Sen noci svatojánské

Úterní dopolední inscenace, kterou byl festival zahájen, patřila klasikovi Williamu Shakespearovi a jeho jedné z nejhranějších komedií Snu noci svatojánské. O nastudování Janky Ryšánek Schmidtové jsem podrobněji psal v tištěných divadelních novinách 7/25. Režisérka propojila text s výraznou, místy až surrealistickou vizuální stylizací. Lenka Hollá zasadila scénu a kostýmy do doby přelomu 80. a 90. let minulého století, z konceptu však není zřejmé, proč si tvůrci vybrali právě tuto dobu. Přesto výprava spolu s originální hudbou Vladivojny La Chia vytvářejí vcelku věrohodnou atmosféru magické svatojánské noci.

Ve Snu noci svatojánském se prolíná několik dějových rovin – svět milenců, řemeslníků a kouzelných bytostí. Režijní pojetí a kostýmy však vztahy mezi jednotlivými figurami místy značně znejasňují. Herecky nejvýraznější postavou inscenace je Puk v podání Kláry Ondrůškové, která maximálně přesvědčivě využívá především svých pohybových schopností a vkusně balancuje mezi lidským a nadpřirozeným světem. Vcelku solidně jsou zpracovány scény řemeslníků, které většinou bývají kamenem úrazu mnohých nastudování.

Obsazení mladých milenců je vyrovnané, všichni zaujmou energickým nasazením, zejména pak ve velmi dynamicky pojaté scéně soupeření o Helenu, přičemž nejvýrazněji na sebe upozorní Pavel Šupina. Inscenace má sice svižné tempo, její aktualizace ovšem působí povrchně, přičemž se bohužel moc nepracuje s humornou stránkou textu. Jde o velmi lehkou podívanou, v níž obstál víc uherskohradišťský soubor než režisérka.

Nora

Večerní část přehlídky patřila Městskému divadlu Zlín a inscenaci hry Henrika Ibsena Nora, která se na zdejší scéně za více než osmdesátiletou historii souboru objevila vůbec poprvé. Režie byla svěřena Zdeňkovi Duškovi, jenž v doprovodných materiálech zmiňuje inspiraci žánrem sitcomu. Ten se však v inscenaci objevuje spíše v náznacích, s výjimkou několika momentů se tato stylizace výrazněji neprosazuje.

Režie nicméně kladla důraz na komické situace dramatu, které dokázala posílit a umně vygradovat. Práce s humorem působila přirozeně, bez křečovité snahy „o humor pro humor“, což přispělo k tomu, že tříhodinová délka představení nebyla únavná. Ačkoli došlo ke škrtům v textu, jiné pasáže byly naopak více rozehrány, což výslednou stopáž, na inscenaci Nory netypickou, prodloužilo. Díky hereckým výkonům však ani v této délce neztrácela na atraktivnosti.

Režijní koncepce nabízí promyšlenou interpretaci jednotlivých charakterů postav. Markéta Holcmanová ztvárňuje titulní hrdinku jako osobnost procházející výraznou proměnou od lehkomyslné ženy obklopené pohodlím, jež si namlouvá, že je se svým životem spokojená, až k bytosti procitající do bolestného poznání o prázdnotě svého manželství. Zvlášť cenné je zdůraznění mateřského rozměru postavy, které bývá často opomíjeno, zde přináší další vrstvu poskytující celistvý pohled na nečernobílý charakter Nory.

Torvald Helmer v podání Marka Příkazkého vystupuje v inscenaci nenápadně, o to však účinněji. Svou převahu uplatňuje skrze zdánlivou laskavost a přehnanou starostlivost, za nimiž skrývá svoje manipulativní jednání. Manželku nevnímá jako sobě rovnocennou bytost, spíše s ní zachází jako s dítětem, k čemuž na druhou stranu Nořino zpovykané chování svádí.

V klíčovém okamžiku se ale ukazuje jeho slabost, jež se stává posledním a zcela logickým impulsem k definitivnímu rozhodnutí hlavní hrdinky opustit rodinu. Závěr, kdy Nora odchází přes hlediště, pak není jen vizuálně působivý efekt, ale přesně vystihuje Nořin vnitřní stav, z něhož již není návratu.

Dávno, dávno již tomu

(Zpráva o pohřbívání v Čechách)

Na středeční dopoledne připravilo Městské divadlo Zlín ve Studiu Z monodrama Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu (Zpráva o pohřbívání v Čechách) v hlavní roli s Tamarou Kotrbovou. Autor hru napsal v době normalizace pro Vlastu Chramostovou, jíž byla zakázána umělecká činnost. Díky uvedení v jejím bytovém divadle vstoupilo monodrama do dějin českého divadla. Pavlíček zvolil pro vyprávění o osudu Boženy Němcové originální rámec tří pohřbů, jež zásadním způsobem poznamenaly spisovatelčin život. Připomíná se smrt patnáctiletého syna Němcové Hynka, dále pohřeb Karla Havlíčka Borovského a s ním i zostřený policejní dohled nad rodinou Němcových. Nechybí ani poslední rozloučení se samotnou spisovatelkou, jehož okázalost kontrastuje s chudobou a osaměním, v nichž Němcová dožila.

Obsazení Tamary Kotrbové se ukazuje jako velmi šťastný tah. Dramaturgie jí nabídla text, který herečce dokonale sedí a dává vyniknout jejímu hereckému naturelu. S jistotou se i díky pečlivé režii Jana Janči přirozeně pohybuje v rozličných polohách své role, plynule přechází mezi jednotlivými postavami, jež ztvárňuje, jemnými náznaky je od sebe odstiňuje a dokáže s nadhledem glosovat i bytostně se jí dotýkající situace. Inscenace je hrána na téměř prázdné scéně, která může evokovat obřadní síň, kde se konají pohřby. Ačkoli je inscenace prosta větších scénických a režijních gest, herečka přesto dokáže vytvořit podívanou, na kterou se jen tak nezapomíná.