Divadelní noviny > Názory – Glosy
Zvěstování
Moje vánoční slovo se dotýká úplného začátku Vánoc. Jednoho rána jedna velmi mladá žena, vlastně skoro ještě dítě, které se ocitlo na prahu dospělosti, se všemi svými sny, představami a touhami, dostane návštěvu. Na středověkých obrazech má ta návštěva zlatá křídla a nádherné šaty. Tahle návštěva je obyčejný neznámý muž v kabátu. Takhle Zvěstování vidím já:
Viděla jsem ji, jak sedí na zápraží svého rodného domu, vyhřívá se na slunci, lísá se k ní kočka, ona ji hladí, projíždí prsty prohřátou srstí, nastavuje tvář slunci, má zavřené oči, je jí dobře. Pokoj, klid, samozřejmost. Najednou ucítí, i přes zavřené oči, změnu světla a ochlazení. Otevře oči a vidí před sebou muže v kabátu. Je překvapená. Muž stojí a dívá se na ni. Ona vstane, ptá se ho, co potřebuje, hledá někoho? On přikývne: přišel za ní. Ona je zmatená: neznám vás, co mi chcete? On neodpovídá. Je jí to celé nepříjemné, ale překoná ten divný pocit, pozve ho dovnitř, nabízí vodu, kávu… je to od ní celé trochu hektické, zmatené… on ji zastaví: nic nechce, ani vodu, kávu, nechce jít dovnitř. Posadí se na zápraží, vybízí ji, ať si sedne k němu, ona nechce – je to divné. On ji trochu násilím stáhne za ruku, ať se posadí vedle něj. Ona vůbec nic nechápe, ale poddá se. Sedí vedle sebe, kočka si sedla opodál a sleduje je. Dlouho vedle sebe sedí. Kočka se na ně dívá, slunce jim svítí do tváří, nic jiného se neděje. On neformuluje nahlas žádná slova, a přesto ona v jednom okamžiku uslyší, co jí říká. Já to neslyším, ale vidím, že ona to uslyšela. Vzedme se v ní obrovská vlna odporu: ne, nechte mě na pokoji, chci zůstat tak, jak jsem, těším se na to, vdám se, budu mít hodného muže a děti, těším se na to všechno teplo, světlo a lásku, nechte mě na pokoji, chci zůstat tady, chci mít to, co mě čeká.
Vidím mladou ženu, dívku, která má otevřené dveře dokořán do života, srdce otevřené tomu všemu, co ji čeká, a tenhle člověk teď říká, že to bude jinak. Ona se toho nechce vzdát, navíc tomu jeho „jinak“ vůbec nerozumí, odmítá to, bouří se, křičí, pláče: já chci zůstat tady, nechte mě na pokoji! Zvláštní je, že ale přitom zůstává sedět vedle něj, neodejde pryč, nezmizí v domě, nezabouchne dveře, neodstřihne se fyzicky. Jen její duše křičí: ne!
Trvá to dlouho. Pak postupně její křik utichne, kočka líně přejde k muži, on ji pohladí, kočka se prohýbá blahem a vrní. Muž přejede jemně rukou po dívčiných vlasech. Dívám se na ně, vnímám její dech a naprostou prázdnotu uvnitř ní. Teď jí někdo vzal všechno, co měla, a místo toho je tam jen prázdná díra. Slyším její dech. A začnu do rytmu jejího dechu v duchu říkat: ano. Jako by najednou byla napojená na mě jako na dýchací přístroj. Dýchám s ní a opakuji: ano.
18. prosince 2022
Komentáře k článku: Zvěstování
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
