Zvěsti z Krytu (No. 4)
Milý bložku
(odvozuji: blok – bloček, ale blog – bložek, čímž napravuji svůj minulý omyl!),
dnes bych se rád ještě trochu pobrodil bařinami současné češtiny. K brodění tou psanou verzí jsem minule zneužil rozhořčení Ludvíka Vaculíka. Teď bych rád poobcoval s tou její verzí slýchanou.
Gymnázium je jeden ze tří hlavních druhů středních škol existujících v České republice, poskytující všeobecné vzdělání zakončené maturitní zkouškou. V České republice je tento typ střední školy poměrně populární a každý rok na něj odchází přibližně 21 % absolventů základních škol v porovnání se 41 % odcházejících na střední odborné školy a 38 % odcházejících na střední odborná učiliště. Databázi gymnázií lze nalézt zde: seznam gymnázií. Repro archiv Gymnazium.cz
Musím předeslat, že nejsem vědec. Chtěl jsem se tedy trochu poučit, a tak jsem si otevřel českou gramatiku a syntax, abych zjistil, že co jsem se nenaučil v mládí, na stará kolena pro neuvěřitelnou obsažnost už můj mozek není s to vstřebat. Ale v naději, že to, co do mne vložili moji učitelé, počínaje školou obecnou (teď nevím, jak se jí říká dnes – snad základní?) a konče gymnáziem. (Tady jsem prokráčel spletitými reformami, abych na onom středním vzdělávacím stupni zažil gymnázium, střední školu, dvanáctiletou střední školu, z níž mne nedonošeného mrskli zvůlí reformátorů opět do gymnázia, ale reformovaného, připravivše mne o oktávu, neb se maturovalo v jeho 3. třídě. Takto přemisťován poztrácel jsem cestou mnohé kamarády, kteří se rozprskli po městě i širém okolí, každý jinam. Po zákonu-li se tak dělo? Po zákonu, bratře.)
V bložku mohu těkat a bloudit, tak jak těkají a bloudí mé myšlenky, bložek není literatura.
Naslouchám-li medovým hlasům, jež na mne promlouvají ze všech stran, TV počínaje (ta ovšem rozšiřuje svoji interpretační paletu pavlačovým kvákáním a nesnesitelně středočeskými vokály, nesnesitelně deformujícími „e“ na „a“) a jevištěm konče, tak mne nejvíce denervuje macešský vztah interpretů k předložkám „s“ a „z“, v poslední době se masově šířící kam jen oko dohlédne.
Pavel Eisner: Kniha o češtině (1. vydání). Obálku a vazbu navrhl Jaroslav Šváb, vydal Jaroslav Podroužek v Praze roku 1946. Foto archiv
A tedy: v sebeobraně bych si dovolil využít srozumitelně vyslovených formulací z oblasti gramatiky. Nemyslím, že u mne jde o nějaké jazykové puritánství – v sázce je v neposlední řadě už nejen sama srozumitelnost přednášeného sdělení, ale i kvalita interpreta coby součásti národa – nemohu to doložit citací, ale Pavel Eisner kdysi napsal, že podle vztahu k mateřštině se pozná kvalita člověka. Rád bych tedy dožil svůj život mezi lidmi, a ne mezi idioty. Odtud mé puzení, v době, kdy mnohdy kdybych netušil, co mi chce ten druhý sdělit, tak bych mu správně neměl rozumět.
A tak si dnes dovolím svěřit se s tím, co jsem se v dávném dětství naučil na té obecné škole. Dnes ochutnejte alespoň špičkou jazyka z onoho pramene, z něhož pramení touha sdílet to, co cítím a co si myslím, s druhou osobou a zakusit tak pocit štěstí lidské sounáležitosti. (Vím, že dnes jde hlavně o prachy, ale co když ne? I když si Ludwig van Beethoven klade v úvodu čtvrté věty (Grave) svého smyčcového kvartetu č. 16 F dur op. 135 otázku Musí to být? a sám si odpovídá (Allegro): Musí to být, já v tomto případě říkám, že ne.)
Ja Ja ja, es muß sein… Repro archiv
Tedy (i když si myslím, že číst to budou ti, co to vědí – promiňte tuto veršováním odlehčující poznámku v závorce) proč nemohou být „s“ a „z“ vzájemně se zastupujícími veličinami (na pomoc si beru citace odborníků z internetu):
Používání předložek „s“ a „z“
Jako pozitivní skutečnost bych uvedl, že psaní předložek „s“ a „z“ nepodléhá prakticky žádným výjimkám a speciálním pravidlům. Plně se totiž řídí pádem slova, se kterým se daná předložka pojí. Podaří-li se nám tedy správně určit pád a zapamatovat si, ke kterému pádu se vztahuje která předložka, máme vyhráno. (Předpokládám, že snad je ještě v obecném povědomí fakt, že čeština má sedm pádů! R. V.)
Předložka „z“ se používá výhradně ve spojení s 2. pádem (koho, čeho). Proto vstáváme z postele, čteme články z novin, vybíráme z nabídky, slézáme z koně, sbíráme věci ze stolu. Jedna výjimka, respektive možnost učinit výjimku, tu ale přece jenom je. Pokud totiž chceme zdůraznit pohyb z povrchu pryč nebo z povrchu dolů, můžeme použít i předložku „s“ (shodit se stolu, se skříně). Zdůrazňuji ale, že je to jen možnost, která se navíc příliš nevyužívá. (To my v tom byli ještě zamlada honěni! Co se človíček napřemýšlel!) Budeme-li si tedy pamatovat, že s 2. pádem se pojí předložka „z„, určitě neuděláme chybu
Předložka „s“ se pojí především se 7. pádem (kým, čím). To znamená, že mluvíme s rodiči, pročítáme časopis s inzeráty, konstatujeme s radostí, utíkáme se strachem. Nic složitého. Rád bych ale upozornil ještě na jednu kuriozitu. Už jste si někdy všimli vyjádření „kdo s koho„? A přišlo vám podivné to „s“? Pokud ano, tak vězte, že „s“ je v tomto případě použito správně. Nejedná se totiž o 2. pád, nýbrž o pád čtvrtý. V dnešní době se toto spojení používá už jen v knižních obratech „kdo s koho“ a „být s to“ (tedy být schopen).
(Trochu vzruchu nám do toho ještě vnese „spodobení“, ale to lze řešit zcela prakticky: kde to jde, vyslovíme „s“, kde je to o zlomení jazyka, „z“ – tj. musíme je přizpůsobit okolním souhláskám znělým nebo neznělým – to se ostatně týká těchto souhlásek i uprostřed slova.)
Tak – a jedna můra mých denních audiozážitků je zaplašena. Dělal jsem, co jsem mohl. Mám jich ještě mnoho těch můr v záloze i na jazyku. Ale rozhodl jsem se trousit je po svých blozích nekumulovaně, jako zajíc bobky, aby je čtenář nepřeskakoval.
Dnes odříznu patku svého denního chleba ještě z jiné strany (2. pád, tedy bezostyšné z!).
Ve svém lidověnovinovém sloupku napadl pan M. C. Putna hrubým způsobem snad veškeré veličiny našeho národa. Uvádím důkaz citací z jeho pojednání:
Popeleční Varanasí (LN 22. 2. 12)
(o Popeleční středě)
Tak máme zas Popeleční středu… Snímek TOMÁŠ KRIST
„…vrcholem tohoto dne je okamžik, když kněz maže věřícím čelo šedivým mastným popelem, dodávaje k tomu povzbudivé: Prach jsi a v prach se obrátíš. Je totiž jen málo příležitostí v průběhu roku, kdy si lze ještě názorněji uvědomit, jak jsme si všichni rovni. Ne sice na světě tomto – zato však ve světle věčnosti. Právě ti „rovnější“ měli by pro jistotu dostávat na čelo mastný flek daleko vydatnější: ti tyrani a uzurpátoři (pardon, chtěl jsem říci: demokraticky zvolení politikové). Ty kurtizány (pardon, chtěl jsem říci: modelky, missky a jiné showbyznysové hopsandy). Ti gladiátoři (pardon, chtěl jsem říci: fotbalisté, hokejisté a jiní hrdinové dnešních arén). Prach jsi a v prach se obrátíš.“ (Konec citátu.)
Ta troufalost! Tak hrubě pozurážet naše celebrity! zasténal jsem hrůzou. Tomu cynikovi je to ovšem jedno (jak svědčí i erbovní štít jeho osobnosti, jeho vlastní jméno!). Ale posléze mi to začalo vrtat hlavou, a jak mívám bohužel někdy ve zvyku, šel jsem ku kořeni. A hle, kořen (Slovník spisovného jazyka českého – a už zas jsme u té češtiny!) mi pravil:
„Celebrita – věhlasná, ve společnosti vážená osobnost“
Což mne naplnilo děsem a strachem o sám život pana Putny, neboť může být národem utlučen čepicemi. Protože všechny tyhle šašoury (skoro – to všichni vsunuji pro zviditelnění myšlenky!), jimiž oni demokraticky zvolení politikové, modelky (pochopitelně, znovu zdůrazňuji, není to myšleno plošně – hraje s námi divadlo i jedna mladičká modelka a je milá, příjemná, chytrá, sexuálně nepřelétavá a nezblbá z peněz), missky a jiné showbyznysové hopsandy, fotbalisté, hokejisté a jiní hrdinové dnešních arén jsou, a můžeme k nim přičíst i hlasatelky a hlasatele zpráv a zpráv o počasí, seriálové telehvězdy, kapely vyřvávající do světa nevímco, protože není rozumět, hlavně že řvou, poskakují jako tajtrdlíci a hází kolem sebe hárama, obskurně souložíce s kytarami aj., protože všechny udělal „celebritami“ právě ten národ, ta masa nízkointeligenčněkvocientního většinového davu tupců, zaplavující arény všeho druhu nebo vysedávající po večerech u zábavných pořadů u televizorů, kde se jim odměnou dostává ještě většího vymývání zbytků mozku, který by jim byl ostatně jen na ozdobu, kdyby byl patrný? Jak jinak by se proboha tyto „celebrity“ mohly stát celebritami?
Kandidátka na Nejpříšernější celebritu roku 2009 Agáta Hanychová (dle Aktuálně.cz). Snímek Pikant.cz
Jen si je vemte: pověstná Agáta, Bartošová, holčičky, co vyhrály všeliké ty Královny čehokoli, buran, který na hřišti plive na soupeře a mlátí mu hlavou do hlavy, může to být kdokoli koho si televizní kanály a ruku v ruce s ním i bulvár usmyslí kvůli vyšší prodejnosti permanentně zobrazovat, jen z něj musí na hony páchnout oprsklost, rozjívenost, neomezená tupost ducha, absence studu. Málem jsou uctívanými celebritami (alespoň od fotbalových hráčů) i agresivní blbečci chodící si vybít svoji puberťáckou agresivitu na stadióny, a jen kupodivu se nestačili mezi naše celebrity zařadit náckové a rasisté, zapalující Romům jejich domovy i s dětmi.
I dříve existovaly celebrity, vpravdě odpovídající oné slovníkové definici, ale vždycky to byli zástupci oduševnělých profesí, svojí kvalitou se dosti odlišující od tzv. populárních osobností, tj. lidí, o kterých se mezi lidmi z jakéhokoli důvodu mluví, protože se líbí průměru. Tady nejde, než o zásadní matení pojmů! A jsme u zásadního rozporu tzv. demokracie, kdy rozhodujícím činitelem není kvalita, ale kvantita. Někdy ovšem kvalitě zcela protiřečící. A hle – rozhlédněme se okolo, kam jsme dospěli. Optimistou už může být jen ten, kdo nečte noviny. Nebo kdo tady nežije. Nejoptimističtější mohou být jen mrtví. O ničem nevědí a skáčou si v nebi po obláčcích. Pokud byli věřící. A pokud je čerti nemíchají v kotlech s vařící smůlou.
Zkuste pohnout národem, kde je konzum králem… Snímek archiv
Ale blogování má být spíše rozverným poskakováním po realitě života, než rozhořčenou filipikou. Probral jsem „s“ a „z“, celebrity, rozhořčil jsem se nad tupostí davu, která proniká zezdola nahoru, nejvyšší čas, abych toho dnes nechal. Na druhou stranu nutno ocenit současnou svobodu, která mi dovoluje veřejně se takto vyjadřovat. Čemuž bych mohl být rád, kdybych nevěděl, že se jí těším jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, t.j. aby si člověk myslel kdovíco, a přitom aby to na věci se nemuselo nic změnit. To už by to musela být pěkně masová záležitost. Pak pendreky by jistě zase měly pré. Ale zkuste pohnout celým národem, pokud je konzum králem.
Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
„Ale blogování má být spíše rozverným poskakováním po realitě života, než rozhořčenou filipikou.“
Slovo DIVADLO použito jenom jediinkrát – hádejte kde, čtenáři. Kdyby ani to ne, nic se nestane, text nepřestane mít svou noetickou i etickou funkci. Děkuji!
09.03.2012 (3.21), , Trvalý odkaz komentáře,