Divadelní noviny > Festivaly

Zvoníme na zvonici světa (No. 6)

Waleská opera z Cardiffu (Welsh National Opera – WNO) přivezla na festival Janáček Brno 2018 inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu. K této strohé informaci musíme připojit několik vysvětlujících slov. Anglický režisér David Pountney, umělecký ředitel WNO, má velmi vřelý vztah k české opeře a především k operám Leoše Janáčka. Janáčkovu hudbu objevil už v šedesátých letech a od té doby jej provází dodnes.

Jeho první profesionální režií byla Káťa Kabanová na festivalu ve Wexfordu (1972). Tehdy byl jeho Borisem pan Ivo Žídek a Kabanichou Soňa Červená. O tři roky později se stal Pountney provozním režisérem Skotské opery v Glasgow. Když byl v roce 1975 pozván do WNO Cardiff, aby nastudoval Jenůfu (Její pastorkyňu), stala se z ní první inscenace cyklu Janáčkových oper, který společně uspořádaly Scottish Opera Glasgow a Welsh National Opera Cardiff. Uvedli tehdy pět skladatelových oper. Po zmíněné Jenůfě dále Věc Makropulos (WNO 1978), Káťu Kabanovou (Scottish Opera 1979), Příhody lišky Bystroušky (WNO 1980) a Z mrtvého domu (WNO 1982). Tím tato naprosto výjimečná anabáze neskončila. Ještě téhož roku následovala Káťa Kabanová, tentokrát v Cardiffu, o rok později tamtéž znovu Příhody lišky Bystroušky a ještě roku 1987 opera Z mrtvého domu ve Scottish Opera. Je neuvěřitelné, že z tohoto velšsko-skotského cyklu Janáčkových oper přežily až do dneška dvě inscenace: Příběhy lišky Bystroušky (hráli je v Cardiffu ještě před dvěma lety) a Z mrtvého domu (From the House of the Dead). S libretem v anglickém překladu Davida Pountneyho.

Právě tuto inscenaci přivezla Welsh National Opera Cardiff na brněnský festival. Protože ve Walesu pozorně sledují produkci hudebních vydavatelství, zvolili loni pro obnovenou premiéru opery Z Mrtvého domu (8. 10. 2017) čerstvé kritické vydání nedávno zesnulého janáčkologa Johna Tyrrella, které se navrací k původní podobě poslední skladatelovy opery (Universal Edition Wien 2017). Chybí v něm především později přidaný optimistický závěr opery, který jí dodali Janáčkovi žáci Osvald Chlubna a Břetislav Bakala, a ožila mimo jiné bohatá a zemitá Janáčkova orchestrace včetně ohromující škály bicích nástrojů.

Hudebním ředitelem WNO Cardiff je od roku 2016 Tomáš Hanus. Spolupráce uměleckého ředitele Davida Pountneyho s ním je v případě inscenace opery Z mrtvého domu výjimečná. Orchestr je tu v první inscenační linii a jeho propojení s jevištní akcí má zjevnou prioritu. Strhující hudební podoba inscenace naprosto souzní s ryze humanistickou režijní koncepcí, která je vystavěna na koláži vězeňských osudů. Orchestr vedený Hanusem báječně cítí Janáčka a obecenstvo je vtaženo do čisté, prosté, syrové inscenace, která v tomto případě nepotřebuje žádné vymyšlené divadelní frajkumšty. Inu, každá operní inscenace je a má být naprosto jiná. Díky za to.

Celý cyklus Janáčkových oper inscenoval v sedmdesátých a osmdesátých letech David Pountney s výtvarnicí Mariou Bjørnson, která vytvořila pro poslední Janáčkovu operu Z mrtvého domu klaustrofobicky působící uzavřený prostor zbořeniště jakéhosi domu s malým visutým jevišťátkem nad ním. Tady zdevastovaní a trpící vězni vyprávějí své příběhy. Oděni do zubožených hadrů, s podivně vyholenými vlasy, poranění a potetovaní. Nad celým tím prostorem se z centrálního bodu snáší jakýsi paprskovitý světelný deštník. Každý z vězňů dostává pro své vyprávění stejnou příležitost, nikdo nemá výjimečné postavení, dokonce ani Gorjančikov. Jedinou výjimkou je orel car – zraněný orel, který odsud po svém vyléčení odlétá. Vězni obcházejí své vězení těžkými kroky ještě i po doznění Janáčkovy hudby. Jejich slova Svoboda, svobodička platila pro uzdraveného orla a trochu i pro Gorjančikova, který je opouští, ne však pro ně samotné.

Vedení WNO si přálo, aby se jejich festivalové představení odehrálo v prostorách Pavilonu P na Brněnském výstavišti a jejich přání pořadatelé vyhověli. Ukázalo se, že to byla šťastná volba. Velký symfonický orchestr umístili Velšané centrálně před diváky a teprve v určitém odstupu za ním stál černě dekorovaný prostor s jevištěm. Tomáš Hanus řídil dílo až symfonicky, s velkým nadhledem. Předehru utváří ve velkých kontrastech, vypracovává každou frázi a pečlivě volí vyznění po sobě jdoucích pasáží. Záměrně vyhrocuje kontrasty tempové, dynamické, barevné, vede orchestr s obrovským citem pro výstavbu díla, dává každý nástup. S orchestrem i se sólisty je slyšitelně sehraný. Janáčkově hudební mluvě se poddává bezezbytku. Neváhá zdůrazňovat lyričtější plochy a Aljejův zvonivý soprán je mu svítivým kontrastem k temnějším hlasům ostatních vězňů.

David Pountney respektuje drsnost prostředí v sibiřském táboře a jistě i v souvislosti s historickým vývojem nevidí nutnost podléhat optimistickým vyzněním za každou cenu. Představuje ryze mužský svět v kontrastu k jeho ženským protějškům, které jsou centrem mužských zážitků a úvah. Inscenace je krystalicky čistá a Janáčkovo drama sleduje krok po kroku.

Welsh National Opera, Cardiff (Velká Británie) – Leoš Janáček: Z mrtvého domu. Dirigent: Tomáš Hanus, režie: David Pountney, asistent režie: Caroline Clegg, scéna a kostýmy: Maria Bjørnson, světelný design: Chris Ellis. Účinkují: BenMCateer, Mark LeBrocq, Alan Oke, Simon Bailey, Paula Greenwood, Paul Charles Clarke, Richard Immergluck, Alastair Moore, Robert Hayward, Peter Wilman, Adrian Thompson, SimonButtle, Sarah Pope, Laurence Cole, Adam Music, Gareth Dafydd Morris, Michael Clifton-Thompson, Jasey Hall, Martin Lloyd, Joe Roche, Matthew Batte, Nick Hywell, James Rockey, Dafydd Weeks. Premiéra 8. 10. 2017. Psáno z představení 2. 12. 2018 v Pavilonu P brněnského výstaviště v rámci festivalu Janáček Brno.

///

Více na i-DN:

Janáček Brno

…

• Autor: Olga Janáčková
• Publikováno: 6. prosince 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zvoníme na zvonici světa (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ