Divadelní noviny > Blogy

Divadlo Kámen: Postřehy (No. 16)

Pražské Divadlo Kámen uspořádalo v pátek 13. května další diskusní večer. Tématem otevřeného setkání, které následovalo bezprostředně po představení Dopis poslaný poštou, bylo Divadlo jako architektura okamžiku. Tápavou a Petrem Odem Macháčkem jemně moderovanou diskusi poctili svou přítomností režisér Radovan Lipus, který je autorem titulního výroku, režisér Jiří Adámek, muzikolog Matěj Kratochvíl, dominikán Filip Boháč a mnoho dalších neméně zajímavých osobností.

///

Když je přítomnost intenzivně prožitá, může být okamžik i nekonečně dlouhý

Představme si dort. Třeba svatební. Třeba čtyřpatrový. S tvarohovým krémem, ovocem, polevou a marcipánem. A teď si představme, že za určitých okolností můžeme díky takovému dortu zažít velmi intenzivní přítomnost a neopakovatelný okamžik. Co je to okamžik? Co je to přítomnost? Jak žít přítomnost v architektuře, v divadle, v hudbě? A proč se něčím takovým v umění vůbec zabývat?

Jelikož téma večera vyšlo původně z úst popularizátora architektury a režiséra Radovana Lipuse, zajímalo nás, při jaké příležitosti se mu něco takového vůbec zrodilo v mysli. ,Výrok si nepamatuji. Téma mě zajímá z mnoha důvodů, nejen proto, že se pohybuji blíženecky mezi architekturou a divadlem. Divadlo a architektura jsou v určitém smyslu maximální protipóly lidského snažení v oblasti tvorby. Architektura má ambici být tady věčně. Divadlo je na opačném pólu a záměrně trvá jen okamžik, chvíli. Scénické a múzické umění je ta nejprchavější věc. Přitom mají s architekturou hodně společného, mluví se o půdorysu, oblouku, klenbě, konstrukci, stavbě, situaci…

Co si pod pojmem architektura představujeme a jak souvisí s divadlem a okamžikem? Z několikaminutové poddiskuse, do které se zapojili další z hostů, například dominikán Filip Boháč, ale také teatrolog Vojtěch Poláček nebo student divadelní produkce Adam Lauer, vzešlo několik zajímavých ,,definic“, úvah, myšlenek, které se nyní pokusím stručně shrnout:

Architektura je v podstatě strukturou, kterou můžeme chápat jako konstrukci (architektura dortu, společenské události atd.), ale také jako prostor k životu (architektura staveb), kde plyne čas. Čas jako takový můžeme rozdělit na profánní = běžný a sakrální = výjimečný. Divadlo nevzniká běžně, tedy ne v čase profánním, může tedy vznikat především v onom výjimečném, tedy sakrálním. Aby to vše však mělo smysl a nabylo to ,,obsahu“, musí do toho vstoupit člověk, který svou intenzivní přítomností naplní onen divadelní či architektonický okamžik.

Slovo okamžik může být z etymologického hlediska zcela jasné. Odehrává se právě teď a tady v mžiknutí oka. Je to ale opravdu tak jednoduché? Může být časový úsek a okamžik opravdu ,,jen“ krátký a ,,jen“ tady a teď? Jaký je rozdíl mezi pojmy okamžik a přítomnost? V jakém vztahu mezi sebou jsou? A co znamená být přítomný v divadle? Z následné poddiskuse, které se účastnili Radovan Lipus, publicista a herec Dušan Hübl, Adam Lauer a sociolog Miroslav Paulíček, vzešlo několik poznatků, které se opět pokusím shrnout a zestručnit:

Musí být něco před a něco po, aby mohlo být teď. Každý časový úsek byl i v minulosti okamžikem. Jde o jakýsi interval, který ovšem pro někoho trvá vteřinu, pro druhého jeden lidský život, pro třetího celá staletí. Rozdíl mezi přítomností a okamžikem může být závislý na vnímajícím subjektu. Když je přítomnost, znamená to, že jsme při-tom. Ale abychom prožili okamžik, musíme být nejen při-tom, ale také mít otevřené oko, aby docházelo k onomu oka-mžiknutí a tudíž vnímání dané situace. Ve chvíli, kdy je přítomnost intenzivně prožitá, může být okamžik i nekonečně dlouhý. Když divadlo unáší náš čas, v tu chvíli, kdy jsme intenzivně přítomní, je čas relativní. Když herec něco v daný okamžik prožívá, má svou životní minulost a budoucnost. Stejně tak divák, ale úplně jinou. Je otázkou, jak se jejich okamžiky sejdou.

O okamžiku a přítomnosti lze takto tápavě a abstraktně hovořit dlouhé hodiny. Nás mimo jiné zajímalo, jak taková přítomnost a okamžik funguje v umění a jakými prostředky je lze podpořit či vytvořit. Slovy režiséra Jiřího Adámka není v mnoha divadlech běžné zažívat silný intenzivní okamžik. Do jisté míry je to způsobené i jakousi nepohodlností, která je k intenzivnímu prožitku nutná. Vyžaduje totiž vyjít z rutiny, ze stereotypu, z toho, na co jsme běžně zvyklí a v čem se neustále utvrzujeme. Nejsilnějším okamžikem v divadle nebo i na koncertu pak může být například dlouhé ticho nebo pauza. Petr Odo Macháček a Divadlo Kámen vytrhují fenomén okamžiku a výrazně ho nasvěcují. Když se to děje pod klenbou srozumitelného příběhu, jasných postav a dialogů, může to přinést intenzivní zážitek, ale okamžiky jako takové jsou skryté. Někdo takové prožití intenzity potřebuje a někdo ne. V hudbě je to to samé. Málo lidí potřebuje hudbu, ke které si musí sami dojít.

Paralel mezi divadlem a hudbou je mnoho. Muzikolog Matěj Kratochvíl vysvětlil, že práce s okamžikem v hudbě může být založená na práci s pamětí – tím, co v ní posluchač udrží, a s očekáváním – tím, co posluchač čeká, že bude následovat. Onen prostor, který je mezi pamětí a očekáváním, může činit hudbu zajímavou. Jako v divadle lze i v hudbě používat podobné prostředky k dosažení intenzivní přítomnosti, například se může něco pořád opakovat – fráze, sled tónů – čímž lze okamžik velmi dobře vypíchnout, nasvítit. Oproti divadlu je ale pro posluchače hudba mnohem abstraktnější a lidská paměť pracuje se slovy jinak než s tóny. Přítomnost diváka a posluchače je touto skutečností ovlivněná a vnímání okamžiku taktéž.

Na závěr této ,,reportáže“ shrnující myšlenky zajímavých lidí zabývajících se různými činnostmi, přítomných v jeden čas na jednom místě a intenzivně prožívajících jeden nasvícený okamžik, se nabízí otázka, proč se o intenzivní prožitek/ přítomnost/ okamžik v umění vůbec snažit?

Vše směřuje pravděpodobně k tomu, že si tvoříme různé struktury právě proto, abychom mohli intenzivně žít přítomnost. Můžeme tím možná chtít dosáhnout věčnosti. Nebo se prostřednictvím toho chceme dostat blíže Bohu nebo jinému transcendentnu. Nebo jen potřebujeme smysl života, který si za hluboké intenzivní přítomnosti můžeme naplňovat nejen v umění, ale třeba také v kostele, v přírodě nebo při programování?

Mezi desítkami otázek zůstává ta, zda silnější okamžiky lze zažít spíše v chaosu a v něčem, co mění a možná i jaksi kultivuje náš ,,světonázor“, nebo v harmonii, v níž si utvrzujeme svá přesvědčení. Otázkou také je, zda se na takovou otázku spokojíme pouze s odpovědí, že záleží především na vnímajícím subjektu, okolnostech, společenském mínění, tradicích a rodinném zázemí. Čímž se nabízí poslední otázka, zda se o takových neuchopitelných a věčně nedořešených tématech má v oblasti lidského tvoření vůbec přemýšlet a mluvit. Děkujeme za tápavé a často nesrozumitelné diskutování. Vnímáme ho jako větší přínos pro naši další práci, než kdybychom si pohodlně sdělovali obecně přijímané pravdy a teorie.

Poznámka autorky: Text se možná zdá být zcela srozumitelný, jasný a plný obecně přijímaných teorií a klišé. Nenechte se zmást. Jde o převedení zcela abstraktní diskuse do konkrétnější písemné, snad i čtivé formy, která nedovoluje to, co živá, spontánní a přítomná diskuse. Pokud byste takovou diskusi chtěli zažít, zveme vás do Divadla Kámen: sledujte naše stránky, informace o tématu a termínu budeme srozumitelně a jasně s předstihem šířit.

///

Postřehy Divadla Kámen píší na i-DN (a jejich texty naleznete):

Zdeňka Brychtová / Petr Macháček / Vladimír Benderski

• Autor: Zdeňka Brychtová
• Publikováno: 29. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 16)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ