Zvukové umění mimo éter
Cílem pařížského spolku Faïdos Sonore je vyvést zvukové umění i mimo rozhlasový éter, do veřejného prostoru. Pořádá zvukové instalace na festivalech, v muzeích, klubech, historických i moderních budovách. Tematicky jeho díla oscilují mezi dokumentem a fikcí. Ústřední postavou spolku je rodák z Toulouse, vystudovaný jaderný fyzik Benoît Bories (1979). V českém kontextu se jeho jméno objevuje v souvislosti se scénickou hudbou k opavské inscenaci Krále Leara nebo k audioknihám Nebezpečné známosti, Lolita či Sběratel. Se zvukovým svědectvím Sestry z tábora vyhrál v roce 2013 festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia.
Při popisu zvukového prostoru Bories usiluje o co nejosobitější pohled FOTO Z http://bogongsound.com.au/artists/benoit-bories
Boriesovy úvahy, které jsem při nedávném pobytu v Paříži zaznamenal, jsou descartovsky projasněné. Totéž platí o jeho opusech. Komponuje je coby hudební partituru. Okolní zvuky mu poskytují solidní základ zvukového pozadí, v kontrastu k nim snímá (někdy přímo při samotném nahrávání vyprávění, jindy coby dotáčky) zvuky přímo na detail. Získané rytmické komponenty rozprostírá po stereofonní bázi a vsazuje je hudebním způsobem do kompozice tak, aby vytvářely kontrapunkt (vyzvánění zvonů v dálce, křik dětí v detailu atp.). Poté vše ještě frekvenčně upravuje, prokomponovává a rozmisťuje po celém multikanálovém poli.
Při popisu zvukového prostoru Bories usiluje o co nejosobitější pohled. Ptá se: Jaké zvuky mne jako Francouze zaujmou, když jsem na návštěvě Krakova? Která stadia mého naslouchání jsou zodpovědná za vyvolání vjemu podobného sekvenci snímání kamerou? Často se stává, že první fáze naslouchání působí jako záplava kakofonie. Po ní následuje chvilka pro odstup, tempo se zvolní, vnímání se prohloubí. Nastává pozornější poslech zvuků prostředí a jednotlivých komponent, které jsem slyšel v první fázi. V mysli se mi uspořádávají do hudebně harmonického celku.
Podobný způsob vnímání prostoru a krajiny coby hudebního puzzle k sestavení, na jehož půdorysu si můžeme hrát s vrstvením různých rytmických prvků a melodických základů, Boriesovi umožňuje zcela svobodně přetvářet prvotně autentický zvuk syrové reality v realitu stylizovanou, která podněcuje posluchačovo vnímání a fantazii. Prostor se zakřivuje, uvolňuje místo zvukům evokujícím minulost. Aktuálně takto natáčí v místě bývalého cikánského tábora v centru Montpellier. V rozhovorech, které se ženami, jež tu bydlely, pořizuje, se často mluví o zpívání. Dnes už cikánský tábor nestojí, na jeho místě je velké staveniště. Zpívající hlasy se tedy ve výsledné montáži pozvolna prolnou s hlukem stavebních prací, až jím budou zcela pohlceny.
Před dvěma lety jsem byl požádán o vytvoření zvukové skladby určené k živému provádění v bývalém chrámu při konventu bratří dominikánů v Toulouse. Použil jsem přitom všechny výše zmiňované principy zaznamenávání, a to včetně dotazování návštěvníků instalace na jejich pocity z poslechu, říká Bories. Dominikánský konvent i kostel jsou dnes již historickou památkou a muzeem, dominikáni působí v novém moderním areálu. Moje prvotní myšlenka byla, že dám slovo bratřím, neboť díky provozování liturgických zpěvů jsou nejpovolanějšími promlouvat o zvuku, zvucích uvnitř bývalého chrámu. Později mne napadlo použít doznění a odrazy prázdného chrámu a smíchat je se zvuky každodenního života moderního kláštera, jako kdyby se zvuky doby minulé vynořovaly na povrch. Tato instalace měla přimět posluchače snít, pozvat je na cestu do minulosti a nechat na ně působit stopy dějin dominikánů. K tomu Boriesovi hojně napomohla autenticita místa. Posluchači se nejprve prostřednictvím stereo mikrofonů rozmístěných po chrámu ponořili do zvukové atmosféry reálného prostoru. Po několika minutách prostor zvukového pozadí Bories zkresluje a pouští svou skladbu. Na jejím konci se opět vrací do zvukového prostoru zachycovaného mikrofony přímo v místě. V důsledku toho si posluchači uvědomují teprve po několika minutách, že byli vpuštěni zpátky do přítomnosti, ze snivého stylizovaného retra do syrové reality. Vzniklý tvar je autentickým, a přesto stylizovaným obtiskem času a místa, na jejichž půdorysu svým provozováním vznikal. Není to tvar prvotně určený pro rozhlasové vysílání.
Podobně Bories hodlá vytvořit kompozici o přírodním parku nedaleko australského Melbourne a o městě Olomouci, které se oblíbil. Obojí hodlá prezentovat znovu formou zvukových instalací. Boriesovým velkým tématem jsou rovněž esejisticky pojaté opusy, v nichž se formou anket dotazuje mluvčích z různých společenských vrstev, nad čím přemýšlejí, když mají čas přemýšlet. Překvapil mě niterný ponor promluv, jejich poetičnost a syrovost zároveň, vše přesně zrytmizováno a vedeno aristotelovským principem teze, antiteze až k syntéze. Posluchači, kterých bývá několik desítek, následně vedou diskusi k právě vyslechnutému. I tu Bories natáčí a napříště o některé pronesené postřehy svůj opus obohatí. Vzniká organický celek, který je hotov do sebe vstřebávat další nové komponenty.
Vykročení zvukového umění z prostředí rozhlasového provozu znamená nejen jeho popularizaci, ale rovněž nové nadechnutí. Sice se nacházíme v epoše, kdy se výrobě v Českém rozhlase daří, ale to se může časem měnit. Přehodnocování pohledu je, zejména v případě veřejnoprávních podniků, na denním pořádku. Francouzská zkušenost, která dnes rozhlas vnímá především coby médium zpravodajsko-publicistické, vytvářené primárně novináři a redaktory (nikoliv umělci), to jasně prokazuje. O to víc nabývají na důležitosti všechny soukromé a spolkové počiny pracující se zvukem – audioknihy, zvukové instalace, divadelní opusy zvukem inspirované… Dávají naději, že akustické umění z evropské kultury nemizí a snad ani nevymizí.
Michal Bureš
režisér, předseda Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, z.s.
Komentáře k článku: Zvukové umění mimo éter
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
