Festivaly

Byl to nějakej festival. Těch teď je! Určitě to bylo na východním Slovensku. Já měl to štěstí, že ve chvíli, kdy na mě přišla řada číst a žvanit, se elektrická instalácia celkom pojebala.

Mám rád podobná znamení či varování.

Pověrčivost má svý. Poruchy taky.

S připitomělými pražskými vejšplechty jsem si přisedl ke dvěma krasavicícm.

Sadaj, chalan, myslím, že řekly (nebo něco zvukově podobnýho).

Byly krásný. V očích jim svítily všechny ty nájezdy z východu, i na vlasech to bylo znát.

Ptaly se, velice slušně, co znám z východňárský kultury. Vybalil jsem několik vejškrabků paměti. Cikánský, který jsem si přinesl z Pankráce od Emila Tomáše, je nebraly (jinej, asi paralelní směr), židovský přehlídly, a tak jsem spustil s mizernou výslovností, co nás učil Nikolaj Stankovič, místní rodák.

Ty známe! volaly s nadšením. Dokonce mi jedna, ta krásnější, plácla přes stehno.

Pokusil jsem se o Hej, hej pojebali koně voz, terazky, má milá, na piči si seno voz…

To je naše svatební! A dvouhlasně spustily.

Zřejmě už neproniknu do tajů, jak se mají milostný výkřiky psát. Výklad není potřeba, ani obrázky. Pokud člověk zažil, nebo jen o tom četl, kus života se ženou, ví svý.

Na závěr bych dal refrén: [: Hej, hej…:]