Divadelní noviny > Blogy

Zvěsti z Krytu (No. 18/2)

To jsem se zase, milý blogu,

trochu v úvodu (viz Zvěsti z Krytu No. 18/1) zapletl.

Pokračuji:

Zásadnějším mým důvodem vůči Tobě je, že existuješ pod pláštíkem Divadelních novin, a já se do divadla nedostanu. Ne že bych nechtěl, i když zrovna nelačním – od toho jsem si zřídil to svoje. Ale jsa půlmrzákem, jsem dopravován, zatím ne poštou, ale svojí ženou, automobilem. A zkus si, vážený, jako mrzák někde v Praze zaparkovat. V podstatě nelze. Rezervací pro postižené spoluobčany je v naší humánní společnosti minimum. Jsou halasně respektována práva všelikých menšin: homosexuálů, kterým nikdo neubližuje a přesto exhibicionisticky únavně otravují s údajnou segregací, za práva Romů se bojuje taky pořád a všude, stejně jako za právo na soukromí, utlačovaní jsou solárníci, zemědělci (nyní farmáři – a proč ne rančeři?), psi, krávy, volové, ale když se člověk, co blbě chodí, a jen o berlích, chce dostat do města, musí jet jenom na jeho prohlídku, jezdit pořád dokola a nezastavit. Protože prý toho panduláka na čelním skle, kterým jsou označena jejich auta, prý si dovede opatřit každý, to by to vypadalo. A tak nechodím na výstavy, na koncerty (s „c“!) a do divadla, A jak tedy psát, aby to taky bylo aspoň občas o onom?

Tak milý blogu, teď to víš.

Zbývá tedy jen televize. Na dobré programy, které se vyskytují přes den, nemám čas, musím taky něco dělat. Přes den pak, udolán nejen prací, ale i zvěstmi z vlasti a ze světa, netoužím pouštět si ony pořady ze záznamu, ale většinou konám inspekci o stavu úpadku českého herectva prostituujícího se v nejpříšernějších seriálech, které jen může člověk vymyslet. Ale kdoví, jestli člověk. A docela se tím bavím. A leccos se i nejen naučím, ale na leccos si pak ve své herecké praxi dávám pozor.

Jedním z nejidiotštějších je údajně populární Gympl s ručením o(b)mezeným, jehož superblbost dosáhla takové úrovně, že už se tím člověk nemůže ani pobavit.

Nejprve ale připomenu alespoň pár vět z článku Jany Machalické, který vyšel v LN už 24. dubna 2012, a z něhož jsem něco ocitoval ve svých Zvěstech z Krytu č.6 a 8. Ale opakování – matka moudrosti.

Začnu zmínkou o Partičce v podkapitole

Plíživá devalvace her

NASADIT SI UŠI A PLOUTVE

Cituji:

Cena televizního diváka TýTý připadla letos Partičce ve třech kategoriích a pořad se stal i absolutním vítězem ankety. A to už něco signalizuje. Přinejmenším dvě věci. Jednak v době, kdy nejenom v televizi fatálně chybí chytrý humor a ironie, dochází ke značnému posunu kategorií. Nad pitvořením, šaškováním a ‚trapárnami“, které se tu vydávají za hereckou improvizaci, se jistě lze občas zasmát jako nad každou blbinou, ale to je asi tak všechno. a plíživě i v rozhlaseFórky, u nichž se sami pánové tak výborně baví, jsou, jak se říká, „na jedno brdo“ a celá taškařice připomíná domácí stolní zábavu poté, co bylo snědeno podsvinče, vypito mnoho těžkého vína a společnost se rozvalila a zula si boty. Prý ochota vesele se ztrapnit před kamerami.

Dnes jsme o rok a půl starší a mezitím došlo, mám dojem, k jistému posunu. „Herci“ jsou pořád stejně vtipní, ale jejich způsob humoru se stal mezitím divácky tak oblíbeným, zafixovaným, že už to není vizitka oněch herců, ale diváků, dokládající progresivní blbnutí tohoto národa. (A pozor – nesouvisí s tím i mé rozvleklé pojednání o nakládání s češtinou v našich televizích a plíživě už i v rozhlase, jak jsem psal v první části tohoto dopisu?)

Bezostyšná snaha vedení televizí o korumpování národa pokleslou kulturou, co nejmasovější sledovanost, určující kvalitu programu, vyrazit z toho maximum zisku, to se pak nutně musí odrazit i na „intelektuální“ úrovni obyvatelstva, na jeho oblbování zbožním hospodářstvím (zase jde o prachy). A pak se divíme, že volby čehokoliv a kohokoliv odpovídají vkusu a cítění takto denně opracovávaných voličů. A tomu všemu dělají naši umělcové pohůnky. Probůh, zvyšte jim divadelní platy, ať alespoň někteří si mohou dovolit skončit s touto prostitucí. Marnéť patrně volání. Neb jak praví stará dělnická píseň: …I kdybychom padli všici, vstanou noví… – píseň praví, že bojovníci, ale v tomto případě následuje slovo „prostituti“.

Thomas Mann ve svém románu Doktor Faustus píše (volně cituji, pan prezident by to jistě vysypal z rukávu přesněji), že umělci se dá odpustit, co se nedá odpustit obyčejnému člověku. Jistě je na tom hodně pravdy. Neb umělec je tak zamilován do své profese, že kolikrát nevidí v souvislostech. Ale odsud potud. To zná i lidová píseň: Vocaď pocaď je to tvý, vocaď pocaď je to mý, Pepíčku Vančurů, já ráda tancuju. Ale když vidím mladého pana režiséra půjčeného (nebo vyhnaného?) ze Slovenska, jak při Partičce se smíchem s dokořán otevřenou pusou se nadšením nad největšími hovadinami válí (doslova!) po stole, je mi dost smutno. Dokonce jsem už několikrát zvracel.

Ale to ještě není všechno, čím mne inspiruje paní Machalická. Zase začnu citací:

A tou druhou záležitostí, která je daleko více alarmující, je celková degradace herectví na schopnost vklouznout do libovolné kategorie, která se právě žádá, a říkat tomu profesionální zadání. S tím souvisí trestuhodně lehkomyslné zacházení s vlastní pověstí. Jelikož to nikoho nevzrušuje, nabylo české herectvo dojmu, že nemá vůči sobě a případně scéně, kterou reprezentuje, žádné závazky. /…/ Každý den můžeme na televizních obrazovkách vidět plejádu prvotřídních domácích herců, jak v hloupých seriálech předvádějí pseudopsychologické výkony a dávají svá jména všanc. /…/ Právě účast takových hráčů, k nímž se bohužel řadí i přední členové Národního divadla, vzbuzuje dojem, že jde o činnost, jež je normální součástí herecké profese a že snad nedejbože oni svými schopnostmi tyto bláboly povyšují a kultivují. Ale kdepak, nekultivuje se nic, protože je to z podstaty nemožné. A už přímo nejapné je alibistické vysvětlováni, jak se při takové práci výborně naučí řemeslo. Marná sláva, pořád platí možnost volby a pořád existuje vnitřní barometr a mez, za kterou se nechodí.

Ale ono to má i svoji zpětnou vazbu: takto se dá nakrásně umělecky zludračet. Mechanicky a levou zadní uplatňované řemeslo (řekněme si na rovinu, že šmíra) vejde do krve a může se stát, že proroste i do rolí, o kterých si aktér myslí, že jsou poctivě odvedeny ve vší kráse. Dokladem toho je šmíra, její obětí se nakonec stala i estrádami do šarží zplevelená Jiřina Bohdalová, ze setrvačnosti velebená za každý svůj mechanický škleb. A obětí své s léty vybudované šarže nakonec byla i Stella Zázvorková, kdysi excelující s Janem Werichem v Čechovově Medvědovi. Sundejme si klapky z očí.

A jak dokládá jeden z nejotřesnějších současných seriálů, ke kterému se konečně prokusuji, na dobré cestě je dnes i řada dalších adeptů, o čemž průkazně svědčí jejich trapné šaškování v mém oblíbeném Gymplu: Jan Šťastný coby prototyp prvorepublikového profesora, trochu poplety (chybí, aby zapomínal deštník v kavárně), nesmyslně melouchařící na evropské úrovni ve školní chemické laboratoři, Brouk Pytlík přes pilulky, nesrozumitelně drmolící a stereotypně uřvaná Zuzana Bydžovská, trapná okoukaná parodie na homosexuála, jak jej exhibuje inflační, kdysi avantgardní sklepový herec Milan Šteindler, o závod šaržírující s nesnesitelnou chutí, stejně jako v předklonu s vystrčeným zadkem drobnými komickými krůčky se pohybující Lucie Benešová (byť s náznakem narušení své jednopokojové role), hrdá na svoji kreaci (a už jsme u toho!), jak se kdesi dala i veřejně slyšet, ba i Květa Fialová, monotónně dobrotivá, ukňouraná a s rozzářenýma očima, že by člověk brečel, kdyby to už stokrát nezažil, Dana Batulková, sklouznuvší postupně z figury normálního člověka přes parodii na nešťastníky drogově závislé až skoro k nerozeznání napodobující šarži paní Benešové, libový frajer Ondřeje Brzobohatého s obligátní působivou mimikou, umně zvrásňovaným čelem, působivě pohyblivým obočím a medovým úsměvem, při kterém se dívčím patnáctkám jistě podlamují nohy v kolenou, který by mohl hladce kandidovat na Vařenou nudli TV Nova.

Když si to po sobě pročítám, je až k nevíře, jak bohatým repertoárem nectností všeho druhu vládne české herectvo, až je hrůznou radostí meditovat nad touto rozkvetlou loukou paumění! Jak téměř únavně vyčerpávajícím rejstříkem se může člověk zrůdně pobavit! Tento seriál by se měl díl po dílu stát základním materiálem pro studenty herectví, aby věděli, čeho se v životě vystříhat, k čemu se nesnížit. Jinak jim tato šmíra vroste do krve, zdeformuje je a nezbaví se jí.

Ale pokračujme dál: Je tu neúnavně únavná matinka Hana Gregorová, lámanou češtinou produkující prvorepublikové ochotnické herectví, zrůdným květem vykvétající neskutečná figurka Harleje Roberta Nebřenského, deformaci, a chce se mi říci až lidské deformaci nováckými seriály se nevyhnula ani hereckými cenami ověnčená Pavla Tomicová, programově provozující divácky značně podbízivou pseudolidovou komiku (joj, to je prča! podívej, mámo, ta je ale srandovní!), trapná je seriálová účast líbezných, všechápajících krasavic Chantal Poullain a Jany Švandové, neuvěřitelné šmírácký vizuálně i ideově odporný babský kvartet, scházející se u paní domácí Libuše Švormové, z něhož občas vycouvá příštipkující skvělá herečka Lilian Malkina. Úplně z těch hrůz vycouvala Libuše Šafránková, vážící si patrně sama sebe, když byla se svojí rolí naložila dle svého hereckého a lidského svědomí.

A tím se dostávám i na druhou stranu této bez konce plynoucí stoky: I v takových idiotských, nerežírovaných, leč aranžovaných seriálech (nutné tempo práce v podstatě režijní práci vylučuje) se dá – potřebuji-li peníze, a o nic jiného nejde – vyjít se ctí, výkonem, pod který se mohu bez rozpaků podepsat: kromě zmíněné paní Šafránkové je tu poctivě odehraný Karel Heřmánek, až radost pohledět, ale žalost pohledět v čem, stejně jako Kristýna Leichtová i Marta Jandová, mile a sympaticky působí svým výkonem Václav Kopta ve šťastném spojení s Danielou Šinkorovou (pokud tuto oddechovou příjemnou podívanou nezruší svým stereotypním neartikulovaným vyřváváním jednou již zmíněná Zuzana Bydžovská), je tu civilně vzorně vyvedený Josef Kubánek s partnerkou Evou Novotnou a našel by se i leckdo jiný. A kdoví k čemu ještě při zvlčilosti scenáristů nedojde: nově přibyla skotačivá (jak se uvádí v jedné anonci) Kateřina Hrachovcová-Herčíková, už za mlada bezostyšně až zrůdně prvoplánově mrckující, natož na starší kolena, což je o to trapnější. Překvapivé je samozřejmé, uvolněné a věrohodné herectví Heleny Vondráčkové, které je mi mnohem sympatičtější než její zpívání.

Nepřekonatelným vrcholem seriálu je ovšem pro mne Kamil Střihavka, nad jehož skvělou a přitom otřesnou parodií hereckého projevu přiblblého rockového pěvce, směle mrskajícího svou světlou pokrývkou hlavy a virtuózně tvořícího neuvěřitelně procítěné hnusné škleby, kterého si v seriálu střihnul pro zvýšení sledovanosti (stejně jako paní Vondráčková Vondráčkovou), jsem přímo řičel nadšením a spolu s ním vyřvával v dravě se prosazujícím kontrapunktu dávnou píseň tatínkova mládí (pro krásu textu vypíši kompletní refrén), k níž mne inspiroval:

Já bych chtěl mít tvé foto ve zlatém rámečku,

Já bych chtěl mít tvé foto na nočním stolečku.

Já bych chtěl mít tvé foto na šálku k snídani,

na skříni, na dveřích, na kamínkách,

na pantoflích, na peřinkách,

na šálku, na klíči, na hodinkách,

tam bych chtěl mít tvé foto.

Hodnotit nelze výkonnost všelijak různorodě sflákaného sboru statistů, z nichž někteří vypadali na konzervatoristy. Ale jejich herecká oprsklost spojená s neumětelstvím je velice varovná. A čitelná i v jiných prodejních tovarech nejen TV Nova. A kdokoliv pěl píseň, tak zásadně přeskočili na angličtinu, doplněnou operetně sladkobolným mimickým výrazem, což bylo velice pumprdentální.

Nadšením – mimochodem – jásám rovněž nad hlasatelskou inovací posledních dílů, kdy do příběhu (tuto hovadinu přebírá ochotně i ČT, oznamující do zpráv dotočené funkce zobrazovaných osob!), aby člověk nepodlehl iluzi neskutečného děje tohoto arcidíla, vstoupí hlasatel a komentářem, jako např.: Ředitelka zvedne hlavu, Bachař vstane od stolu (říká – To ne!). Ředitelka. (Ale ano.) Atd. Jde patrně o pokusné vysílání pro nevidomé. Pravda je, že pro vidomé to působí jako brechtovské zcizení, rušící iluzivní pojetí teleseriálu.

O režii se nedá mluvit, to už jsem konstatoval. Jsou pod ní sice podepsáni Jiří Chlumský, Libor Kodada a Vojtěch Moravec, ale to jsou kecy. I když: velice mne zaujal úžasný režijní nápad, spíše někoho ze štábu: učitel Vojty Nesnídala je trochu popleta a možná zapomnětlivec, protože prochodí značnou část svého účinkování (hraje dobře, což o to) jakoby po odchodu ze záchodu, kde si po velké straně zapomněl natáhnout kšandy od gatí, takže mu romanticky zdobí zadek malebnými oblouky.

Kromě oné neexistující režie je hlavním strůjcem tohoto neskutečně sflákaného a diletantsky nekonečně natahovaného děje (podle toho, který herec bude mít kdy volno) armáda scenáristů, kteří se nestydí pod to všechno zvěrstvo podepsat: Jitka Bártů, Kateřina Bártů, Lenka Slepičková-Hornová a (více). Jejich dílo by si zasloužilo rozsáhlou diplomovou studii. Nejúžasnějším počinem je zde násilné vnesení neskutečně nevěrohodného tématu stařecké vilnosti hraničící (naštěstí jen hraničící) s mlsnou sexualitou. Nebo: žáci snad 4 díly chystají společné vystoupení s Helenou Vondráčkovou, které je ale divákovým zrakům nakonec utajeno. Mám dojem. Nebo že bych to přehlédnul? Helena se jde podívat na zkoušku, kterou nevidíme a o které se pak vyjadřuje v superlativech. Prostě dámy-scenáristky nakládají s divákem jako s idiotem. Absence studu je vůbec dosti typickým znakem tohoto arcidíla. Stud nad tím je na straně diváka.

Tak to jen tak letem světem nad jedním z televizních uměleckých počinů. Nad jedním z řady. Nestálo by to za řeč, kdyby se právě těmito arcidíly nedeformovalo etické cítění mas tohoto národa.

Dr. Oldřich Vinař napsal v jednom ze svých příspěvků do LN: Lidové noviny připomněly, že nedávno v Kalifornii zemřel v 89 letech Arthur Danto, filosof, který, zjednodušeně řečeno, hájil stanovisko, že umění je to, co lidé za umění považují. A za umění pokládají to, co jim majitelé galerií a komentátoři-kritici, jako umění předkládají.

Ano – četl jsem na internetových stránkách samochvalná reklamní uznání na tento seriál. Propadl jsem depresi. A tušiv nejhorší, klepnul jsem na divácké ohlasy. A hle – vyšlo slunko nad pahorky:

Jděte s těmahle seriály bez nápadů už do prdele. Kdo na to pořád má čumět. Jenom, aby se zaplnilo prázdno českých televizních stanic. Když by se ti herci radši pustili do nějakého solidního tématu. I když chápu, lehce vydělaný prachy jsou lehce vydělaný prachy. Rozdíl mezi tímhle a Obchoďákem a bůhvím čím ještě, co se vyrojilo na podzim 2012 je absolutně nulový. Všichni se chovají jak debilové a my se tomu máme smát… Takhle vlastně dopadl i tehdá docela úspěšný Comeback.(11.10.2012) • Radek99

Kvalitu českých unifikovaných televizních vztahových jako seriálů lze pomalu srovnávat s úrovní českého školství – obé je v těžké krizi… Apropos scénáristé tohoto televizního nedodělku zjevně v životě na žádném skutečném gymnáziu nebyli…ani v žádné skutečné české škole… (3.9.2012) • JARDAHONDA

Nova je profláklá průserovýma seriálama. „Další pán na holení“ je Gympl. Teen-publikum bude možná jásat chvilkovým nadšením. Později přijde na to, že je to vlastně ztráta času. Dnešní konzumní společnost je asi ještě nenabažena, těchto zvráceností, které se mi příčí, jako aroma z popelnice. Bléé………….. (22.11.2012) • Zeck

Další papundeklový shit a padesátá variace na Ulici od Novy, kde je scénář na úrovni lepšího porna a kvalita zfilmovaní podobná béčkovému erotickému filmu. Nova je vlastně taková raritka mezi komerčními televizemi, protože aby nějaká podobná stanice měla tak příšernou vlastní tvorbu a diváky pravidelně zásobovala tím nejlevnějším zbožím z celého světa a zároveň měla nejlepší sledovanost v zemi, to snad lze reálně provést jen v postkomunistické zemi plné důchodců a idiotů se stádovitým vkusem. Neuvěřitelné, že všechny pořady od Novy jsou odpad jak prase a přesto na ně čumí řádově miliony lidí. Český divák ale zřejmě nestojí o lepší kvalitu vysílání, ale o stojatý shnilý kanál, ve kterém se smradlavé hovno vydává za svíčkovou, a ve kterém pokaždé dostane to, co požaduje, tedy ochotnickou sračku, ke které není třeba mozku a vkusu.

Poněkud drsné výrazivo. Ale jak jinak.

 

Na závěr bych si opět dovolil dát slovo Janě Machalické:

Dnešní stav není v principu nepodobný tornu za minulého režimu, tehdy šlo o ideologii a o peníze také, dnes už jen o peníze, ale nakonec to všechno má stejné výsledky, jen represe už nehrozí. (K tomu dodávám: Pohříchu. R.V.) A cituje Evu Salzmanovou: Pro mladé herce je to často jediná možnost, jak zůstat u profese a uživit rodinu. Bohužel!

A nejde jen o seriály, pokračuje paní Machalická, existuje i úpadkové bulvární divadlo, jehož existence odebírá diváky solidním scénám „středního proudu“. Tak jako se líbí hloupé televizní seriály, líbí se i plytké kusy a mizerné herecké výkony nikomu nevadí. A mizerné jsou, protože tu není co hrát. A opět: účast kvalitních herců to vše nivelizuje.

A že se v seriálech mladý herec naučí řemeslo?

Ale ano. Naučí se, ve fofru, jak se to dělá, že to vypadá jako řemeslo: Podívat se, otočit se správným směrem, menší mimiku, výraznější mimiku, přijít, odejít a hlavně otvírat dveře. Naučí se povrchní řemeslo, vykonávané mechanicky, bez vnitřního zaujetí, protože při výrobě seriálů nezbývá čas na nějakou „výuku“. S tím ostatně počítají scenáristé podbízející se vkusu běžné populace. Jde o sledovanost, o peníze z reklam.

Mechanicky provozované řemeslo je ovšem šmíra. Se skutečnou, dávnou šmírou kočovných herců věčně umazaných od šmíru, tj. vyjeté kolomazi (kola vozů se musela mazat), kterým divadlo bylo i způsobem existence, a ať mělo jakoukoliv kvalitu, prorůstalo celým jejich životem, tedy s touto poctivou šmírou ta dnešní, odborně školená, nemá bohužel nic společného. Ani její půvab.

Už léta platí herecké pořekadlo: Kšeft je svatý. Co k tomu dodat? Nehledě na to, že právě ty největší kraviny a …hloupé televizní seriály, plytké kusy a mizerné herecké výkony nikomu nevadí. /…/ V době, kdy nejenom v televizi fatálně chybí chytrý humor a ironie, dochází ke značnému posunu kategorií (JM), se nelze tedy divit.

Rubem této zlaté mince je degenerace diváka, publika. Degenerace obyvatelstva, národa, ať chceme nebo nechceme. Taková je doba, taková je společnost. A společnosti, založené na tržním hospodářství a na zbožním kultu, to vlastně nemůžeme vyčítat. A vlastně proč by herci neměli být prodejní, když doba proměnila kulturu ve zboží?

Obecně se tak mění význam umění. Herectví, pokleslé na pouhý zdroj obživy, nemůže být jiné. Herci nejsou viníky, jsou obětí. I když, kdyby nechtěli, nemuseli by. No jo, ale z čeho by jinak žili? Výsledkem toho všeho potom je, že vzkvétající upadající kvalitou nadále soustavně pracujeme na utloukání vkusu diváka, měníce jej takto v pouhého konzumenta, podílejíce se tak na mrzačení diváka a vytváření beztvarých, snadno ovladatelných mas.

Ubírají publikum, míní paní Machalická. Což je svým způsobem pravda, protože předložíte-li pak takovému divákovi jinou poetiku, která sleduje nějakou myšlenku nebo je i jen humorná, tak se nudí a podruhé nepřijde.

Radim Vašinka

///

P.S.: Chtěl jsem se kdysi rozepsat o Comebacku.

Ale uznávám, že bych nebyl objektivní, protože sit-com s předtočenými jakoby diváckým reakcemi, které mi přikazují, kde a jak mám reagovat, mi přijde ponižující. A pak, ač je mi to k nevíře, je do scénáře namočen i Tomáš Baldýnský, který mi byl kdysi dosti blízký. Takže raději dělám, že to nevím.

• Autor: Radim Vašinka
• Publikováno: 8. prosince 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 18/2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ