Jak se potýkají se současnou situací? Ptala jsem se v týmu festivalu Bazaar (12. ročník se koná 12. - 21. března) a festivalu Cirkopolis (proběhl 8. - 14. února, koná se od roku 2013, nyní jako bienále).

Letos je situace extrémní

Ewan McLaren, umělecký ředitel festivalu Bazaar: „S Bazaar festivalem jdeme do rizika každý rok. Jsme mezi prvními festivaly, které se v daném roce konají, to je náročné, a i v minulosti jsme museli s ohledem na finance program zužovat kvůli tomu, že se výsledky dotačních programů vyhlásily pozdě. Myslíme si ale stále, že je důležité, aby se festival konal takto brzy, a to i s ohledem na umělce, kteří jsou také v nejistotě a na festivalu mají možnost zúčastnit se rezidenčního programu a vystoupit. Stalo se i to, že jsme zklamali některé autory hotových představení, která jsme toužili uvést, ale nakonec jsme nemohli. Letošní situace je však o dost složitější, než byla v minulosti. Je politováníhodné, že v současné situaci nemůžeme jako mezinárodní festival informovat ani naše zahraniční partnery včas, jaká je skutečně situace.“

Barbora Comer, producentka festivalu Bazaar: „Každý rok jdeme do festivalu, vzhledem k jeho načasování, trochu naslepo, co se peněz týče, a jsme naučení s tím pracovat. Jenže letos je situace extrémní, nepřehledná až do posledního okamžiku. Nevíme vůbec nic. (Poznámka redakce: Až v době po rozhovoru ministerstvo zveřejnilo tabulku s bodováním dotací v okruhu, v němž se Bazaar o podporu uchází, stále však nikoliv konečné finance.) Nemůžeme si být dokonce ani jistí, jestli se Ministerstvo kultury bude opírat o hodnocení dotační komise. Máme ve smlouvách uvedené datum, do kdy po festivalu proplatíme lidem jejich práci. A už teď se obávám, že termín nebudeme letos schopní naplnit. Při finančním plánování festivalu vždycky vycházíme z minulých let. Z minulých výsledků umíme na základě zkušenosti odhadnout, s jakou částkou orientačně můžeme pracovat, nepouštíme se do velkých rizik. Letos nic odhadnout neumíme a snažíme se pracovat s nejnižší možnou částkou. Alespoň že už víme výsledky pražských dotací.“

Ewan McLaren: „Letos jsme se museli rozhodnout pro plán B. Museli jsme si říct, podle jakého klíče budeme ve stávající situaci dál pokračovat, když neznáme ani hodnocení, ani výsledky dotačního řízení na ministerstvu. Mohli jsme se hrubě orientovat jen podle toho, jaká je ze zákona garantovaná minimální celková částka pro dotační program festivalů, kde se o dotaci ucházíme. Na základě toho jsme si uvědomili, že může být snížení dotace tak zásadní, že s původním plánem jdeme do příliš velkého finančního rizika.“

Barbora Comer: „Rozhodli jsme se proto zrušit třetinu programu. Dlouhodobě hledáme partnery mimo státní správu a teď s ještě větší naléhavostí. Pro festival našeho typu to není úplně snadné, věnujeme se spíše menšinovým formám současného performativního umění a tématům, která nejsou vždy pro komerční sektor snadno uchopitelná. Pečlivě také zvažujeme, koho z privátní sféry oslovit, protože ne každé partnerství je v souladu s hodnotami a tématy, která festival dlouhodobě otevírá.“

Ewan McLaren: „Především jsme museli zrušit tři pro nás klíčová představení, včetně jedné tuzemské inscenace Viktora Černického a včetně inscenace chorvatského de facto theatre company, souboru, který v Chorvatsku získal finance na to, aby mohl k nám na festival vyjet. Na jejich inscenaci Agenda jsme chtěli ukázat možnosti mezinárodní spolupráce. Zrušení je tedy skutečně paradoxní. Uskuteční se alespoň veřejná diskuse s producentkou a režisérem tohoto projektu.“

Partnerství se státem je zásadní otázka

Ministerstvo kultury komunikuje v podstatě výhradně prostřednictvím sociálních sítí. Nevyhýbá se aroganci vůči umělecké scéně, ani nepodloženému obviňování směřovanému na to, jak dosud na ministerstvu probíhala dotační řízení. Jak taková atmosféra práci na festivalu ovlivňuje?

Ewan McLaren: „Je to hlavně atmosféra spekulativních informací. Osobně se snažím držet emoce na uzdě. Ale celá situace je velice nepříjemná, není příjemné mluvit s umělci a rušit jejich představení. Moje hlavní emoce ovšem je zklamání, že jsme museli zajít až tak daleko.“

Barbora Comer: Když se na to podívám ještě o něco širší optikou, pro mě je zásadní otázka partnerství se státem. Pro nezávislou kulturní scénu je role státu dlouhodobě klíčová – nejen jako poskytovatele podpory, ale jako stabilního partnera, s nímž je možné vést dialog a počítat s určitou mírou předvídatelnosti. A právě tenhle rámec nám teď bohužel chybí.“

Ewan McLaren: „Snažíme se spoléhat na profesní organizace, jichž jsme členy, aby za nás jednaly s ministerstvem. Neděláme žádné zákulisní akrobacie. Mám za to, že dlouhodobě funguje dohoda, že politici přímo neovlivňují grantové komise. Byla by to zase spekulace si myslet, že chtějí nahle rozhodovat o rozdělování financí v kultuře. Teď se ale obávám, že chtějí, což nepovede k dobrým výsledkům. Ale ještě jednou opakuji, zatím je to jen spekulace. Vymýšlíme budoucí scénáře, které mohou být přehnané. Klíčové teď je, že nemáme žádné informace.“

Největší risk

Šárka Maršíková, kreativní ředitelka festivalu Cirkopolis, připomíná, že má festival víceletý grant z pražského magistrátu, což je základ, od kterého se může odpíchnout. K tomu má koprodukční finanční vklad od Paláce Akropolis. „Dál počítáme s prodanými vstupenkami, vycházíme z historie festivalu, z níž odvozujeme, jaký by teoreticky mohl být stávající rok a podpora z ministerstva, ale je to předpoklad a nemusí vyjít. Zahraniční i české umělce máme nasmlouvané rok dopředu, program jsme uzavřeli v září 2025, jde o dlouhodobou spolupráci a dlouhodobé kontrakty, to se prostě musí plánovat. Tuhle rozpočtovou hru hrajeme dlouhodobě. Ministerstvo kultury pravidelně zveřejňovalo výsledky grantového řízení po skončení našeho festivalu, každý rok byl a je risk. Taky se moc akcí a festivalů z tohoto důvodu na začátku roku nekoná. Letos je ale nervozita o poznání větší,“ říká Šárka Maršíková s tím, že výhodou, co se cashflow týče, je také zázemí festivalu v organizaci Cirqueon. „Teď proplácíme faktury umělcům, za pronájmy divadel a služby. Organizační tým festivalu zatím peníze za svou práci nedostal. Zaplatit ho nějak musím, nechci o kvalitní, profesionální lidi přijít. I když vím, že by mi vyšli vstříc, protože naše vztahy nejsou jen pracovní, a šli by s cenou dolů,  tak to prostě být nemá a nechci to tak,“ dodává.

Šárka Maršíková: „Po skončení festivalu mám pocit skvěle odvedené práce, máme výbornou zpětnou vazbu, jsem na festival hrdá. Věříme v práci, kterou děláme, dává nám smysl. Nebyla jsem schopná z programu něco škrtnout, byl docela velkorysý. Uvidíme, jak to finančně dopadne a podle toho budeme věci řešit dál. Kdybych za sebou Cirqueon neměla, nedovedu si představit, jak bych letošní ročník festivalu zvládla. Na druhou stranu, nemůžu si dovolit přivést Cirqueon kvůli festivalu do jakékoliv nejistoty, navíc v situaci, kdy se křehkost dotací aktuálně týká i jeho. Letos situaci vnímám jako největší risk, který jsme za dobu existence festivalu udělali. Jsem připravená na sebe vzít veškerou zodpovědnost, i kdyby mě to mělo stát místo, takhle to je. Je to na hraně, ale jsem v pohodě, nestěžuji si. Během festivalu jsem ale cítila obrovskou nervozitu a stres. Jsem v kultuře dlouho, jednou jsem už vyhořela a podruhé nechci. Jsem mimochodem moc ráda, že jsme s festivalem přešli na bienále, protože být v takovém stresu permanentně nechci a nechci tomu vystavovat ani tým.“

Vysvětlit nevyčíslitelnou hodnotu umění

Šárka Maršíková pokračuje: „Potřebujeme, aby informace z dotačního řízení na Ministerstvu kultury přišla co nejdřív, abychom s ní mohli dál pracova; ať už to je venku (Poznámka redakce: Až v době po rozhovoru ministerstvo zveřejnilo tabulku s bodováním dotací v okruhu, v němž se Cirkopolis o podporu uchází, stále však nikoliv konečné finance.). Protahování té nejistoty je asi nejhorší. Aktuální politiku ministra kultury nechápu, nebo možná chápat nechci. Zase musíme vysvětlovat, že ne vše v kultuře má být komerční akce, která si na sebe má vydělat. Že je to veřejná služba, která má obrovský význam a smysl. Jen nevím, jestli to „někdo“ uslyší a chce slyšet.“

Jak Šárka Maršíková vnímá rétoriku kolem kultury, že se z ní zase dělá vyžírka státních financí, jak se jí dotýká houstnoucí atmosféra? S Barborou Comer a Ewanem McLarenem z Bazaar festivalu jsme mluvili o nebezpečí, že se vytrácí pocit partnerství se státem.

Šárka Maršíková: „Ministerstvo kultury jsem vždycky vnímala jako partnera, je to pro nás partnerství, které má svou historii. Pořád věřím tomu, že to partner je a zůstane a že to tak má být. Mám důvěru, že jde o partnerství, v němž se projeví, že děláme něco, co má hodnotu. A to říkám s tím, že si plně uvědomuji nenárokovost dotací. Když o tohle partnerství přijdeme, budeme mluvit o tom, jak dál. Jenže když se není na ministerstvu s kým bavit, je to těžké.

Zároveň se osobně snažím o informační detox, záměrně nesleduji sociální sítě Ministerstva kultury a ministra. Do určité míry si nepřipouštím, že je to až takhle špatné, ještě odmítám věřit tomu, že nepochopení může být až takto veliké, nebo je to dokonce záměr? Něco jsou slova na sociálních sítích a něco jiného jsou činy, potřebuji nejdřív vědět, co ministerstvo skutečně udělá, jestli ministr skutečně odmítá být partnerem kultury a kulturních akcí. Opravdu jsme přišli o ministerstvo, které se stará o potřeby kultury a kulturního života? Zatím nevím. Ale možná jsem jen v nějaké fázi popírání. Pokud je to pravda, ministr jednoduše nedělá svoji práci.

Beru současnou situaci jako výzvu, úkol pro všechny hráče v kultuře i jiných „měkčích“ sektorech. Je potřeba vysvětlovat, mluvit a diskutovat o tom, proč je důležité kulturu a vzdělávání podporovat z daní. Přemýšlím o tom, jak se vymanit z hloupé zkratky, že řveme, protože nám někdo sáhl na peníze a my si nebudeme moci hrát. Jak to sdělit široké veřejnosti? Nemám na to klíč, ale rozhodně se o to v rámci týmu festivalu Cirkopolis i Cirqueonu budu snažit - vysvětlovat, že umění má nevyčíslitelnou hodnotu. Důležitý je dialog, i když nevím, do jaké míry je možný.“

„Je to můj svět, nechci aby skončil,“ dodává Šárka Maršíková s tím, že jí dodává motivaci, jak se situace chopila mladá generace a studující, kteří stáli za demonstrací před Poslaneckou sněmovnou parlamentu ve středu 11. března 2026. Tedy v den, kdy poslanci a poslankyně pokračovali v jednání o státním rozpočtu na letošní rok – a kultuře v rozpočtu finance nepřidali.