Dramaturgie festivalu, zaměřená na „okraj, experimenty a žánrovou tvorbu“ se zvláštním zřetelem k výtvarné složce, poskytuje loutkám podporu bez hranic. Otevírá náruč ostříleným matadorům, relativně mladým, ale již prověřeným značkám, stejně jako vyku(tá)leným nováčkům profesionální scény. Pod termín „okraj“ se v oboru, který se do opozice vůči mainstreamu staví z definice, vejde cokoli. Hurray! Podobně se to má s experimentem. Doba, kdy byly rakvičkárny sázkou na jistotu, minula zřejmě s adventem národního obrození. Dnes sice opakovaně létají miniaturní astronauti na průzkumné mise do vesmíru pronásledováni hledáčkem kamery, ale pokaždé žasneme, jaké nové materiály, z nichž sestává tamější organický i anorganický „život“, objeví.

To, v čem loutky skutečně vynikají, je mimořádná adaptabilita - schopnost infiltrovat a přizpůsobit se požadavkům různých uměleckých druhů a žánrů a svou prezen(ta)cí je ozvláštnit. Kosmonautům v Projektu 4470 (Ema Vícenová, Ctibor Němec & kol.) už tedy nevidíme pod ruce, jejich sondy ukrývá zadní plán jeviště, ale zprávu o expedici podává živě snímaný film projektovaný na centrálně umístěné plátno. Evokace kouzel malířského plátna je zase podstatou performativní instalace V záři blesku na počest Josepha Beyuse (platforma Terén). Veronika Vlková, po vzoru známého Beyusova happeningu srolovaná v plstěném koberci, rozvine koberec v krajinu „posázenou“ postupně sestavovanými loutkami a objekty. Vrcholem performance Petra Nikla Skleněné partitury je pak fúze kresby a tance. Skleněné nádoby fantaskního živočišného druhu zavěšené na teleskopických tyčích odsypávají při pohybu ze svých útrob písek, který v tlumeném nasvícení impresionisticky víří vzduchem a na zemi vytváří abstraktní kompozice. V neposlední řadě si v Shakespearovské loutkové mši vypůjčil soubor KHWOSHCH literárně dramatický předobraz. Aby vstoupil do hájemství klasické činohry, zpodobil výtvarně sofistikovaný model Divadla Globe, jehož osazenstvo přihlíží v záři bezpočtu svící akci na shakespearovské scéně. Tu ovšem zastane pouhý fragment pergamenu, ozvučený reprodukovanými úryvky z her. Toliko slovo a představivost.  Alfrédovský festival ale ukázal, že loutka se nezalekne ani žánru slam poetry. Varietní loutkářská show, tzv. Puppet Slam pochází ze Spojených států a sestává ze série krátkých (max. sedmiminutových) etud. Studenti KALD DAMU ovšem přišli s vlastní verzí - tzv. instantním divadlem, které si pojmenovali Slam Puppetry. Tento improvizovaný formát je ve fázi zrodu, a tak ho provází euforie z objevování a ohledávání jeho možností. Zatím se hlavně ukazuje, že nejsou nekonečné - postavy se obvykle setkají, přešlapují na místě a pak se honí z jednoho místa na druhé. Ale což, loutky zábavě meze nekladou.

Festivalový záměr těsnějšího sepětí s výtvarným uměním vyrůstá ze samotné matérie loutkového divadla, i když ho mohlo ovlivnit taky sousedství Alfréda s budovou Veletržního paláce. A zase,  estetická škála, na níž se loutka pohybuje, je bezbřehá, ale výmluvně zrcadlí specifické postoje svých tvůrců/animátorů. Např. již zmiňovaná Slam Puppetry se vyznačuje rozp/bitou, zato výbojnou identitou: posbíraná hromada nesourodých objektů (všechno se může jednou hodit!), tu chybí ručička, tu hlavička, život se s loutkou nemazlí – to celé bychom mohli přesmyčkou samohlásky nazvat estetikou slumu. Niklovy loutky jsou oproti tomu jemné, křehké a zranitelné, přestože (nebo právě proto) se často mohou pohybovat zcela volně, neřízeně, svévolí vlastního elektrického pohonu. Jak se syrová neotesanost může pozvolna přelévat do minimalisticky vystavěné choreografie učesané harmonie, demonstroval bývalý spolutvůrce punkové estetiky souborů Buchty a loutky nebo Handa Gote Research&Developement Robert Smolík. Shání-li na Loutexu premiérově krávu (inscenace Shánění krávy souboru Škrobotník, Šlundra a Šibrová), sice si ji ještě během představení vystřihne z papíru a ohybem rohů postaví na scénu, ale nespokojí se s tím. Jednou se v ní pomoci dřevěné masky a dvou rohlíků promění sám, podruhé ji najde v chlebníku ve tvaru krávy, v němž je máselnice ve tvaru krávy a máslem (hádejte, v jakém tvaru) si nakonec natře již zmíněný roh/lík, aby se nasvačil. V několika důmyslných variacích postaví krávu na scénu, než je nakonec (poněkud nezodpovědně), jak praví duchovní mistr Kuo-an Š’-Jüan, kráva zapomenuta. DIY princip zůstal zachován, ale podřizuje se už jednoduché, čisté, úsporné linii.           

Loutex ukázal, že způsobů, jak s dospělými mluvit, našla loutka už celkem dost. Problém je, že sama obvykle odmítá mluvit, a říká tak v různých obměnách stále totéž. Putuje odlehlými kraji, podniká expanzivní výboje do cizorodých žánrů a objevuje mnohost forem, ale přitom zůstává připoutána k jediné roli: většinou roli mlčenlivého průvodce rituálem ztišení a kontemplace nad pomíjivostí a dočasností všeho. Pokud platí marketingový žertík, že loutka se dospělákovi nejlépe „prodá“, když se samotné slovo „loutka“ zamlčí, nevede to k jejímu intuitivnímu sebeupozadění, či dokonce sebezapření? Vím, že Smolíkova zenová kráva se mnou nebude souhlasit (sama jsem jejím velkým fanouškem), ale stejně tuhle řečnickou otázku risknu...