Zvoníme na zvonici světa (No. 3)
Na objednávku festivalu Janáček Brno 2018 připravil Ensemble Opera Diversa ve spolupráci s Národním divadlem Brno ve dvou večerech Janáčkovu operní prvotinu Šárka. První večer 21. listopadu zazněla skladatelova původní klavírní verze koncertně v Mozartově sále, o den později následovalo v Divadle Reduta scénické provedení, jehož reprízu mohou diváci na festivalu vidět ještě 28. listopadu.
Koncertní provedení Šárky Foto Marek Olbrzymek
Konfrontace těchto dvou podob opery byla zajímavým dramaturgickým počinem letošního festivalu, koncertnímu provedení byl však pochopitelně přítomen jen zlomek diváků, kteří přišli dalšího večera do divadelního sálu. Klavírní podoba Janáčkovy operní prvotiny z roku 1887, kdy bylo skladateli třiatřicet let, je vždy znovu téměř šokujícím zážitkem. Po dlouhé spletité předehře zní doslova dechberoucí sólové výstupy Šárky a Ctirada ve své odhalené nedivadelní podobě. Když se o nějaké to desetiletí později operní pěvci Janáčkovým zpěvním partům raději vyhýbali s poznámkou, že nechtějí přijít o hlas, nevěděli, čeho byli ušetřeni. Premiéra Šárky totiž zazněla poprvé v brněnském Divadle Na hradbách (nynější Mahenovo divadlo) pod taktovkou Františka Neumanna a za režie Oty Zítka až teprve roku 1925 ke skladatelovým sedmdesátým narozeninám. Tónový rozsah hlavních sólových partů Šárky a Ctirada je skoro nezpívatelný pro svou neuvěřitelnou tessituru korunovanou neustálými a až do únavy opakovanými krkolomnými výškami a překvapivými skoky dolů. Představitelka Šárky Iveta Jiříková a Dušan Růžička v roli Ctirada po pěvecké stránce obdivuhodně uspěli, ač můžeme paní Jiříkové (zcela nadbytečně) vyčítat, že jí nebylo rozumět. Přemysla přesvědčivě ztělesnil barytonista Roman Hoza, pod taktovkou Gabriely Tardonové spoluúčinkoval sbor vedený Katarínou Duchoňovou.
Iveta Jiříková (Šárka) a Dušan Růžička (Ctirad), Foto Marek Olbrzymek
Samotné dílo má za sebou dobrodružný osud. Janáček Šárku onoho roku 1887 komponoval na jím samotným (svévolně) upravené libreto podle Julia Zeyera, ale nepodařilo se mu získat spisovatelův souhlas ke zhudebnění. Přesto v komponování pokračoval, instrumentoval předehru a první dvě jednání, avšak poté dílo odložil a snad na ně i raději zapomněl. Až o třicet let později, roku 1918, se ke své operní prvotině vrátil a spolu se svým žákem Osvaldem Chlubnou dílo upravili a doinstrumentovali Proměnu (tedy třetí jednání). V té době také skladatel hravě dosáhl svolení ke zhudebnění Zeyerova libreta, ale už od dědice autorských práv, jímž byla Česká Akademie císaře Františka Josefa.
Iveta Jiříková jako Šárka Foto Marek Olbrzymek
Po světové premiéře roku 1925 v brněnském Divadle Na hradbách (nyní Mahenovo divadlo) pod taktovkou Františka Neumanna a v režii Oty Zítka viděla Janáčkovu Šárku až o padesát let později roku 1975 Ostrava, tehdejší Divadlo Zdeňka Nejedlého, kde ji dirigoval Jiří Pinkas a režíroval Ilja Hylas. Leoš Janáček si své první opery vážil, ale přes veškerou snahu se mu nepodařilo dosáhnout jejího vydání ve vídeňské Universal Edition. Teprve roku 2000 nakladatelství operu vydalo v koprodukci s brněnským nakladatelstvím Editio Morava za spolupráce s editorem Jiřím Zahrádkou. O rok později vyšla v Supraphonu nahrávka dirigenta sira Charlese Mackerrase s Evou Urbanovou, Petrem Strakou a Ivanem Kusnjerem.
Poté byla za „pouhých“ deset let Šárka uvedena na festivalu Janáček Brno 2010 hned dvakrát. Kým jiným než Ensemble Opera diversa, už tenkrát v režii Kristiany Belcredi a v kostýmech Elišky Ondráčkové, s Lucií Kašpárkovou v roli Šárky a s Jurajem Nociarem jako Ctiradem (dirigent Ondrej Olos). A také v provedení ostravského operního souboru spolu s Ariadnou Bohuslava Martinů (režie a výprava Rocc).
Hraje se v kanceláři pohřebního ústavu Foto Marek Olbryzek
Ensemble Opera diversa pochopitelně nezopakoval na letošním festivalu inscenaci z roku 2010. Navíc dostal úkol nově instrumentovat Janáčkovu Šárku dlouholetý stálý spolupracovník tohoto mladého brněnského operního souboru skladatel Ondřej Kyas. Janáčkovu prvotinu viděl především, jistě i z provozních důvodů, jako úkol pro komorní orchestr. Sám přiznal, že bylo pro něj nanejvýš vzrušující, pokusit se propojit svou vylehčenou instrumentaci s tou podivuhodnou směsicí opulentní romantické hudby. Dospěl k názoru, že Janáčkovi může nejvíc prospět, když se nenechá spoutat historickými konvencemi a omladí jeho ranou hudbu hravou instrumentací. Rozhodl se pro vysoké smyčce, dechy, pro drnkací nástroje (harfa, kytara a basová kytara) a bicí. Myslím, že se mu tímto neortodoxním přístupem podařilo naplnit jeho osobní záměr, který sám charakterizoval jako pokus o navrácení „ztracené svěžesti“ sto třicet let staré partituře.
Režisérka Kristiana Belcredi se scénografkou Sylvou Markovou uzavřely první a druhé dějství opery do kanceláře pohřebního ústavu, která ožila až ve chvíli, kdy její stěny prosvítilo světlo, užívající tohoto prostoru divadelněji, dramatičtěji, funkčněji. Přesto nelze inscenaci upřít určitou mladistvou působivost, již bezesporu podpořila Kyasova instrumentace.
Opera Diversa a Národní divadlo Brno – Leoš Janáček: Šárka. Dirigent: Gabriela Tardonová, režie: Kristiana Belcredi, scéna: Sylva Marková, kostýmy: Eliška Ondráčková, sbormistr: Katarína Duchoňová. Obsazení: Iveta Jiříková, Dušan Růžička, Roman Hoza, Pavel Valenta. Psáno z premiéry 22. 11. 2018 v Divadle Reduta v rámci festivalu Janáček Brno 2018.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Zvoníme na zvonici světa (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
