Zvěrstva posvěcená božským Kájou
Hra 2084 českého dramatika S. d. Ch. (*1970) přináší dystopickou vizi tuzemské společnosti po tzv. druhém národním obrození. Do života za šest dekád nahlížíme skrze rozhovor čtyř postav v malém prostoru pivnice v kdysi malebném podhradí Karlštejna. Smrdí to tu kouřem a po okolí pobíhají tzv. čtyřprsťáci. Zvířata? Lidé? Chybí jim palce, páchnou dehtem a mají zkrabatělé obličeje. Místní je pojídají a nepřemýšlejí, kde se vzali. Divadelní spolek Kašpar hru loni nejprve uvedl jako rozhlasovou inscenaci v režii Šimona Dominika a teď na scéně Klubovny v Jindřišské představil její scénickou verzi, vytvořenou tímtéž režisérem, s mírně pozměněným obsazením.
Hostinec není paradoxně zařízen nijak futuristicky, stojí tu nesourodý nábytek, televize, starý přímotop, nechybějí ani nápisy švabachem. Krčmář Severin (Ondřej Novák) už zavírá, když dorazí pytlák Vaněk (Lukáš Jůza) a jeho schovanec Krupička (Matyáš Greif). Ten působí v příliš velkém obleku a s vlasy do palmičky velmi mladě, překvapivě ale používá archaické vazby jako dobrej na večír, kmotře. Když se na scénu přišourá Severinova matka (Milena Steinmasslová), ozve se úplně jiný jazyk: Lookuju, že jste úplně soggy, venku asi solidně rainí. Jde o tzv. oldspeak – tak se mluvilo před druhým národním obrozením…
Postupně se tak vyjevuje ústřední paradox dystopické vize S. d. Ch.: co dříve bylo retro, je teď moderní. Poobrozenecká doba umožňuje návrat do starých dobrých časů, po nichž mnozí touží – bez závislosti na internetu a záludností elektroniky či obtěžujících anglicismů. Nesourodě zařízený interiér hospody evokuje toulky po českých památkách, Krupičkova mluva může připomínat prázdniny u babičky, po výpadku elektřiny se vede černá hodinka a prostor osvětlují především svíčky. Na obrazovce sledujeme jednu z vítězných jízd Martiny Sáblíkové na zimních olympijských hrách. A věří se v Karla „Gottes“ Gotta, proto je po chvíli odhalen oltářík se zpěvákovou fotografií, kolem něhož jeho uctívači legračně tančí, mávajíce rukama u boků.
Režisér Dominik navozuje od začátku příjemnou nostalgickou atmosféru, v čemž je mu velmi nápomocný intimní prostor Klubovny, který hercům zároveň umožňuje využívat civilní výrazové prostředky. Ondřej Novák v roli Krčmáře se v úvodu ujistí, že diváci mají co pít a cítí se pohodlně. Upozorní také, že když vypadne elektřina, nemusí se bát. To se tady prostě občas stává. Jeho promluva z diváků činí další zaslepené obyvatele podhradí, ovšem sedící v „pasivní části hospody“. I přesto jsou to nakonec právě diváci, kteří dříve než postavy vytuší, že je něco špatně.
Inscenace vyznívá až do poloviny především zábavně. Postavy sice mluví zcela vážně, ale s humorným účinkem. Tak například Krupička si ze všeho nejvíc přeje místo dotykového mobilu telefon s kruhovým číselníkem a zamotanou šňůrou… Největší zdroj komiky představují slovní hrátky, zejména do detailu dotažený archaický jazyk Krupičky a Matčino prznění češtiny angličtinou.
Z narážek ale postupně vyplývá, že se nejedná o žádnou idylu. Díky indiciím si domyslíme to, co postavy netuší: na hrad místo návštěvníků přijíždějí povozy s vězni. A ten, kdo s revolucí nesouhlasí nebo má špatný původ, zřejmě běhá po lese jako čtyřprsťák. Nacházíme se vlastně ve stejně nehumánním totalitním státu, jako je ten Orwellův z románu 1984, na nějž text S. d. Ch. samozřejmě odkazuje nejen názvem nebo pojmem oldspeak.
Inscenace zprostředkovává satirický obraz společnosti, která nevidí nebo pro vlastní dobro přímo ignoruje zlovolné věci. Jak blízko máme k takové budoucnosti? Může k ní dojít třeba jen tím, že bude vyslyšeno volání některých zaslepenců po starých dobrých časech.
Divadelní spolek Kašpar, Praha – S. d. Ch.: 2084. Režie Šimon Dominik, výprava Karel Čapek. Premiéra 13. a 14. ledna 2023 v Klubovně v Jindřišské (psáno z druhé premiéry).
Komentáře k článku: Zvěrstva posvěcená božským Kájou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)