Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu se ze dne na den spoustě lidem radikálně změnil život, včetně umělců z Ruska nesouhlasících s putinovským režimem. Palčivou otázku „co teď?“ mohli konfrontovat několika způsoby: vzdát se domova a odejít do azylu v zahraničí, svěsit hlavu a přizpůsobit se režimu, nebo zůstat v Rusku a tvořit s vědomým rizikem, že je kola systému mohou kdykoliv semlít.

Artyom Tomilov se rozhodl zůstat v Petrohradu a tvořit dál. Během války pořádal festival Krupkiy (s Vanyou Demidkinem), ale jinak se ve své tvorbě  přímočarému odkazování na politiku spíše vyhýbá. Raději dává svému publiku prostor k interpretaci a hledání vlastních paralel. Na festival přivezl performativní projekt dok tok, během něhož s malou skupinkou účastníků dává dohromady hru. Již samotná premisa předjímá, že půjde o dílo kolektivní, v němž se záměrně rozpouštějí hranice mezi performerem, tvůrcem a divákem. Tomilov zastává roli jakéhosi mediátora, který nejen vysvětluje pravidla hry, ale především nenápadným taháním za nitky v podobě bezprostřední a žoviální komunikace utváří bezpečný prostor. Zamýšlená hra se organicky přetaví v intimní reflexi kolektivních bolístek, na níž nejvíc uchvacuje, jak snadno a rychle si tohoto umělce pustíte tak blízko… a přesto neodcházíte s pocitem duševní nahoty, nýbrž jako by vám z beder někdo odebral jeden nepříjemný kámen.

Tomilovův petrohradský kolega Vanya Demidkin z Ruska odešel a o svém putování před válkou i po ní vytvořil sólovou performance s názvem Travelogue. Jedná se o performativní přednášku, v níž své osobní zážitky obohacuje a zasazuje do kontextů politicko-kulturních situací spojených s daným místem. V provedení vsadil Demidkin na syrovost – na holé scéně se přesouvá z jedné části jeviště na druhou, občas doprovodí svou perspektivu o dobový záznam, ale jinak sedí a čte z připravených papírů. Nezpochybnitelně jde o výrazně autentický počin se silnou výpovědní hodnotou, ale docenit tyto hodnoty dokáže člověk až ve chvíli, je-li předem obeznámen s kontextem jednotlivých situací sahajících i do minulého století, což bohužel nebyl můj případ.

Podobným problémem trpí i inscenace Memoria, kterou režírovala ruská umělkyně Anastasia Patlaj, která byla z Ruska nucena odejít. Původní divadelní hru vytvářela společně s ruskou autorkou Nanou Grinstein a přináší do povědomí publika příběh německé herečky Caroly Neher, který zpracovávala dnes již neexistující nezisková organizace pro lidská práva Memorial (jenž se systematicky věnovala mapování zločinů stalinismu). K tomu inscenace přidá několik dalších silných osobních příběhů, postaví vedle sebe záznamy z historie, aby vynikly paralely fašistického a stalinistického režimu, na to vzpomínky, fakta či záznamy ze soudů… zkrátka, podobně jako v případě Demidkinova Travelogu jsme zaplaveni nepřeberným množstvím údajů, v nichž se divák těžko orientuje.

Forma, kterou Pataj pro takto náročné téma zvolila, ale funguje – scéna je rozčleněna na dva rámce: V jednom sledujeme vyšetřovatelku sestavující příběh Caroly Neher a v druhé nám dva aktéři uměleckými a místy až rituálními způsoby střídavě představují střípky z dalších obsahových linií. Zapojení silných obrazů, jakými jsou například zakrvácené košile v prospektu scény, inscenace zabrnká na onu emoční strunu, ale než se stačí rozeznít, rozbředne se v dalších informacích.

Zraky veřejnosti se sice upírají z velké části na problematiku Ruska, Divadelná Nitra však neopomenula, že hrůzy se dějí i v Bělorusku, odkud pochází Maryna Yakubovič, která na festival přivezla monodrama Spojení. V něm vypráví příběh hudebnice a aktivistky Maryi Kalesnikové, která se v současnosti nachází v běloruském vězení. Yakubovich v mnoha případech volí velká dramatická gesta, čímž zcela přiznaně hraje na city se záměrem vyburcovat publikum k reakci – v závěru inscenace totiž poskytuje publiku prostor napsat Kalesnikové vzkaz do věznice. Patetičnost v gestech však neubírá kvalitě jejího příjemně tklivého hereckého projevu, kterým se nesnaží jen rozproudit slzné kanálky, nýbrž šířit dál příběhy neprávem vězněných.

Jedním z mála počinů, který odklonil političnost divadla k palčivým tématům současné generace, se stal Radical Relax maďarského souboru Katona József Színház. V ní se trojice tvůrců podcastu vydá do buddhistického meditativního tábora, aby přišly na to, jak se odstřihnout od technologicky přetíženého světa a okusit opravdový klid. Dílo sice pojímá mnoho aspektů značně klišovitě (jako vyobrazení buddhistických mnichů) a zbytečně nadužívá kamery tam, kde by bylo pro publikum příznivější vidět hereckou interakci přímo, ale kvalita chytrého textu a opojná scénografie kreativně využívající točnu a precizní konstrukci domku tyto neduhy vyrovnává.

Českou stopu na festivalu reprezentoval multimediální performer Jan Mocek se svým nejnovějším počinem Wandervogel inspirovaný příběhem sudetoněmeckého politika Heinze Ruthy. Ač se na první pohled může zdát, že peripetie chlapeckého oddílu unikajícího do přírody se svým vedoucím nenese žádnou spojitost s dnešní dobou, počin záhy odhalí aktuálnost spojenou se sexuálním zneužíváním a manipulací mladistvých, která se dneškem rezonuje více, než by bylo zdrávo. Druhým reprezentantem naší domoviny se stalo brněnské Divadlo Husa na provázku, které s sebou přivezlo inscenaci Vykouření v režii Jiřího Havelky. Inscenace se obrací zpět k události z roku 2018, kdy politické uskupení Slušní lidé blokovalo realizaci inscenace Naše násilí a vaše násilí kontroverzního chorvatského režiséra Olivera Frljiće, která se konala právě v Divadle Husa na provázku.

34. ročník Divadelné Nitry z dramaturgického hlediska dál úspěšně udržuje naživu snahu reflektovat současné dění na lokální i světové úrovni. Oproti předchozím ročníkům však zdánlivě vadne – bohatost a pestrost programu se zmenšuje a mnohost prázdných divadelních sedadel byla místy až alarmující, stejně jako uzavřenost debat. Nezbývá proto než doufat, že jde jen o další krizi, kterou Nitra překoná s hlavou vztyčenou tak jako kdysi.

Artyom Tomilov: dok tok. Autor a účinkující: Artyom Tomilov.

Vanya Demidkin: Travelogue. Autor a účinkující: Vanya Demidkin.

Nana Grinštejn: Memoria. Režie: Anastasia Patlaj, scéna: Michail Zajkanov, kostýmy: Julia Vetrova, choreografie: Tatiana Čižikova, hudba: Daria Zvzezdina, světelný design: Jelena Pereľman. Hrají: Katharina Spiering, Aľona Starostina, Ivan Nikolaev.

Maryna Jakubovič a M.I.: Spojení. Režie: Maryna Yakubovich, asistent režie: Alina Danko. Hrají: Maryna Yakubovich.

Katona József Színház: Radical Relax. Režie: Jakab Tarnóczi, dramaturgie: Anna Hámor, Zsófa Varga, scénografie: Botond Devich, kostýmy: Dóra Pattantyus, choreografie: Emese Cuhorka, texty písní: Zsófi Kemény, hudba: LEVIMAT, kameramani: Marcell Török, Bálint Kovács. Hrají: Kelemen Barna Bányai, Bence Béres, Júlia Mentes, Dániel Pásztor, Judit Rezes, Vivien Rudjer, Vilmos Vajdai, Levente Bencsik, Máté Hunyadi.