Většinou vyslaly své reprezentativní inscenace, ba dokonce se při minimálním času na zkoušku v jiném prostředí nebo záskocích na poslední chvíli často „vyhecovaly“ k výkonům, které předčily domácí premiéry. Letos se ovšem znovu ukázalo, že neexistuje přímá úměra mezi výší „státní“ podpory a uměleckými výsledky. Výběrem Cherubiniho Médey a Pucciniho Manon Lescaut se podle mého názoru propadly oba operní soubory naší první scény, jakkoli je otázka, jestli má Národní divadlo z předchozího období vůbec co lepšího nabídnout, když zajímavější inscenace snad s výjimkou Rameauovy Platée a Dvořákovy Rusalky záhy po premiérách z repertoáru zmizely (Le Grand Macabre, Don Buoso a Gianni Schicchi).

Letošní ročník tak naplnil hlavní cíl přehlídky – přinést souhrnnou zprávu o stavu české opery. Bilance to byla pestrá, inspirativní v dramaturgii i inscenačních přístupech s mnoha výkony, které se mohou směle řadit do evropského kontextu. Divadla předvedla jak „klasiku“ i s pokusem o nový režijní výklad, tak dramaturgické zajímavosti a díky studiovým souborům spoustu novinek, které často atakovaly hranice inscenování zpívaného slova jako základního žánrového vymezení pro operu.

Tyto experimenty jsou polem působnosti slovinského operního režiséra Rocca, v jehož režii i koncepcích vznikla ve spolupráci s Ivem Medkem a Vítem Zouharem multimediální doku-performance Sára’Smile, v níž dala klavíristka a zpěvačka Sára Medková nahlédnout do svého nitra ve spojení pocitů opojení i strachu. Ještě dál v hledání hranic divácké akceptace limitů hudebního divadla zašel projekt Rocca, Davida Ryana a Víta Zouhara I-me, pokud se poddali hodinovému prostoru k meditaci v kruhu. O sílu písňového repertoáru na temné téma smrti se mohl opřít site-specific happening Písně ztracených duší uskupení Lieder Society, jehož přízračnou atmosféru umocnily prostory Jízdárny Savarin a interpretace Tamary Morozové, Belly Adamové a Moniky Jägerové. A Winternitzova vila se ukázala jako vhodný prostor jak pro mytologické sirény (Anetu Podrackou Bendovou, Evu Marii Kořenou a Janu Vondrů) v dílku Kate Soper Here Be Sirens, tak pro performanci Zvuky džungle dua flétnistky a zpěvačky Hany Hány a klavíristky a skladatelky Haimooni Balgavé. Večer zde završila miniopera Opilcovo dítě Miloše Orsona Štědroně podle předlohy Pierra Henriho Camiho.

Z festivalu, navíc s tak hojným zastoupením studiových souborů, které musí tvrdě „bojovat“ o financování z grantů, bylo více než zřejmé, že opera u nás nehibernuje jako zakonzervovaný „dinosaurus“. Je to naopak živé i odvážně hledačské divadlo, které nachází cesty (i s dětskými interprety) také za dětským publikem, jak ukázal nejen banskobystrický Malý princ Rachel Portman s excelentním výkonem Leonarda Biró v titulní roli, ale také Křičkův Tlustý pradědeček v nastudování Dětské opery Praha a Hurvínek prodává nevěstu jako adaptace Smetanovy Prodané nevěsty v koprodukci Národního divadla Brno a Divadla Spejbla a Hurvínka. Diváci všech generací si užili i adaptaci Prodané nevěsty souborem Opera lidem – v prostoru Pražského Hlaholu, z výkonů Terezy Mátlové, Petera Bergera, Daniela Hůlky i ostatních doslova tryskala nakažlivá radost.

Dramaturgické rarity

Pro české publikum byl objevem košický Král Roger Karola Szymanowského. Ač z prostorových důvodů při předepsané instrumentaci koncipovaný poloscénicky s umístěním orchestru v pozadí jeviště, řešení se pod vedením dirigenta Petera Valentoviče s mimořádným citem pro divadlo ukázalo jako výhodné nejen akusticky. Tým šéfa opery Rolanda Kherna Tótha, dramaturga Stanislava Trnovského a režiséra Antona Korenčiho využil potenciál tohoto uspořádání i pro divadelní podobu. Světla nad notovými pulty a ve tmě spíše tušení hráči vytvářeli tajuplně mystické pozadí regulérní inscenace, tvarované v popředí jeviště světlem a stíny. Nevnucovala explicitně konkrétnější odpovědi, ale při přenesení do současnosti posílila mnohovýznamovost Szymanowského opery nad tématem sektářského manipulátora žijícího z nesplnitelných slibů slunečné budoucnosti nadčlověka, z nichž však lze vytušit spíše mefistofelské konsekvence píšťalek nejrůznějších „krysařů“. I díky výkonům Michała Partyky (Roger), talentované Gabriely Hrženjak (Roxana) i Andrzeje Lamperta (Pastýř) se pro mě košický Král Roger stal vrcholem festivalu.

Dramaturgické ozvláštnění vnesla do festivalu opět ostravská opera: v české premiéře opery Nina Roty Florentský slaměný klobouk excelovali sólisté v čele s  Martinem Šrejmou jako Fadinardem, který získal od poroty cenu Libušku, a to i díky Markovi Šedivému, který svým hudebním nastudováním „prosvištěl“ pasticcem hudebních stylů prolínajících se partiturou. Liberecká opera pro festival „vzkřísila“ scénické uvedení oratoria Josefa Myslivečka Adam a Eva, které (oproti premiéře) „zachránilo“ hostování specialisty na barokní hudbu Krystiana Adama jako Adama, vedle kterého nezanikaly výkony Jolany Slavíkové jako Evy ani Veroniky Kaiserové coby Anděla spravedlnosti s náročnými koloraturními party.

Operní novinky

I když jsou operní novinky doménou studiových souborů, tu a tam je zadávají u soudobých skladatelů i velká divadla. Iniciativní je budějovická opera pod vedením Tomáše Ondřeje Pilaře, která na festival přivezla operu Komenský Jana Jiráska. Kvůli amplifikaci inscenace vyvolala bouřlivou polemiku při debatě po představení a dílo přes rychlé střídání obrazů upadalo do statičnosti scénického oratoria, nelze mu upřít snahu o zachycení portrétu Jana Amose Komenského jako poutníka neklidným světem. 

Počet inscenací studiových souborů postupně narostl k letošnímu rekordu a do „tradičního“ operního žánru vnášejí nové přístupy. Brněnské uskupení Ensemble Diversa se rozmáchlo k uvedení rozsáhlé opery Druhé město Ondřeje Kyase. Třebaže by dílu ve stylu magického (sur)realismu a urban fantasy prospělo krácení, inscenace po zásluze získala ocenění ředitelky festivalu Lenky Šaldové. Olomoucký Ensemble Damian, který letos završil pod vedením „impresária“ Tomáše Hanzlíka třicet let své existence a získal Cenu Výboru Jednoty hudebního divadla, zůstal věrný svému objevování a rekonstruování zapomenutého a z archivu Pražské konzervatoře vyzdvihl dojemnou, ovšem pěvecky náročnou Kantátu o Mozartově smrti Jana Josefa Röslera a komedii Holoprtské posvícení Jana Branžovského jako oslavy spolkové pospolitosti ochotnického divadla.

Základní kotvou zřizovaných operních souborů u nás i na Slovensku zůstávají různé přístupy k tradičnímu opernímu repertoáru. Že i tradiční přístup s respektem k partituře může přinést silnou inscenaci, doložila brněnská opera Straussovou Salome v režii Davida Radoka, která získala cenu poroty za nejlepší inscenaci, a opavské nastudování Janáčkovy Káti Kabanové v hudebním nastudování Marka Prášila a režii Jany Andělové Pletichové s výkonem Terezy Kavecké v titulní roli. Úsilí naroubovat současná témata boje za status umělce a protestu proti slučování Moravského divadla a Moravské filharmonie na Leoncavallovy Komedianty s přívažkem Mascagniho Sedláka kavalíra režisérce Veronice Kos Loulové příliš nevyšlo, zatímco Rocc našel v plzeňském nastudování Mozartovy do určité míry schematické opery seria La clemenza di Tito při minimalistickém, významově čitelném vizuálním rámci stále aktuální téma vládců, jejichž údělem zůstává samota.

Festival se tradičně těší velkému zájmu publika, jehož jádro tvoří „skalní“ příznivci opery. Na většině představení bylo plno, festivalové produkce zhlédlo na 8 500 diváků. A to i přesto, že dnes je bezprostřední konfrontace „česko-slovenské operní krajiny“ se zahraničními produkcemi otevřená nejen díky možnostem cestování, ale i díky fenoménu přenosů inscenací do kin a řadě internetových portálů se záznamy produkcí. I v tomto kontextu zůstává zřejmé, že přehlídka s dvouletou periodicitou má nadále velký smysl.