Objektová inscenace natura kultura performerek Bibi Stevens a Nebe Motýlové prostřednictvím něžné manipulace s drobnými objekty vtahuje diváctvo do zdánlivě neslyšitelného mikrosvěta. Do mikrosvěta, kde jsou více než monumentální příběhy důležité nenápadné přeměny a v nich skryté mlčenlivé, avšak o to kouzelnější děje. V universu kulatého stolu, pokrytého černým plátnem, ožívá několik bytostí – nepravidelná hromádka hlíny, malá žížala či třeba drobná makovička. Svět se pomalu, ale konstantně transformuje. Něco roste, něco zaniká, tvoří se všelijaké konstelace předmětů, přičemž dochází k jejich vzájemnému ovlivňování. Věci se objevují, mizí, chřadnou, aby vzápětí daly vznik novým. Konec se stává přirozeným předpokladem zrodu. Přírodní cykly jako by se blízkým soustředěným pozorováním stávaly nadpozemskými ve své všednosti, vytvářejíce imaginativní prostor, kde se může nakonec objevit i baletka z hrací skříňky či drobné rybičky na šňůře. Samotné pozorování přeměny a plynutí je dechberoucí, jako by ze zpomaleného světa vyrůstal chaoticky půvabný sen.

Zatímco jedna z performerek proměňuje kosmos jevišťátka shora, druhá je po celou dobu schovaná pod stolem a stává se jeho pomyslnou duší. Někdy také nepatrně ovládá objekty, a umožňuje tím mimolidskému obyvatelstvu, aby nabylo autonomního magického života. Samotná materialita se stává předmětem smyslového okouzlení, ale někdy i smíchu. Intenzitu senzorického zážitku dokresluje důmyslně vystavěná hudební stopa, tvořená jemnými zvuky kapající vody, šoupání či chrastění. Umocňuje tak povahu naznačovaných procesů, ale zároveň se svým rytmem stává prostředkem důvtipného zpomalování či zrychlování jevištního času.

V jednom momentě performerka velmi příznačně zavěsí nad stůl umělé ouško. Je to jakýsi impuls k obrácení pozornosti k tomu, co na první pohled mlčí. Inscenace je tak sice určena dětem od šesti let, ale svou poezií a soustředěným nazíráním může být podnětná i pro dospělé. Klíčovou se zde stává ona citlivost a něha, s jakou performerky přistupují k objektům, jejich jemný dotek, pozorování či naslouchání. Nabízejí jistý respektující a vnímavý způsob vztahování se k okolnímu prostoru, a tak i účinný model formování environmentální citlivosti – s empatií a bez zbytečného moralizování. Právě malost a ticho se stávají inspirací ke znovuobjevení vůle k tomu, nechat se fascinovat a unášet pohledem i na zdánlivě bezvýznamné. Vždyť i to se při správném úhlu nazírání může proměnit v kouzelnou krajinu.

V duchu absence živého slova pokračovala audiovizuální performance Dobre už bolo Karola Fila, která vyklíčila z jeho osobní snahy najít společnou řeč se svým dědečkem, mužem radikálně odlišného politického přesvědčení i hodnotového světa. Jejich interakce sledujeme pouze přes projekci na plátně, kde se setkávají v běžných momentech každodennosti – při stříhání vlasů, v zahradě, před televizí či při sklence vína. Video občas vystřídají zvukové nahrávky, fotografie; některé myšlenky či situace jsou naopak zprostředkovány pouze prostřednictvím titulků. Performer je neustále fyzicky přítomen na scéně, mlčky stavěje políčko z obilných klasů – možná metaforu rodinného vztahu, nebo snad naděje na budoucnost. Společnost mu dělá i sbor „babiček“, jakýchsi sudiček vstupujících do dění melancholickými písňovými komentáři.

Dramaturgie dokumentárního materiálu je důmyslná a obě osobnosti odhaluje bez idealizování či démonizace. Dědeček působí místy jako senilnějící a milý muž, ale ve Filových vzpomínkách na něj se odhalují vrstvy krutosti, uzavřenosti či zatrpklosti. Na druhou stranu performer sdílí s publikem i své nefiltrované emoce či drsné myšlenky, které během tvůrčího procesu vypluly na povrch. Snahy o dialog selhávají a vnuk s dědečkem zůstávají „na opačných stranách fronty“. Obzvlášť rezonuje moment, kdy dědeček mluví o svých problémech se sluchem. Slyší, ale nerozumí, co mu ten druhý říká. Kromě projevů začínajících problémů s pamětí jako by – v přeneseném významu – nedokázal zachytit jazyk měnícího se světa, který se mu odcizuje. Touha po starých pořádcích či jistotách ho pak vede k volbě autoritativních subjektů, ve falešném přesvědčení, že „dobre už bolo“.

Na jedné úrovni inscenace otevírá otázky možnosti mezigeneračního dialogu či oddělení politiky od rodinných vztahů. Zároveň však problematizuje samotný koncept neporušitelnosti rodiny ve smyslu „krev není voda“, poukazujíc na to, že existence skutečného vztahu nemůže pramenit pouze ze „sdílení podobného nosu“. V dědečkovi absentuje něžnost a emoční otevřenost, která snad může být i jakýmsi generačním deficitem, a tak nad záblesky porozumění stále častěji převládají momenty odcizení. Cíl vybudovat vztah na neexistujícím základě se zvolna rozplývá.

Filo v závěru uléhá do obilí, ozářený měkkým žlutým světlem, zatímco sbor zpívá lidovou píseň, evokující jakousi zádušní mši. Za vztah, nebo jen za jeho ideu, nebo snad za vlastní zemi. Na závěr přichází deprimující telefonát o prezidentských volbách 2024. Dědeček nemění názor a svým hlasem přispívá k vítězství proruského kandidáta. Do ticha tak zaznívá bolestivá věta: „Už se s tebou nebudu bavit.“ Přesto však dílo nevyznívá jako definitivní „ne“ dialogu mezi odlišnými stranami názorového spektra. Spíše jde o konkrétní zkušenost, která nedospěla ke šťastnému konci. Rozhodnutí přerušit kontakt není prezentováno jako správné či nesprávné – je jen důsledkem upřímné, ale neúspěšné snahy, jež možná není univerzální, ale mnohým je až bolestivě povědomá. Výjimečnost inscenace spočívá právě v její autentičnosti a minimalismu, díky nimž si do ní mnozí z nás můžou promítnout i vlastní prožitky a zkušenosti. Nadmíru lidsky ukazuje, co se může skrývat za mlčením, které zůstalo.

Přestože se na první pohled nedělní inscenace mohou jevit jako formálně či tematicky odlišné, propojoval je silný motiv výmluvného ticha, scénické strohosti a existenciální reflexe vztahů – ať už těch mezi lidmi nebo mezi člověkem a světem, který jej přesahuje. Obě díla zprostředkovala skrze mlčení a minimalistické výrazové prostředky silný zážitek a otevřela prostor pro zamyšlení nad tím, co se vymyká naší kontrole – nad ztrátou, přeměnou, zánikem i možností obnovy.

 
Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami