Divadelní noviny > Blogy

Zvěsti z Krytu (No. 17/1)

V nevolném čase
se věnuji vcelku dosti nesmyslné činnosti vyvěrající z mého tradičního vztahu (dříve šlo dokonce o lásku) k poezii, abych byl schopen nových životních výšin. Nebo alespoň návrší. Jen zevšednět mi nedej, Bože. (To jsem taky pochytil z té poezie.)

A tak jsem se po dlouhé době zas  vrátil k Sandburgovi, k jeho sbírce Ano, lid. Jejíž rukopisný překlad jsem před cca padesáti léty dostal k dispozici od Zdeňka Urbánka.  A knižně snad ani nevyšel. Ale tím si nejsem jist, jako ostatně ničím ze svého života.

A hned na začátku jsem zakopnul o pojem lid.  O slovo, které si, s prominutím, braly do huby předchozí, současné a jistě budou brát i generace budoucí. O pojem, který prošel proměnou z původně takřka vznešeného významu po plytkou frázi.

I začal jsem po svém zvyku mudrovat. Ne jako vědec, toho mi není dopřáno, ale jako normální jelito – po selsku. Toho pak je mi dopřáno svrchovaně, k radosti všech mých oponentů, najdou-li se nějací: Co nebo kdo je lid? otázal jsem se sám sebe. Vzav turistickou hůl, oštítkovanou slezenými hrady svých letitých poutí, vyrazil jsem po čase opět v luhy svého mudrování: Levá, levá, levá, pravá, levá. V duchu si pohvizduje úvodní Sandburgovu báseň:

Kdo promluví za lid?
Kdo zná, jak se všechno děje, od A do Z,
aby mohl říci: „Vím, co
lid chce?“ Kdo je takový fenomén?
Odkud přišel?
Kdy byl lid jen zpola tak zkažený,
jak by se zdálo podle toho, čím pochlebníci lidu
mávají před davy?
Kdy byla tkáň, z níž je lid,
tak chatrná, jak by se zdálo podle toho, co lidu prodávají
podvodníci?
S čím si to pochlebníci a podvodníci
lidu zahrávají a z čeho jsou to živi?
Z důvěřivosti lidí, kteří věří a doufají — a
kdy je srdce méně srdcem proto
že věří a doufá?
Co je ta chvějivá čára mezi
důvěřivostí na jedné straně a na druhé straně
hypotézami a iluzemi vynálezců,
objevitelů, plavců, kteří mapují
svou cestu podle toho, o čem jim naděje a
víra říká, že je to za obzorem?

Lid –  slovo natolik opotřebované, že se člověk nad jeho významem ani na chvíli nezamyslí. Spíše jej hodí někam za hlavu. Ale je to i název Sandburgovy sbírky: Ano, lid. A Sandburg je přinejmenším velký básník.  Lid tedy musí něco být Něco. Pojem lidu je s ním úzce spojený: Jak píše Richard Crowder v knize Carl Sandburg, byl to první básník moderní doby, který používal jazyk lidu jako téměř jediný výrazový prostředek… Sandburg vstoupil do jazyka lidu; nevnímal ho jako vědecký fenomén nebo zajímavost… Byl mu blízký. Zde je Sandburgův vlastní whitmanovský komentář: Jsem lid – chátra – dav – masa. Věděli jste, že všechna práce na světě byla udělána díky mně?
Ano, leccos to říká, naznačuje, ale samotný pojem lid to nedefinuje.

I sáhnul jsem po encyklopediích:

Internetová Wikipedie mne moc nenadchla, ale přece jen uvedla na stopu:

Lid označuje
•    velké společenství lidí, které spojuje společný jazyk, kultura nebo historie
To je sice možné, ale neodpovídá to onomu pojetí lidu, které vyplývá ze Sandburgovy poezie, a který bych si v souladu s ní chtěl přesně definovat, protože zatím je mé cítění tohoto pojmu příliš vágní.

•    obyvatelstvo jednoho státu
Taky pravda, ale pořád mám dojem, že mezi obyvatelstvem a lidem může být kvalitativní rozdíl, protože jak já to cítím, i blbec je obyvatel, zatímco Sandburgův lid je moudrý.

•    střední a nižší společenská vrstva (prostý lid)
Tak tady už trochu přihořívá.

•    shromáždění osob přítomných liturgii (opomenu její případný význam církevního charakteru)
Co to má být?

Opět volám na pomoc Wikipedii:
V antickém Řecku znamenala liturgie břemeno či službu v zájmu celé obce, která se ukládala zejména bohatým občanům. Mohlo se jednat například o vystrojení veřejného svátku či oslavy nebo v Athénách o postavení a vyzbrojení válečné lodi, a to na vlastní náklady. Liturgie tak do jisté míry nahrazovala placení daní (aha! stopa!), nebyla však pravidelná. Později se pojem používal i pro jakýkoli neplacený úřad a veřejnou službu (čo bolo, to bolo…).
Pro mne trochu mlžné, ale nebudu se zdržovat nadbytečným pátráním, spíše z toho odbočkou vyvozuji, že se jedná o daňové poplatníky: patrně jsou tak poněkud nešikovně míněni spíše ti, kdož se podílejí na liturgii, než jak praví termín „účastníci“.

Fakt, že na mne slovo lid působí v dnešní době ve svém tušeném významu  u Sandburga poněkud starosvětsky, mne přivedl k vysvětlení, které poskytuje dnes obdobně starosvětský, ale věcně přesný

Ottův slovník naučný

Lid jest vůbec hromada lidí. Pojem slova lid není ani přesně vymezen, ani ustálen: v nejširším smysle znamená lid tolik jako národ, v užším smysle však pouze tu čásť národa, kterou označujeme blíže jako lid obecný, zahrnujíce v to většinu obyvatelstva venkovského, malé hospodáře, řemeslníky, dělníky, chasu služebnou atd., vůbec nižší vrstvu společenskou, »která pracuje rukama a jejíž všechen život spočívá na tradici, na živém, v podstatných věcech nepřetržitém a nezkaleném podání rodinném«. Poněvadž pak tato vrstva společenská co možná nejdéle zůstává cizím vlivům (i civilisačním) nepřístupna, houževnatě zachovávajíc staré svoje tradice, zvyky, kroje, jazyk a p., stal se lid obzvláště v novější době předmětem zvláštního studia, t. zv. lidovědy.

A konečně jsem tam, kde jsem tušil, že bych měl být: Lid v nejširším smysle znamená tolik jako národ, v užším smysle však pouze tu čásť národa, kterou označujeme blíže jako lid obecný…

/Pokračování/

• Autor: Radim Vašinka
• Publikováno: 12. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 17/1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ