Zvěsti z Krytu (No. 11)
Už léta mne pálí téma zvyšování úrovně našeho amatérského divadelnictví. A protože můj blog je patronován Divadelními novinami a v pátek začíná Jiráskův Hronov, rád se svěřím.
Ochotnický soubor při Osvětové besedě Podolí u Uherského Hradiště v kostýmech inscenace hry Bilibil, mluvící pták. Divadelní představení se do roku 1958, kdy byl postaven Kulturní dům, odehrávaly v Kováříkově hospodě... FOTO Obec Podolí
Ochotnické divadlo už dávno ztratilo svůj punc jedinečnosti a místo poctivé snahy zahrát si komedii nebo drama ze všech sil, jak jen umím, zpestřit si život, vypadnout z jeho jednotvárného toku, stát se na chvíli milencem nebo milenkou, pánem, dámou či kurvou, hrát si na žebráka, na něco, čím jsme v životě nebyli nebo ani nemohli nebo nechtěli být, věnovat alespoň pár chvil svého života seberealizaci, tvořit, byť neuměle, ale o to jímavěji, tedy místo toho se snaží napodobit řemeslo profesionálních herců. Punc jedinečnosti, byť třeba i naivní, ale bezelstně upřímné – a ta opravdu existovala! – se daří likvidovat systematickým didaktickým ničením nejrůznějšími semináři, školeními a podobnými hovadinami za námezdné výpomoci nomenklaturních školitelů parazitujících na tomto hnutí, kolikráte i za dobře míněné snahy poctivých kumštýřů, kteří ovšem nevědí, co činí. Těm to Pánbů odpustí, ale já ne. Namísto stvoření světa dle svého, kde vlastně ani tak nejde jen o hru samu, ale o ty, kteří ji hrají, namísto toho se pak snaží „udělat divadlo“ jako profesionálové. Chtějíce se jim rovnat, žádnou novou kvalitu tak nevytvářejí. A to je škoda.
Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
petr pavlovsky
Nemohu necitovat klasika:
Může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat.
Ochotníci jsou logicky neochotní dělat divadlo jinak, než se líbí právě jim!
31.07.2012 (7.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Problém
je i v tom, že do „hnutí“ či oboru ochotnického (dnes terminologicky spíš amatérského) divadla patří několik proudů. Vedle „klasického“ ochotnického, tedy vesměs venkovských či maloměstských souborů složených z lidí různých profesí, jsou to dětské a mládežnické (studentské) divadlo, ZUŠ a čím dál víc také tzv. nezávislé soubory, z nichž se rekrutují i budoucí (Dred, Vosto 5…), či již současní (Anička a letadýlko, Geisslers…) profesionální divadelníci. A mnozí mladí divadelníci s těmito ambicemi – anebo z čirého zájmu o poznávání divadelní profese – právě ony diskuse, dílny a workshopy velmi vítají a i díky nim se ve světě amatérského (ochotnického) divadla pohybují. Je myslím velmi dobré, že právě na JH tyto dílny jsou. Přehled jejich vedoucích naznačuje, že jde vesměs o události velmi kvalitní a atraktivní.
Svět starého ochotnického „divadla z čiré radosti“ (někdo je nazývá „sousedské divadlo“), po kterém volá a které zřejmě miluje Mistr Vašinka, je v zásadě dávno pryč, byť se stále vyskytuje (DS Jana Honsy Karolinka např.) a bude.
31.07.2012 (11.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Jírová
S ochotnickým (amatérským) divadlem
bych to také neviděla bledě, stejně jako Vladimír. Souborů, které hrají sousedské divadlo pro radost a pro sousedy, bez dalších ambicí, je dost, ale nejsou tolik vidět. Na „vrcholovou“ přehlídku Jiráskův Hronov totiž většinou nejezdí. Na Jiráskův Hronov spíše jezdí lidé, kteří se chtějí divadlu věnovat právě na té Mistrem Vašinkou zmiňované úrovni. Jiráskův Hronov z tohoto hlediska již není přehlídkou veškerého ochotnického (amatérského) divadla, ale pouze jeho části.
31.07.2012 (12.07), , Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky
Dotaz:
Kdy byl Mistr naposledy na JH? Nebo na ŠP? Nebo na LCH?
31.07.2012 (23.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Radim Vašinka
Pane Pavlovský,
Mistr tam nechodí, i když tam kdysi jezdil. Proč bych jezdil do Hronova, když mohu jít do Národního, které je blíž. A přiznám se bez mučení, že při tom sousedském divadle pociťuji více radosti, nehledě na to, že je dojemnější, neb je děláno od srdce. Tím více, čím menší má ten který soused či sousedka talent. Nelže, nepředstírá, ale chce. (A někdy i musí.)
Jiná věc je, pane Hulče,
když amatéři začnou dělat posléze divadlo profesionálně, a nezblbnou, neb se k tomu dopracovali po svém. Nemám rád dílny, postrádající intimitu tvorby. To jsou takové bordely pro umění. Mám raději stůl, který si stluču z fošen, než to, co se prodává ve kšeftech. Ocením osobitost spíše než naučené samoúčelné či módní řemeslo. Inu – proti gustu není mustru. A hlavně naopak.
Asi jsem poněkud předpojatý z toho, jak je „umělecky“ zglajchšaltována amatérská recitace.
Ostatně někdy mi není jasné, je-li základem slova umění sloveso uměti, nebo přídavné jméno umělý. Je rozdíl mezi cukrem a cukerinem, a přitom obojí je zhoubné, když je toho moc.
Se sokolským pozdravem Nazdar!
posílá odpovědí touto namátkovou tříšť nahodilých myšlének
Radim Vašinka,
spíše Věčný Učeň
10.08.2012 (14.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nemyslím,
že je šťastné poměřovat význam slova „umění“ jeho odvozeninami – „umět“, „umělý“ apod. Možná proto mám raději označení pro tuto lidskou činnost v jiných jazycích – „art“, anebo polské „mistrzowstwo“. Myslím, že je důležité mít co říct (napsat, namalovat, zahrát) a schopnost v daném oboru tak činit. Ona schopnost je někdy řemeslem, ale ne vždy a ne nutně. V tom je pak jádro sporů konzervativců s progresivisty, kritiků s tvůrci apod. A je myslím důležité, aby tyto spory byly a zůstávaly.
I když s Vaším ultrastarodávným pohledem na divadlo (jiné je to s češstvím a politikou, tam se v mnohém shodneme), pane Vašinko, nesouhlasím, jsem za něj rád a vděčen. A věřím, že inspiruje a snad i čílí a lebedí i čtenářům.
15.08.2012 (15.48), , Trvalý odkaz komentáře,