Po příchodu do sálu Divadla Komedie jsme vystoupali na jeviště, kde byl vytvořen komorní prostor pro představení Když je všechno doopravdy, jež se odehrávalo na poměrně úzkém pruhu mezi zadním prospektem a přisunutým hledištěm. Protagonisté se pohybovali v podstatě na dosah ruky publika, což podporovalo vzájemnou blízkost. Inscenace dále využívala – kromě dvou ústředních židlí – i krajní prostory a boční portály. Na portály a zadní stěnu se promítalo úvodní video z Charkova. Záběry à la Google Maps ukazovaly poničené domy a zubožené ulice. Se smutnými obrazy kontrastoval průvodcovský výklad Tumasjanc a Petričenka, kteří ze zákulisí radostně popisovali krásy bývalého města, vzpomínali, kde se nacházela jejich oblíbená místa a jak před válkou společně hráli v místním loutkovém divadle a podobně. Uvedli tak do kontextu svou aktuální činnost v armádě a zasadili ji do svých životních příběhů. Pro toto verbální uvedení, stejně jako ve zbytku představení, se využívaly mikroporty a nad jevištěm svítily české titulky.

Po prologu a příchodu obou účinkujících, oblečených do vojenského úboru, na jeviště následovalo pásmo autenticky prožitých příhod z fronty, které ztvárnili skrze herecké akce, stand-up, loutkové scénky, zpěv písní i další videa. Za využití několika málo rekvizit vytvořili kreativní umělecké výstupy, mj. povedenou sekvenci popisující útěk z místa, kam měly za několik minut dopadnout ruské bomby. Páru sedícímu na židlích se ovšem nedařilo nastartovat imaginární auto, což vedlo k velmi uvěřitelně zahranému nervóznímu napětí. Když motor konečně naskočil, vzal Petričenko zezadu voděné autíčko a ve vzduchu naznačoval, že konečně ujíždějí z bombardované oblasti, jejíž destrukci navodila Tumasjanc praskáním dvou prskavek hořících v těsné blízkosti vozidla.

Vedle vypjatých okamžiků ale umělecká dvojice ukazovala i veselé chvíle, například při promítání ručně natočeného videa ve stylu „room tour po zákopu“. Tumasjanc v něm představovala a komentovala jejich válečné obydlí. Viděli jsme tak zákopovou ložnici (v příkopě položenou matraci), kuchyňku (vařič) i WC (díru s prkýnkem a vedle elegantně zavěšeným toaletním papírem). Zpět na jevišti herečka a vojákyně v jedné osobě vesele glosovala tento přímý vhled do náročnosti válečného života milionů lidí na frontě.

Jak jsme pochopili i z debaty, válku totiž nejde přežít bez humoru a vědomí, že v ní nejsme sami. Tumasjanc v jedné ze svých odpovědí zmínila potřebu mít na frontě možnost někoho obejmout. A jako pomyslné objetí posloužila i improvizovaná dražba, během níž se podle výrazu organizátora a herecké dvojice nečekaně vybralo přes padesát tisíc korun na opravu válečných aut. Patrné dojetí a silně navozenou atmosféru sounáležitosti a podpory ze strany publika umocnila také minuta ticha za zemřelé a společné provolání „Sláva Ukrajině!“ Když se všechny tyto emoce propojily, vznikl vyvážený, silný a zároveň nadějný zážitek, který víc než důstojně zakončil celý festival. Přeji stejně šťastný konec i Ukrajině.