Divadelní noviny > Blogy

Zvěsti z Krytu (No. 21)

…a že jsou vzteklé a jedovaté?

Pořád mám dojem, vážený pane doktore přes divadlo, že v některých kritériích na dění v tomto oboru a okolo nás vůbec se rozcházíme víc, než je zapotřebí.

Pečlivě jsem si pročetl svá poslední hlášení a nenašel jsem tam nic, co by mělo odpovídat Vaší výtce, že mé blogové příspěvky …jsou vzteklé a jedovaté. Nemyslím, že trpím vzteklinou, a to, co říkám, snad není otrušík. Jsou to jen v podstatě dobře míněná slova, slova mající svůj původ naopak v utrpení, které mi působí mnou objektivně konstatovaná skutečnost. V utrpení, když vidím, jak např. poslání – a herectví by jím mělo být – se mění v normální chlebárnu. Kdo tedy trousí kolem sebe jed? Zplaněním estetických a etických zákonitostí, ke kterým se lidstvo po mnohá staletí dopracovávalo, si přece podřezáváme větev pod sebou. Vede to k naprosté degeneraci, k odlidštění!

To cítil Fellini už před těmi dvaceti lety! (Všudypřítomnost televize, téměř výlučně určované komerčními zájmy, je nebezpečím pro generaci, která televizi s velikou ochotou přenechává myšlení a výchovu dětí.) Dnes už se to doplazilo až k nám. (Lidé se odcizují nejen těm, kdo jim jsou nablízku, ale i sami sobě.) A mé znepokojení politickými poměry u nás? Je možné nad nimi pořád dokola jen meditovat? Nebo vypráskat ty prolhané podvodníky bičem? Oni jsou přece ti trusojedi!

Onehdy jsem citoval Jaromíra Johna (Mrskal je pastýř z chrámu národa, frejíře nečisté rad autonomních, volební šašky a pleticháře, miláčky lidu pro tlustý vtip…), dnes – hle, pomocná ruka přes staletí:

František Ondřej de Waldt

Na den Stětí svatýho Jana Křtitele, 1736

Libmter eum audiebat

Rád jej poslouchal

Marc. 6

Argumentum: Nahá pravda

S pravdou ven! Dnes? Dnes pravdy svátek a triumf, pročež s pravdou na plac, s pravdou ven. Jestliže pravda jest nepřemožená, to sic též pravda jest, co jak staré, tak pravdivé přísloví praví; Veritas odium parit, pravda nenávist plodí, lidi se pro pravdu nejvíc hněvají, pravdu neradi poslouchají, směle ona každému do očí hledí, bez strachu do srdce kouká, bez íngredere do uší vchází, co moucha bez ohledu každému vsedne na nos, pucuje bez mejdla a břitvy, div že mnohým z očí bolestí neb zlostí nekapá, všem téměř ošklivá, nepříjemná, pokudž sama se nevetře, jistěže u žádného audiencí nemá. Není víc žádný na světě v nenávisti jako pravda; veritas odíwn parit, pravda nenávist plodí, neb pro pravdu se lidé nejvíc hněvají.

Tak, to jsem se zase hezky rozhořčil. Ano, to je to správné slovo: rozhořčil (chutnáte na půnebí onu hořkost slova?). Rozhořčil. Nikoli vztekle a jedovatě.

A taky mi jde na nervy Ludvík Vaculík: ledva si něčeho povšimnu a sedám ke stolu, on už to má nejen napsané, ale i vytisknuté (na mne by se s tisknutím stejně vykašlali): Bože, ty hrozné namyšlené, nesmyslně pojednané vánoční stromy! Kdy zeleň obětovaného krásného stromu je zcela zasuta falešným pozlátkem. Ale tomu snad nějaká lešenářská loby udělá vbrzku konec.

A Babička! S přemluvením do současné obecné češtiny! To její sprosté zprozaičtění jako ústupek nedoukům, kteří ji stejně ani po tom převálcování číst nebudou! Už léta čekám (stejný problém je i s „modernějšími“ překlady starší literatury), kdy začnou po galeriích přemalovávat Rubense a Rembrandta, a vlastně nakonec i Picassa, van Gogha a vůbec veškero byvší malování.

Ale ono nejde o pouhé přizpůsobení se dnešnímu obecnému vyjadřování, v jehož čele hrdě mává práporem zglajchšaltování naše rodná matička televize (v čele s drmolitely televizních zpravodajství a sporťáky, předbíhajícími se v přejímání všech novodobých a nadřízenými patrně přikázaných zlozvyků a vynálezů, kterými se oživují i pomocí komicky chápaného „herectví“ zbaveného nejen zábran, ale i studu), která by v první řadě měla být vzorovou normou spisovného jazyka, ale je přitom jen součástí masového hnutí za zevšednění, odpoetizování, o zprozaičtění, o odbourání nepotřebných významových rozdílů – prostě opět o ono přizpůsobení se průměru, nikoli naopak o jeho zkvalitnění, jak by tomu zcela logicky mělo být. Uf. Věta skoro barokně rozvinutá, ale snad držící pohromadě.

Myslím si, kdyby více lidí přestalo brát zlo za samozřejmé, že by ho ubylo. Při cestě vpřed, kam se pořád chceme řítit (neodolám a odbočím: mně to připadá jako kreslený vtip, kdy vozka, řídící psí spřežení, mává psům před čenichy na biči přivázaným buřtem!) a na rozdíl od bolševika se tam opravdu řítíme, by se mělo občas pamatovat na to, že je nejrychlejší, když na dva kroky dopředu uděláme jeden krok zpět.

Příklad: Když jsem byl malý, pamatuji si, jak i pro mne bylo zážitkem doprovázet maminku do malého obchůdku se smíšeným zbožím pana Mottla, když šla vykonat obřad měsíčního nákupu, t.j. kdy se nakupovaly základní potraviny jako mouka, sůl a jiné každodenně spotřebovávané kuchyňské suroviny. Krám byl plný ženských, povídaly si, všechny se smály, pan Mottl žertoval (a on uměl žertovat! – kamarád Ivan Knap vzpomínal, jak v obdobné situaci propadl do sudu s povidly; zvrátil se dekl, kterými byly přikryty!). Znala se celá ulice. Když došla sůl nebo nějaké to vajíčko, tak mě maminka poslala k sousedce, a bylo po problému. Zkuste si dnes srdečně povykládat v superhypermarketech. A skoro nevíte, kdo s vámi bydlí na patře. A opět ona stará známá prozaičnost, věcnost, praktičnost, omyvatelnost. Ve jménu tržní filosofie maximálního zisku odpoetičňuje život, zcela vědomě jej odlidšťujíc. Nahrazujíce je kultem idiotské zábavnosti a zbožněním akčnosti násilí, porna a hnusu. Kultem ošklivosti. Zatím. Doufejme. Ovšem – ve shodě s dobou – dlužno poznamenat na její omluvu, že stroj se opraví snadněji než člověk. A míň to stojí.

A znovu opakuji: jak všechno souvisí se vším, tak vše souvisí i s kulturou, tak úzce provázanou s kulturností.

Nazdar hodiny!

Radim Vašinka

• Autor: Radim Vašinka
• Publikováno: 4. ledna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 21)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ