Zvoníme na zvonici světa (No. 7)
Monument Bo
Ivanovičův a Radokův Monument ve mně budil především zvědavost, protože se týká doby, kterou jsem prožila. Podstatné je, že opera vznikla přímo pro operní soubor Národního divadla Brno, jejímž je Marko Ivanovič šéfdirigentem a David Radok opakovaně režisérem. Oba tedy znají detailně operní soubor a samotné Janáčkovo divadlo, na jehož rozlehlém jevišti dílo uvedli. Je velmi potěšující, nakolik oba autoři dokážou věcně a přesně pojmenovat svůj tvůrčí přístup k jejich společnému dílu.
Předcházela několikaletá doba příprav, hledání libretisty, dokud se David Radok nerozhodl, že se poprvé ve svém životě stane autorem operního libreta. Pochopitelně je režisérem společného díla a také jeho scénografem. Marko Ivanovič brzy pochopil, že Radokovo libreto má v podstatě vlastnosti libreta klasického, v němž jsou vytvářeny dramatické situace a postavy jsou přesně charakterově definovány. Znamenalo to pro něj, že záměrně neusiloval o experimentalitu hudebních prostředků, dokonce pracoval i s určitými příznačnými motivy. Nesnažil se diváky šokovat, ale vést je k pochopení podstaty příběhu. Je to však příběh nepříběh. Jeho inspiračním zdrojem je osud sochaře Otakara Švece a jeho více než monumentálního pomníku generalissima Stalina na Letné, který byl odhalen 1. května roku 1955 a zlikvidován v listopadu roku 1962. Sochař spáchal sebevraždu před jeho odhalením někdy v březnu, v dubnu roku 1955 a jeho žena o rok dříve. Mezi Švecova díla z třicátých let patří například pozoruhodný kolorovaný dvojportrét Voskovce a Wericha, výrazná hlava Vítězslava Nezvala na Vyšehradském hřbitově, už ve dvacátých letech vytvořil sochu Sluneční paprsek – Motocyklista.
Jak upozorňuje David Radok, žádná z postav této opery nemá jméno. Je v ní Sochař, Manželka, Kolega, Ministr kultury, První tajemník a také podivná dvojice – Muž1 a Muž 2. Příběh sochaře Otakara Švece je zobecněn do vztahu umělce a vrchnosti pro kterou tvoří, ať už dobrovolně nebo spíše nedobrovolně. Nakolik je umělec formován mocí, která jen vhání do situací, jimž by se rád vyhnul!? Tehdy v padesátých letech, v době nelidských politických procesů, se na stranickou objednávku sešlo šedesát návrhů Stalinova pomníku a ten Švecův celou soutěž k jeho překvapení soutěž vyhrál. Bohužel, protože služba vrchnosti zdeformovala jeho životní příběh až k dobrovolné smrti.
Pro mne je Monument politickým divadlem par excellence. Obdivuji dílo, které využívá potenciál zdejšího operního souboru (v tomto případě dokonce tří sborů – kromě operního sboru také již ověřený Český akademický sbor a Dětský sbor Brno) a pro něž autoři předem vytypovali sólisty. Opera je psaná interpretům na tělo a její autoři byli dokonce vstřícní i k jejich odůvodněným připomínkám. Soustředěná cílevědomá umělecká práce přinesla jednoznačně kladný výsledek. Sochař Svatopluka Sema, jeho Manželka Markéty Cukrové, sochařův Kolega Roman Hoza, Ministr kultury Ondřeje Koplíka, První tajemník Davida Nykla, ale stejně tak dva estébáci Igora Loškára a Petra Levíčka jsou živé dramatické postavy. Žádný plakát. A navíc i smysl pro humor.
Úvodní a závěrečná scéna na náměstí, byť i oblečená do šedavých tónů padesátých let (kostýmy Zuzana Ježková) jako by z oka vypadla podobným davovým setkáním od pradávna až po dnešek.
Dav poslušný, nešťastný, manipulovaný… Bezčasí. Pouze Ivanovičova počáteční sborová scéna užívá melodií budovatelských písní, avšak nikdy je pouze nekopíruje. Je to hudební jazyk pečlivě prokomponovaný, prozrazuje skladatelovo souznění se sdělností a divadelností hudebního dramatu. Deset obrazů a Epilog, hráno bez pauzy. Diváci byli vtaženi, velký potlesk. Po čtyřech provedeních v této sezóně budou, doufám, následovat další. Viděla jsem představení 28.února.
Komentáře k článku: Zvoníme na zvonici světa (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
