odmala vím, co je to prohrávat, a umím podat ruku soupeři, který mi vyprášil kožich.

Jistě jste se naučila také spolupracovat, být týmovou hráčkou.

Ano, v týmu nejde o to, kdo je šikovnější či rychlejší. Když během čtyřhry neumíte podržet a podpořit toho druhého, který třeba dělá i sebe zoufalejší chyby, když neovládnete svoji netrpělivost, či dokonce hněv, je to v háji. Nejen že prohrajete, ale taky si zápas vůbec neužijete.

Bílý a rudý sen

Snila jste o tom, že se stanete nejlepší tenistkou na světě?

Měla jsem bílý sen. Jasně jsem se viděla na Wimbledonu, chtěla jsem být druhou Navrátilovou a v psychicky nejvypjatější chvíli dramaticky zvrátit zápas a vyhrát! Ale nebyla jsem nikdy urputná. Dodnes netrpím žádným loktem – ani tenisovým ani ostrým. Už tehdy jsem se asi víc předváděla, než obhajovala svůj tenisový talent. Na trénincích jsem měla svůj sen, a pak, v terénu, jsem kolikrát vnímala publikum víc než hru samotnou. I tou raketkou jsem občas třískla – ani ne tak ze zlosti, jako kvůli divákům. Dnes se v divadle taky cítím jako ryba doma, ale už se plně soustředím a věnuji „utkání“. A přitom nemám žádný rudý sen, jak kráčím po červeném koberci…

A v dětství jste o červeném koberci snila?

Divadlo mě fascinovalo, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že budu herečka. Ještě v průběhu střední školy jsem nejvíce přemýšlela o studiu psychologie. O herectví jako profesi jsem začala vážně uvažovat až v době podávání přihlášek na vysokou školu. Což vlastně bylo přirozené, protože to umělecké – recitace a divadelní kroužky – bylo od dětství mou součástí, ale až do tohoto rozhodnutí to byl koníček vedle tenisového hřebce. Dvě vášně, jeden sen.

Proč jste si nakonec podala přihlášku na DAMU, tedy do Prahy? Podala jsem si přihlášku i na VŠMU do Bratislavy. Přišlo mi naprosto přirozené jít v rámci Československa na obě vysoké školy. Vždyť jsem se zde narodila a češtinu jsem nevnímala jako cizí jazyk. Až když jsem byla na dni otevřených dveří, tak jsem se slovensky zeptala přítomného pedagoga, zda by bylo vhodné připravit si k přijímačkám také nějaký text v češtině. Byl to profesor Císař a dosti se podivil, že si troufám jít studovat činohru do Čech, když jde v první řadě o mluvené slovo. Tehdy jsem se poprvé zamyslela, zda může býti pro Slovenku problém hrát česky. Na vteřinu. To se přeci ještě uvidí! U přijímacích zkoušek na VŠMU jsem vylítla jako číslo dvacet osm hned z prvního, takzvaně anonymního kola. Celou komisi tvořil jenom pan Huba, který ani neotvíral ročník, ale bezesporu věděl, co dělá. Kdybych se dostala na obě školy, bůhví.

Jste v Česku spokojená? Nebo jste uvažovala i o angažmá na Slovensku?

Děkuji Bohu za všechno, co mi nadělil. Mám práci, líbí se mi tady a o divadelním angažmá doma bych uvažovala, jenom kdybych se tam chtěla vrátit, k čemuž momentálně nemám důvod. Ale nabídku na hostování bych přijala okamžitě. Na začátku bych ovšem požádala o hodiny jevištní mluvy ve slovenštině. Přeci jen mluvím už jedenáct let převážně česky, jak můj pedagog herectví Boris Rösner nakázal. Určitě bych už neuhlídala všechny chyby a dělat něco polovičatě mě netěší.

Rozlišuji divadlo a život

Často děkujete Bohu. Jste věřící?

Ano. Celá naše rodina je silně věřící. Ale naše maminka byla liberálnější než starší členové rodiny, nenutila nás chodit do kostela, dokonce nás nedala ani pokřtít, což jsem pak udělala sama ve dvanácti letech.

Je dvanáctileté dítě na takový krok zralé?

Bylo to ze zvědavosti – chtěla jsem okusit obřad zasvěcení. Ta zvědavost však byla podložená, neřekla bych, že to byl pubertální čin. Do kostela jsem nechodila pravidelně, ale často. Stála jsem vždy vzadu a soukromě si meditovala, málokdy mě zaujala slova kněze. Jako dítě jsem věřila v první řadě mamince, pak v Pána Boha. Avšak v Něho především proto, že to tak bylo dáno, máme to jako východní Slováci zakódováno. Často jsem se Stvořitelem rozmlouvala, možná mi částečně nahrazoval tátu. Naši se totiž rozvedli, když mi bylo asi pět, a ač jsme bydleli ve stejném městě, otec se o naše životy dál nezajímal. A vidíte, rozvod například církev neuznává. Ať vás chlap mlátí jak žito, je přeci dáno – co Bůh spojil, člověk nerozdělí. Proti srsti je mi například taky zákaz používání kondomů. A vůbec, proč dodnes církev cenzuruje erotiku a sexualitu? Tato instituce mi nikdy nebyla sympatická, co má vyvolávání strachu v lidech společného s náboženstvím?

Je sexualita nezbytnou součástí divadla?

Samozřejmě. Boris Rösner říkal, že herečky mají svou postavu hrát pohlavím. On to ovšem řekl jinými slovy. Čím jsem starší, tím víc mu rozumím a učím se to. Jedna z mých absolventských rolí v Disku byla Lady Macbeth, právě v jeho režii. Bylo mi jednadvacet, neuměla jsem svoji ženskost plně využít a prodat. Možná jsem se kvůli tenisu cítila spíš jako kluk než holka. Také mi říkal: Prosím tě, choď už konečně jako ženská!

V Merlinovi hrajete Mordreda. Režisér Dodo Gombár vás obsadil do mužské role, v jedné scéně svádíte Petru Hrebíčkovou jako Ginervu, a dokonce se tam obě objevíte s odhalenými ňadry. To asi musela být velmi těžká zkouška vašeho ženství…

Miluji svého zrzavého Mordreda. To je role, panečku! Velice mě mrzí, že Merlina momentálně nehrajeme. Zkoušení bylo velmi náročné, avšak výsledek se vydařil. Bylo to poprvé, kdy jsem se na jevišti obnažila. Nevadilo mi ukázat svá obrovská ňadra, ale chtěla jsem od Doda vědět, zda je to v případě mé postavy nutné. Vysvětlil mi, že nahota pouze umocní akt znásilnění a možná poprvé umožní divákovi pochopit, že Mordred je biologicky žena. Petru i Doda jsem však poprosila, abychom tuto eroticky vypjatou scénu zkoušeli až v generálkovém týdnu.

Tak moc jste se styděla?

Na zkouškách jsem mohla být oblečená! O to nešlo. Jsem v civilu dost kontaktní člověk, jakmile však dojde k intimním akcím při práci, znejistím. I když nešlo o kolegu, ale o krásnou a empatickou Petru Hřebíčkovou, přesto jsem to nechtěla zkoušet dřív, než se staneme postavami.

Hrála jste Mordreda pohlavím? A jakým vlastně?

Přeci svým. Ale tady mi právě hrálo do karet, že jsem nemusela svoji ženskost zdůrazňovat. S Dodem jsme vymysleli historii postavy. Jde o ženu, která vyrůstá mezi rytíři, odmítá své ženství, potlačuje všechno s ním spojené. Chce být mužem, protože muž si přece může dovolit víc.

Mordred není zlý z afektu nebo z vášně, ale ze zloby na celý svět, protože všichni můžou za všechno, a nejvíc Bůh! I to, že neví, jestli je víc žena, nebo muž, je něčí vina. Mordred je přesně ten typ zoufalce, který hledá, co má před nosem, duchovní hlupák, který kdysi v dětství rezignoval na dobro a od té doby ho pošlapává. Kdyby mladého Mordreda zkoumal nějaký psycholog, možná by řekl, že všechny špatné skutky páchá, protože nikdy nepoznal dobro. Jinými slovy – nepoznal lásku. Nezná něhu, pohlazení, pochvalu ani uznání…

Byla to vaše jediná intimní scéna v divadle?

Když nepočítám klauzury na DAMU. Tehdy mě moje pedagožka herectví Eva Salzmannová, nejlepší učitelka na škole, povzbuzovala, ať bez rozpaků strčím spolužákovi Pavlu Baťkovi jazyk až do krku. Nešlo mi to. I když jsem herečka, nerada se muchlám na povel, takže jsem párkrát řekla: Promiňte, já se dnes nechci líbat. Dnes už nejsem tak hysterická.

Chtěla bych hrát femme fatale

A jak jste se vyrovnala s inscenací Tetování, kterou jste hráli v Činoherním studiu? V něm je zase hlavním tématem incest. Pouštěla jste si toto téma do života?

V této inscenaci byl jakýkoli zvrácený čin velmi decentně podaný, takže jsem neměla se zkoušením nejmenší problém. A co se týká ožehavých témat, mám při práci nadhled. V životě to však ne vždy dokážu. Ale to je asi normální. Málokdo dokáže ignorovat zprávy typu – zabil, znásilnil, ubodal, zkopal, vybouchl…

Rozlišuji divadlo a život. V osobním životě se třeba hodnotím. Dokonce i nespím, když se zachovám nevhodně. Mrzí mě, jakmile zjistím, že má se mnou někdo „problém“, a já ani nevím proč. Ale vůbec se mě nedotkne, když se někomu nelíbím jako herečka. Ve sprše po představení si nanejvýš vyčítám, proč jsem se více nerozmluvila… Tím ovšem nechci říct, že se nesnažím dělat svou práci, jak nejlépe dovedu!

Jaký trenér je vám blízký v divadle?

Při práci s režisérem u mě nehraje žádnou roli, jak dobře se známe. Vypozorovala jsem ale, že když se s režisérem známe důvěrněji, tak je při práci o to přísnější. Což mi nevadí. I s trenérem jsme v neděli po tréninku chodívali společně do kostela, ale ve vypjatých situacích po mně házel raketou. A jestli jste to myslela čistě umělecky, je mi blízký každý, kdo rád poctivě pracuje a umí komunikovat na rovinu. Jestli má radši Shakespeara nebo Brechta, je mi upřímně jedno.

Jste většinou obsazována do rolí rázných žen. Naivku určitě ve svém repertoáru nemáte?

Opravdu jsem zatím nikdy nedostala roli naivky ani femme fatale. A právě tu druhou bych si ráda zahrála a zjistila, jak dalece jsem už dospěla v oblasti sexuality na divadle. Taky mě vždycky přitahovaly patologické postavy…

A ta naivka vás neláká?

Opravdu moc ne, i když jemnější dívky, ne jen rázné ženy, hrát chci a taky hraji. Nyní je to role, která se jmenuje Malá, v ústecké inscenaci Jak jsem se učila řídit v režii Natálie Deákové. Nebylo pro mě lehké potlačit v sobě veškerý temperament, udržet gejzír energie pod povrchem a hrát tak, že mě divák přestane vnímat jako suverénní herečku. Má spíš potřebu něžně mě obejmout a pohladit než přehnout přes koleno.

V Ústí nad Labem sice už nejste v angažmá, ale ještě stále tam dohráváte. Na kterou inscenaci se cestou z Prahy těšíte nejvíc?

Kromě posledně vzpomínané mám ještě pár oblíbených titulů. A když už musím nějaký vybrat, zmínila bych určitě NordOst, který režíroval Filip Nuckolls. Všechny tři účinkující – Nataša Gáčová, Marta Vítů a já – jsme za něj byly před dvěma lety oceněny v celorepublikové divadelní přehlídce České divadlo, jež pořádá Foibos. Inscenace vznikla na základě vynikajícího objektivního, i když místy malinko fiktivního dramatu německého autora Torstena Buchsteinera. Pojednává o skutečné tragické události, jež se stala v moskevském Divadle Na Dubrovce. A abych s chválou neskončila příliš brzy, je to také skvělý úlovek ústeckého uměleckého vedení, česká premiéra a v mém případě výjimečná role. Hraji čečenskou muslimku Zuru, sebevražednou atentátnici.

A možná to je taky případ, kdy se mi inscenace mírně přelila do soukromí. Chtěla jsem o tématu vědět více a okamžitě jsem si přečetla autobiografický román Sabiny Adlerové Měla jsem zemřít jako černá vdova. Ta kniha mi vyrazila dech, vehnala slzy do očí a dostala jsem opět jednou vztek na zlý, válek chtivý, mužský svět.

Každý, kdo projde ústeckým Činoherním studiem, má na něho jen nejlepší vzpomínky. Předpokládám, že vy také?

Ten barák je asi pozitivně prokletý. Za těch čtyřicet let se tam vystřídalo mnoho skvělých umělců a každá parta byla něčím jedinečná. Ta naše obzvlášť, samozřejmě. Je to malý zázrak, ale divadlem a pro divadlo tam žije každý. Osvětlovači běžně skládají hudbu k inscenacím, rekvizitáři občas vytvářejí scénografii či stříhají video, technici hrají a zpívají… Je to umělecká škola v přírodě mezi fabrikami. Pro mě to byla životní etapa stejně nádherná jako členství v klubu Tatran. Za tuto zkušenost vděčím Natálce Deákové a Achabu Haidlerovi, kteří mě tehdy vzali. Jsem věčný optimista, a proto říkám, tohle už nezažiju.

Po hlavě praštěná

Před více než rokem jste však přijala nabídku uměleckého šéfa Doda Gombára a odešla do angažmá do Švandova divadla. Spolupracovala jste s ním už někdy dříve?

Poznala jsem ho, když v Ústí nad Labem režíroval Dům Bernardy Alby. Hrála jsem poměrně malou roli – dceru Amélii. Všichni jsme tehdy zažili naprosto odlišný způsob zkoušení. Ústecký šéf techniky řekl, že by Dodo k nám měl pravidelně jezdit hostovat, protože taková poetika se tam ještě neobjevila. I mě Dodo nadchl. Avšak, když mi asi za rok a půl nabídl angažmá do Prahy, nebyla jsem nadšená. Postavil mě před opravdu těžké rozhodování. Neměla jsem jediný důvod opustit Činoherní studio, ale s Dodem jsem jít chtěla, mám k němu bezmeznou důvěru. Netlačil na mě, čehož si vážím, a všechny důvody, proč nabídku nepřijmout, absolutně chápal. Dodo také miloval své zlínské divadlo a nikdy se nepachtil za Prahou, takže mi rozuměl. Rozhodovala jsem se bez týdne dva měsíce.

Co vás donutilo rozhodnout se?

Pamatuji, že mě pár lidí v dobrém úmyslu upozorňovalo, že z celé České republiky chce Dodo Hřebíčkovou a Onufrákovou. Mám si toho vážit a být pokorná… Jenže toho všeho jsem si vědoma byla, o to víc jsem cítila zodpovědnost a nervozitu. Zašla jsem si jako obvykle pro radu k Evě Salzmannové, která si moje neštěstí vyslechla a okamžitě řekla: Jdi do Prahy. A ještě se zeptala, jak dlouho jsem v Ústí. Odpověděla jsem, že pět let. Na to poznamenala, zda k tomu ještě něco potřebuji dodat. Uznala jsem, že změna mi může jenom prospět. Navíc jsme byli s přítelem ve stejném angažmá už druhou sezonu, a tak jsem se rozhodla preventivně vyhnout ponorkové nemoci.

Prospěla vám změna divadla?

Nejprve se musím zastavit a pořádně vše zrekapitulovat. Nyní můžu pouze svědomitě říct, že mě určitě obohatila, takže mi prospěla. Změnila jsem prostředí, kolektiv, návyky, nezměnila jsem se však já – pořád jsem, tvořím, učím se, miluju, chybuju a snad svou prací a svým chováním nikomu neškodím.

Navíc jsem Činoherní studio sice opustila, ale v devíti inscenacích jsem ještě dohrávala. Ve Švandově divadle jsem v průběhu čtrnácti měsíců přidala osm nových rolí, devátou jsem převzala po kolegyni. Znám všechny průvodčí na trase Aussig-Prague a zpět, vrátní obou divadel mě vídávají jako letící baťoh, jedu nonstop podle výhybky a já jsem momentálně na vedlejší koleji. Jsem šťastná a vděčná, jen si říkám, že i slovenská střela může vykolejit.

Splnilo Švandovo divadlo vaše očekávání?
Já žádné neměla. Jela jsem na zkušenou do světa. Málokdy něco očekávám, a když ano, tak práce se to rozhodně netýká.

Vaše zatím poslední role, kterou jste nazkoušela právě ve Švandově divadle, je v černé komedii dánské autorky Line Knutzon Řemeslníci.

V Řemeslnících si užívám výjimečně „menší“ roli. Režisér Daniel Hrbek zvládá komedii, má pro ni cit, senzory na rytmus a stylizaci. Je mi tedy líto, že se nemůžu pořádně vyřádit. Umřu ještě před přestávkou. Ale Dan mi udělal radost, když mi nečekaně nabídl variantu k původnímu textu, v inscenaci tak hraji slovenskú remeselníčku. Navíc jsem si mohla, pří vší úctě k autorce, vymyslet vlastní text telefonických hovorů, které Karola chtě nechtě musí vyřizovat v pracovní době. A ač se ptáte na moji roli, tak bych radši vyzdvihla vynikající výkony Kamila Halbicha a Kláry Cibulkové. Překvapivá je i jejich perfektní fyzička!

Tato černá komedie vám také trochu zasáhla do života, a to v den vašich třicátých narozenin…

Ano, na premiéře, hned při prvním výstupu, mi na hlavu spadla sádrokartónová deska. Nebylo to ale nic vážného, jen mě bolela hlava. Nejvtipnější byla naše paní vrátná, když mi řekla: Proč zrovna vám se dějí takové věci? Vždyť praštěná jste už dost…

Pár slov o tenisové trenérce třetí kategorie

To, že zahraje dech beroucím způsobem Mordreda, Martu Kubišovou, Lorcovu Amélii či Janu Machalickou, víme. To, že je dobrým člověkem s velkým srdcem, bych rád připomenul. To, že tato kombinace není u herce samozřejmá, dokonce snad začíná být celkem výjimečná, si myslím.

Také si myslím, že Zuza je: prostořeká, rychlá, zmatená, hektická, zranitelná, drzá, neuchopitelná, proměnlivá, nezkrotitelná, pracovitá, nesebelítostivá, vztahovačná, nezakomplexovaná, vytrvalá, radostná, ironická, pokorná, živelná a nesnesitelná. A ještě křehká. Svítí a vyzařuje.

Její přítomnost v česko-slovenském divadle, případně filmu, by si zasloužila větší pozornost. Aha… ještě maličkost: neumí kalkulovat a není falešná. Dokonce i to ego dokáže potlačit.

Vážím si její přítomnosti v souboru Švandova divadla. A věřím, že pěkné věci a události nás ještě čekají. Prostě jí a v ní věřím, no…

Dodo Gombár

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 25. ledna 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zuzana Onufráková: Promiňte, já se dnes nechci líbat

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ