Divadelní noviny > Názory – Glosy
Nemoc jako inspirace
Kdybych neměl ADHD, nikdy bych nedokázal vytvořit naši company, nikdy bych nezaložil Jatka78. Kdybych neměl ADHD, nikdy bych nezačal sportovat ani malovat. Mám ADHD a díky němu dokážu UNAVIT sám sebe, ale i své okolí. Mám ADHD a díky němu dokážu NIČIT sám sebe, ale i své okolí. Mám ADHD a díky němu dokážu ZNIČIT sám sebe, ale i své okolí. Mám ADHD a díky němu dokážu TVOŘIT. Já sám hledám řád v chaosu. Já sám hledám radost v chaosu. Já sám hledám úsměv v chaosu. Občas ale cítím, že mi exploduje mozek, a pak jsem sám. Nechci být sám, chci být s vámi.
Tohle napsal herec a performer Rosťa Novák mladší jako vyznání k inscenaci ADHD, která bude mít v polovině října premiéru na Jatkách78. Přihlásil se tak společně se svým tvůrčím týmem k myšlence, že nemoc může být inspirací, výzvou a povzbuzením ve smyslu „nejsi v tom sám“. Nikoli tedy zátěží a stigmatem, tabuizovaným tématem, o němž se nemluví (a ani nehraje). Pravda, skrze pohybové divadlo se dá nemoc či určitý tělesný či duševní handicap vyjádřit možná snáze než skrze slova, protože mnohé nemoci se projevují právě specifickou pohybovou charakteristikou. La Putyka ovšem není jediná, kdo si bere nemoci jako inspiraci k tvůrčím činům. Připomeňme fascinující představení o Muhammadu Alim Markéty Vacovské, One Step Before the Fall, o postižení Parkinsonovou chorobou, které sklidilo obrovský úspěch po celém světě. Na principu konfrontace zdravých a handicapovaných ostatně stavějí své produkce mnohé soubory pohybových divadel, včetně novocirkusových, ať už se jedná o hvězdný francouzský soubor Cirque Inextremiste s Extension, či společný projekt La Putyky a dalších zahraničních souborů RISK. Taneční soubor VerTeDance se zabývá inspirací handicapem přímo programově a jejich Simulante Bande nebo Chybění mají slušný ohlas. V různých podobách se tématu nemoci či handicapu dotýkají nejen alternativní soubory, ale překvapivě i mainstreamová divadla. Milovníci alternativy bezpochyby zaznamenali projekt divadla D’Epog Šest miliard sluncí v NOD Roxy, v němž tvůrčí tým pod vedením režisérky Evy Rysové a autora Ondřeje Novotného zkoumal téma Alzheimerovy choroby. Stejným fenoménem v realističtější rovině se zabývá drama Floriana Zellera Otec s Janem Vlasákem a Veronikou Gajerovou, uváděné od minulé sezony v Rokoku. Právě zde byly v průběhu posledních 10 let k vidění i další tituly spojené s tematikou nemocí, ať už to byl Happy End židovské autorky Anat Gov, nebo Molly Sweeney Briana Friela. Genetická vada fatálně postihující jedince ve hře Teď mě zabij Brada Frasera získává pozornost jak v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, tak v Městském divadle Mladá Boleslav. Stále oblíbenější je i téma autismu – ať už nejznámější Rainman, adaptace filmového scénáře, v Divadle pod Palmovkou, Podivný případ se psem Marka Haddona, který se objevil v posledních pěti letech celkem v sedmi divadlech (!), či původní hra Klub autistů Petra Kolečka v Klicperově divadle v Hradci Králové. A nejnověji se do nejrůznějších psychických chorob pustila Miřenka Čechová se skupinou mladých, kteří v Pragovce společně uvedli Family Therapy. Příkladů by se ovšem našlo mnohem více. Časy se mění. A to, co bylo kdysi handicapem, se dnes může stát výhodou. Záleží jen na úhlu pohledu.
Komentáře k článku: Nemoc jako inspirace
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
