Avignon je stále prestižní přehlídkou, která ve svém hlavním programu pokaždé nabízí velká jména evropského i světového divadla. Program na Čestném dvoře Papežského paláce zahájila provokativní choreografka a tanečnice Marlene Monteiro Freitas, kterou francouzský tisk označil jednu z nejodvážnějších umělkyň současnosti. Freitas pochází z Kapverd a její styl se pohybuje někde mezi groteskou a jemným šílenstvím. Ve svém projektu představení Nôt se inspirovala Šeherezádou a Pohádkami tisíce a jedné noci, což má i vazbu na letošní hostující nebo chcete-li pozvaný jazyk arabštinu. Tato poměrně nová dramaturgická linka (zatím byla „pozvaná“ jen angličtina a španělština), je postavená na hledání inspirace a dialogu s různými jazykovými kulturami, a jak se píše v programu festivalu, arabština je jazykem světla a poznání, ale má i tu smůlu, že si jí vzali jako rukojmí obchodníci s násilím a nenávistí. V rámci festivalu se tak představila řada mimořádných tvůrců z Tuniska, Sýrie, Palestiny, Maroka, Libanonu, Iráku a dalších zemí.

Saténový střevíček na Čestném dvoře Papežského paláce. Foto Festival Avignon

 

Pohybové divadlo pak na Čestném dvoře v půlce festivalu vystřídal soubor  Comédie-Française s Claudelovým Saténovým střevíčkem v režii Erica Rufuse. Toto mysticko náboženské drama o lásce, která v pozemském světě nikdy nedojde naplnění se v provedení špičkového souboru stalo jedinečnou ukázkou vyšlechtěného stylu a dokonalé mluvní kultury a inscenace si také odnesla pět francouzských divadelních cen Les Molières. Připomeňme, že u nás má mizivou inscenační tradici, po roce 1945 jde jen dvě regulérní nastudování z roku 1993 (ND a ND Brno 1993)

Stálým hostem v Avignonu i ve Francii je Thomas Ostermeier a v Opéra Grand Avignon letos uvedl Ibsenovu Divokou kachnu. Svěřil se, že k dílu norského dramatika má dlouhodobě blízký vztah a jeho postavy považuje za velmi současné, Divokou kachnu  vidí jako drama velmi propojené s Nepřítelem lidu, kterého uvedl v Avignonu již dříve. „V Nepříteli lidu musí být pravda absolutní, zatímco v Divoké kachně je se snaží prosadit navzdory těm, kteří by ji rádi skrývali. Divokou kachnu lze číst jako reakci na Nepřítele lidu. Klade si otázku zda stojí za to říkat každou pravdu, nebo je někdy třeba lhát, abychom přežili.“ Podle něj mezi oběma hrami probíhá jakýsi dialog.

Divoká kachna Thomase Ostermeiera. Foto Festival Avignon

Inscenace Vzdálenost portugalského dramatika, režiséra a ředitele avignonské přehlídky Tiaga Rodriguese, která bude k vidění v Plzni, se hrála prakticky celý festival a ohlasy jsou velice dobré. Její děj se odehrává na Zemi a na Marsu roku 2077 a  je především formálně neotřelou vypovědí o komunikaci mezi generacemi. V podstatě jde o dystopii, která líčí stav, kdy se většina lidstva kvůli globálnímu oteplování přesunula na Mars, ale lidské vztahy  zůstávají. Postavami hry jsou otec a dcera, kteří spolu vedou meziplanetární dialog se všemi zvláštnostmi, které taková situace vyvolává.

Vzdálenost Tiaga Rodriguese bude v září i na festivalu Divadlo Plzeň. Foto Festival Divadlo

Festival také nabídl jednu ze dvou posledních inscenací před třemi lety zemřelého režiséra a tvůrce Francoise Tanguyho, který od roku 1982 vedl Théâtre du Radeau. To se o dva roky později u přestěhovalo do bývalé automobilové garáže v Le Mans a se v devadesátých letech proměnila v prostor La Fonderie. V Praze jsme viděli Tanguyho performanci Orphéon v roce 1999 na Pražském Quadriennale. Tanguy byl experimentátorem, autorem výrazně výtvarného, obrazivého divadla, své inscenace rád skládal z textových, hudebních či zvukových fragmentů. Hlásil se k odkazu Tadeusze Kantora a v roce 2009 obdržel evropskou Cenu nové divadelní reality. Tanguyho inscenace Item, kterou uvedl festival, je typická pro jeho poetiku, tvoří ji snové obrazy, které se skládají a zase dekonstruují, postavy vcházejí do zvláštních situací, které stejně tak opouštějí, útržky hudby, textů se prolínají a vytvářejí vlastní strukturu a tvar. V Maison Jean Vilar byla také k vidění výstava Tanguyho scénografií a kostýmních návrhů a dalších výtvarných děl.

Další dnes žádaný evropský režisér Švýcar Milo Rau v Avignonu uvedl svůj nový projekt s názvem Dopis. Zaujímá zde pro něj nezvyklý ironický přístup k divadlu a zpochybňuje jeho roli v dnešním světě. Inspiruje se různými postavami od Jany z Arku až po Čechovovy hrdiny a zkoumá herce jako subjekt pohybující se mezi pravdou a fikcí pracující se změny identity. Na jihu Francie nechyběl ani jiný světový Švýcar – Christoph Marthaler. Jeho inscenace Vrchol je typicky marthalerovsky sofistikovaná hříčka pro šest herců, kteří se scházejí na vrcholku hory v jakémsi bunkru. Mluví italsky, německy, anglicky a francouzsky a moc si nerozumí a jasné není ani o co jim jde, ale zato zpívají. Marthalerovo podobenství lze vnímat různě, třeba jak dosíci vrcholu vedlejší cestou nebo, že taková štreka může být hodně nepředvídatelná asi jako to, co se dnes děje v Evropě i ve světě..

Avignon to nejsou jen velké hvězdy, ale také mamutí off program a stovky další akcí. Trvá bezmála měsíc, ale stačí i týden, aby návštěvník pochopil rozměr a genia loci této přehlídky, která patří v Evropě k nejstarším. Ten týden ale může prožít za předpokladu, že se už teď v září začne shánět po slušném ubytování pro příští rok, aby nemusel v noci jezdit z divadla na periférii na druhém konci města.