Inscenace Červotoč, uvedená Činoherním studiem Ústí nad Labem, patřila k domácím vrcholům Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. Režisérka Eliška Říhová adaptovala stejnojmenný debutový román španělské autorky Layly Martínez, který zkoumá generační trauma a ženskou zkušenost. Červotoč tak kombinuje prvky psychologického hororu s jasně feministickou perspektivou.

Dominantním byl výkon hostující Zuzany Zlatohlávkové v roli Báby. Její ztvárnění postavy, drsné, místy až kruté, zároveň odhalovalo hlubokou zranitelnost a touhu. Její postava přináší do inscenace zásadní, intenzivní, a přitom ryze negativní emocionální náboj.
 

Zuzana Zlatohlávková a Marie Machová v inscenaci Červotoč Foto: Činoherní studio

Marie Machová a Luciana Tomášová v rolích Svaté, Dcery a Vnučky doplňují herecký tým rodinného kruhu bolesti; společně vytvářejí ženskou trojici, která ztělesňuje nenávistnou lásku, předávanou z generace na generaci. Jednotlivé momenty – tiché, intimní – u nich fungují lépe než exploze: když jedna z postav ztuhne v úžasu nebo v bolesti, je to silnější, než křik a pláč.

Scéna Jakuba Šulíka, tvořená opotřebovaným, umolousaným molitanem, evokuje intimní a zároveň velice zneklidňující prostředí, které je vachrlaté, propadající se do sebe, nedá se na něj spolehnout… Dokonale podtrhuje hororovou atmosféru inscenace.

Silná a někdy i matoucí jsou témata — nenávist vůči světu, vůči druhému, vůči vlastní krvi. Třídní rozdíl, patriarchát, trauma jako dědictví. Červotoč není hodinka pro diváky hledající útěchu. Je to obtížný a zneklidňující zážitek, který zůstává v paměti dlouho po skončení představení. Ústecká inscenace dokazuje, že i s relativně skromnými uměleckými prostředky — avšak s velkou citlivostí, nábojem, soustředěností a hereckou silou — lze vytvořit dílo, které zasáhne. Doporučuji nechat se rušit.

Foto náhledového obrázku: logo Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň