Zuzančina svatba
Francouzský dramatik Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais se proslavil dvěma figarovskými komediemi (jež se staly předlohou dvou ještě slavnějších oper z pera G. Rossiniho a W. A. Mozarta).
V popředí Pavla Beretová (Zuzanka) a Miroslav Donutil (hrabě Almaviva) FOTO MARTIN ŠPELDA
První z nich, Lazebník sevillský (1775), má ještě tradiční půdorys: hrabě Almaviva získává za pomoci lazebníka Figara ruku dívky vznešeného původu Rosiny a napálí tak jejího starého poručníka Bartola, jenž si ji žárlivě pěstoval a střežil pro sebe.
Ve druhé, plným titulem Bláznivý den aneb Figarova svatba (1781), však dochází k nápadné proměně. Roli milovníka přebírá komorník Figaro. Musí hájit své právo na lásku k hraběnčině komorné Zuzance proti hraběti Almavivovi (z někdejšího horlivého milovníka se časem vyvinul bezostyšný svůdník), který by ji chtěl v duchu feudálního přežitku použít jako první. Milostná tematika nabývá platnosti společenské, ba politické: sluha proti pánovi, plebejec proti šlechtici. Ve Figarových projevech, zejména v jeho slavném monologu z 5. dějství, zaznívá přímo předrevoluční nota.
Výbušná provokativnost třídního konfliktu už vyprchala a těžko ji dnes simulovat. Avšak taktika a postupy intrikánského jednání v sobě tají nejednu možnost aktualizace. V době tzv. normalizace čerpala zejména z Figarových komentářů. Nezasloužená privilegia správně narozeného šlechtice si tehdejší divák snadno spojoval s výsadami stranických kádrů a dohližitelé nutili v textu škrtat. To bohudík pominulo, cenzura dnes nikoho k ničemu nenutí, všichni jsou si rovni, někteří ještě rovnější.
Předpokladem aktualizace v inscenaci pražského Národního divadla je adaptace Darii Ullrichové, vycházející ze staršího překladu Jindřicha Hořejšího. Prostředky aktualizace jsou rozmanité: modernizace slovního výrazu, věcné anachronismy i přidané texty, ilustrativní (novoromantická poezie v melodramatických partiích) i přesahové (Spenglerův Zánik západu).
Figarova svatba (jak bývá zkráceně označována) zůstává věrna osvědčené zápletkové technice, kterou ještě znásobuje rozmnožením milostných motivů a párů, ale překonává tradiční žánr jistým realismem ve zpodobení charakterů, prostředí a atmosféry.
Režie Michala Dočekala volila antiiluzivní řešení. Výtvarník David Marek jí poskytl všestranně průchozí a průhledný prostor, v němž chybějí stěny a nábytek, zato jej vyplňují četné židle (jako u Ioneska, ale bez čitelné motivace). A tak namísto za paravanem se Hrabě nebo Cherubín musí skrývat za židlí. Chybějí ovšem i vysoce funkční dveře a odemykání, zamykání, příchody, odchody sugeruje náznaková herecká akce. Je to moderní, situační komiku to však spíše oslabuje. Hudba Aleše Březiny se inspiruje Mozartovými melodiemi, ale instrumentací (bicí, altsaxofon), barvou a rytmem poukazuje k nynějšímu hudebnímu vkusu.
Kuriózním případem je aktualizovaná postava zahradníka Antonia (Milan Stehlík), jehož opilectví je pomocí citací obohaceno o vizionářské soudy nad úpadkem západní civilizace. Vrcholem aktualizace se však stává ženich Figaro. Na rozdíl od ostatních – v hierarchizovaných historických kostýmech Kateřiny Štefkové – je opatřen černým oblekem a bílou košilí s kravatou, oděvem připomínajícím spíše číšnickou než sluhovskou profesi. Richard Krajčo dlouho přechází sem a tam prázdnou scénou a trousí suché komentáře. Teprve ve druhé půli naznačuje drobnými ukázkami svého pěveckého umění protestní postoj a v závěru jej konkretizuje hněvností proslulého (ovšem značně zkráceného a zesoučasněného) monologu a výbuchy malověrné žárlivosti. Ve srovnání s ostatními postavami působí většinou ploše a nudně, v souladu s civilním povrchem. Nutně ho přehrávají nejen bohatě charakterizovaní protagonisté příběhu, ale i řada vedlejších figur a figurek.
Miroslav Donutil osvědčeným, ale neselhávajícím způsobem vyjadřuje hraběcí citový cynismus a strnulou mocenskou aroganci, s níž živě kontrastuje ve všem všudy důstojná Zuzanka (Pavla Beretová), půvabná a navíc důmyslná organizátorka poctivé intriky. V kontrastu k chmurnému Figarovi oplývá smyslem pro humor a při všech zapeklitých situacích se dobře baví. Tím ovšem příliš nevybočuje z běžné představy předemancipované ženy, která zde přebírá v jemnější podobě tradiční úlohu prohnaného služebníka, jak se s ním na divadle setkáváme už od antické komedie.
Skutečným objevem je však způsob, jakým hraje Hraběnku Kateřina Winterová. Úděl pasivní trpitelky se za stálé Zuzančiny asistence rozhojňuje o prvky melodramatické, erotické (jímavý vztah zralé ženy k chlapeckému Cherubínovi), dobrodružné, poskytující příležitost k četným proměnám pohybových, gestických a zejména mimických projevů. Výsledkem je v daných souvislostech vedle jímavé melancholie a emocionální deprivace překvapivá a originální komika. Z ostatních postav upoutá věkem obstarší, avšak srdeční dychtivostí a bojovným temperamentem stále disponovaná Marcelina Jany Bouškové, Soudce, jehož důstojnou tupost podává Filip Rajmont bez náznaku karikatury, a zejména dva hostující nejmladší. Miloslav König hraje Cherubína jako zárodečného erotomana, který se bezhlavě žene za vším, co zavání ženstvím. Pubertálně přeskakujícím hlasem, emfaticky překotnou mluvou i excentrickým zpěvem vyjadřuje své mocné, leč přelétavé city. Jana Pidrmanová operuje daleko jemnějším nástrojem – opravdovou i hranou prostoduchostí. Za zdánlivou naivitou její Fanynky tušíme vychytralost vdavekchtivé panny.
Sečteno: Dojem z Dočekalovy inscenace je jaksi polovičatý. Některé antiiluzivní postupy jsou při své vyumělkovanosti málo produktivní, závěrečné, situačně nepřehledné demaskování sem jakoby zabloudilo z jiné komedie… Zejména však pociťujeme manko v pojetí Figara, jemuž chybí temperament i charakter. Inscenaci by slušel spíše název Bláznivý den aneb Zuzančina svatba.
Národní divadlo Praha – Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Bláznivý den aneb Figarova svatba. Adaptace a dramaturgie Daria Ullrichová. Režie Michal Dočekal, scéna David Marek, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Aleš Březina. Premiéra 27. dubna 2012.
Komentáře k článku: Zuzančina svatba
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
