Divadelní noviny > Festivaly

Zvoníme na zvonici světa (No. 5)

Inscenace lotyšského režiséra Alvise Hermanise, s níž přijel na festival Janáček Brno 2018 operní soubor Velkého divadla Stanislava Moniuszka v Poznani, měla svou první premiéru v bruselském Théâtre Royal de la Monnaie v koprodukci s Teatro comunale di Bologna před čtyřmi lety, a to přesně v den sto desátého výročí prvního provedení opery Její pastorkyně v Brně v Divadle na Veveří (odehrála se 21. ledna roku 1904). Právě s nimi ji dále koprodukovala Poznaň o dva roky později. A trvalo ještě další dva roky, než jsme mohli vidět představení na festivalu Janáček Brno 2018 v nově otevřeném zrekonstruovaném Janáčkově divadle.

Režisér Alvis Hermanis zvolil pro Janáčkovu Její pastorkyni vysokou stylizaci všech divadelních výrazových prostředků. Vrátil se do doby, kdy skladatel operu složil, do doby vrcholící secese, a nechal příběh Jenůfky výtvarně zarámovat do celého systému secesních ornamentů. Vévodila jim velká zdobná růžice, v jejímž středu se střídaly detaily z obrazů Joži Úprky a symbolické postavy z obrazů Muchových. Přitom režisér a výtvarníci nezapomněli na pověstný Ďagilevův Ruský balet.

Jevišti dominovala opuletní směs lidových krojů sahající od slovanských zemí až někam do Turecka a tuto inspiraci inscenátoři ještě doplnili o jevištní formát a částečně i o hereckou a pohybovou stylizaci japonského divadla kabuki. Scénografie tedy odsadila obdélníkový mansion až za poměrně rozlehlé proscénium, na němž pózovaly hlavní postavy. V onom upozaděném vykrojeném obdélníku tančily dobéžova oděné tanečnice s výraznými barevnými „korunami“ na hlavách. Stejně, jen v bílé barvě byla oblečená také Jenůfka. Všichni s nepohnutým obličejem a s úporně se opakujícími stylizovanými gesty. Laca ořezává proutek, Stařenka motá klubko vlny. Jenůfa je nejpohyblivější, často sedí nebo klečí na zemi, občas stejně jako její spoluhráči zády k publiku, tančí rukama nebo celými pažemi. Velký panel nad obdélníkovým dějištěm zakrývá třístupňový prostor pro sbor.

Pro nás je takto přestylizovaná inscenace v současnosti nezvyklá, můžeme však jedině obdivovat zejména nekonečnou choreografii tanečnic, již si snad ani nelze zapamatovat (Alla Sigalova). Je mimořádně rozmanitá a odráží se v ní hudební řeč orchestru, mnohdy v závislosti na instrumentaci, jindy na určité fázi Janáčkovy hudby, doprovází uzlová místa příběhu anebo jen zdobí jeviště jako živý nekončící ornament.

Druhé jednání je v prudkém kontrastu k této přeestetizovanosti. Secesní ornamenty pozbyly barev, Kostelniččina kuchyň je vybydlená, zařízená nábytkem z přelomu šedesátých a sedmdesátých let – železná postel, lednička, stůl a na něm černobílá, netečně běžící televize. Postavy, které byly v prvním dějství utaženy do přísné stylizace, tady ožijí. Pravda drsné skutečnosti. A přece i tady za zamrzlými okny vidíme ty symbolické hrozivé tanečnice… Kostelnička odnáší dítě v umělohmotné přenosce, vůbec je neschovává. Ke konci jednání, v pominutí smyslů, háže Števuškovy věci do ledničky. Druhé jednání se příliš neřídí textem libreta – Jenůfka odejde spát do komory, ale chlapečka nechá v kuchyni na posteli, Kostelnička úpěnlivě prosí Števu, aby vzal svého „chlapčoka na ruce“, a přitom mu ho už předtím sama vložila do náručí…

Třetí jednání je návratem k přísné stylizaci. Tanečnice mají zavinuté hlavy a děvčata Jenůfce zpívají svatební píseň z nadhledu nad jevištěm. Chlapčoka přinesou takového, jak jej Kostelnička odnesla. V nejdramatičtějším okamžiku tanečnice opustí své stálé místo ve výklenku a rozprostřou se na proscéniu. Jenůfa a Laca se k sobě blíží, políbí se a konec.

Poznaňští hráli verzi Charlese Mackerrase a Johna Tyrrella, Universal Edition Wien z roku 1996, označovanou jako definitivní podobu skladatelovy partitury z roku 1908, tedy bez pozdějších úprav Kovařovicových a dalších. Je syrovější, věcnější. Kontrastem je k ní ovšem ta převažující secesní podoba inscenace. Poznaňský soubor doplnil své domácí obsazení o dva hosty – o Kostelničku v podání Elišky Weissové a o Lacu Titusze Tóbisze. Pro ně muselo být neobyčejně těžké, aby se přizpůsobili řádu inscenace. Obecněji vzato, Eliška Weissová svou Kostelničku stále zdokonaluje, ale práce na takto obtížné postavě je doslova nekonečná – pro obtížnost role, pro její pěvecké rozložení (první jednání s Janáčkem vypuštěnou nevýraznou a zpomalující árií Aji on byl zlatohřivý…), pro úsilí o přesnější artikulaci.

Zejména v prvním dějství orchestr zpěváky dosti kryl. Dirigent a umělecký ředitel poznaňského souboru Gabriel Chmura vede Janáčkovu hudbu až k romantizujícím vyzněním, zpomaluje ji a zjemňuje, stírá přesné až úsečné rytmické kontrasty, propojuje ji do větších celků, které vystupňovává do forte až fortissima. Dialogy pak ztrácejí přirozený spád řeči. Ne vždy se Chmurovi dařila souhra se sborem a občas ani se sólisty – Jenůfka na chvíli paměťově vypadla ve druhém jednání. Je však zvláštní, že se takto poněkud rozostřeně pojímaný Janáček jakoby přiblížil k secesní stylizaci inscenace. Nakolik to byl dirigentův tvůrčí záměr?

Dobře zpívající Jenůfka Ilona Krzywicka byla výrazově poněkud jednostrunná, stylizace ji viditelně svázala (ale tak to pan režisér přece chtěl), Števa (Piotr Friebe) s maškarónskou vysokou čepicí byl chvílemi kvazikomickou figurou, Stárek nedbal rytmické přesnosti. Elišce Weissové se nejlépe dařilo ve druhém a ve třetím jednání, kde mohla ukázat své bezproblémové výšky i dramatické parlando, Titusz Tóbisz zazpíval Lacu znělým dobře posazeným tenorem a nechyběla mu ani přesvědčivost. Čeština byla pro polské pěvce značným oříškem, menší role (Karolka, Rychtářka) s ní vedly nerovný boj.

Polská inscenace se od své premiéry patrně maličko rozklížila a na přesnosti jí nepřidaly ani hostující pěvci ve dvou rolích. Nicméně tato zkopírovaná bruselská inscenace dokládá, nakolik pestrý je rejstřík operní interpretace. To, že si v Polsku vybrali právě neobvyklé Hermanisovo inscenační řešení, je jedním z důkazů, že je vždy nezbytně nutné ponechat interpretům svobodu tvorby. Každý interpret má svého Janáčka. Ostatně – brněnské obecenstvo inscenaci přijalo vlídně bez čitelně negativních pocitů.

Velké divadlo Stanisława Moniuszka v Poznani v koprodukci s Théâtre Royal de la Monnaie a Teatro Comunale di Bologna – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Dirigent: Gabriel Chmura, režie a scéna: Alvis Hermanis, kostýmy Anna Watkins, choreografie: Alla Sigalova, světelný design: Gleb Filshtinsky, projekce: Ineta Sipunova, sbormistr: Mariusz Otto. Účinkují: Ilona Krzywicka, Titusz Tóbisz, Piotr Friebe, Eliška Weissová, Olga Maroszek, Rafał Korpik, Tomasz Mazur, Sylwia Złotkowska, Barbara Gutaj-Monowid, Magdalena Wilczyńska-Goś, Natalia Puczniewska-Braun, Agnieszka Adamczak, Elwira Radzi-Pacer, Piotr Bróździak, Romuald Piechocki. Premiéra v lednu 2014. Psáno z festivalového uvedení v Janáčkově divadle, Brno 1. 12. 2018.

///

Více na i-DN:

Janáček Brno

• Autor: Olga Janáčková
• Publikováno: 5. prosince 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zvoníme na zvonici světa (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ