Všichni, které vidíme na scéně, jsou neherci. Jedna z účinkujících údajně působila jako moderátorka, takže má zkušenost s veřejným vystupováním.  Inscenace se hlásí k žánru dokumentárního divadla, ale tak úplně nedodržuje jeho pravidla. Na jevišti je kromě zmíněných seniorů i jakási koordinátorka a komentátorka, což je od počátku přiznané. A pak je tu i profesionální herečka, ztvárňující pečovatelku. Její přirozený výkon prakticky až do konce výrazně ovlivňuje vnímaní celé performance a spoluvytváří tak falešný obraz. Předkládaná realita není autentická, ale částečně stylizovaná. Aktéři, kterým je přibližně od šestasedmdesáti do devadesáti, se postupně představují a vyprávějí o svém vztahu k sexu, o frustracích a radostech s ním spojených. Inscenace se snaží vytvořit dojem, že otevírá odvážné téma a boří tabu, jelikož nám předkládá fakt, že lidé pokročilejšího věku bývají zamilovaní, nechtějí být osamělí a touží cítit blízkost druhých a pravidelně souloží. Zkrátka, chovají se jako drtivá část populace. Jenže to přece není tabuizovaného, lidé to mají se sexem všelijak, ať jsou staří nebo mladí. Většinou je zajímá, některé celý život, jiným touha vyhasne, a nebo neměli zájem nikdy. A zrovna tak není nic skandálního na zveřejňování sexuálních praktik. Jde přece vždycky o to, co komu vyhovuje a jak se na tom s protějškem domluví. Víc než rádoby provokativní „vejšplechty o šukání“, abych použila slovník inscenace, byla mnohem zajímavější jiná témata; ovšem o ty inscenace jen cvrnkla, a to sice ztráta lidské důstojnosti, rasismus, manipulace se seniory, i to, jak se je jejich děti snaží dostat pod kuratelu, když jim zrovna nevyhovuje, co babička nebo dědeček dělají i co si myslí.

Cituje se tu z Mussetovy hry z Láskou nejsou žádné žerty, z Racinovy Bereniky, dojde i na balkónovou scénu z Romea a Julie. Vyprávění aktérů jsou různá, emotivní, ironická, sentimentální, věcná, vtipná, ale nakonec vlastně všichni opakují to stejné. Dokonale absurdní je pak moment, kdy si jedna z dam stěžuje, že nechce v domě důchodců poslouchat jakýsi francouzský ekvivalent Heleny Vondráčkové a na tabuli se objeví jméno české zpěvačky i s datem úmrtí. Inscenace je úzkostlivě korektní, aby se vešla do všech genderových i jiných schémat, která cloumají dnešní společnosti. Musela tam tedy být láska homosexuální i lesbická, ale na to, aby se tu objevil zástupce další genderových kategorií v tomto věku, už režisér neměl energii. Proč se třeba nesnažil najít devadesátiletou nebinární osobu, to by konečně bylo něco.

Mladé publikum plácalo ostošest a bylo evidentně nadšené. To lze pochopit, pro ně to možná je tabuizovaná záležitost, což vyplývá i ze stydlivosti při představě, že „to dělá“ maminka s tatínkem, notabene babička s dědečkem nebo ještě dál. A tak jim přijde úžasné, že o tom i oni mluví otevřeně, občas i ironicky, sarkasticky i trochu vulgárně. S podobným námětem přišla před časem brněnská Husa na provázku. Inscenace Napečeno mám měla podobné limity, ale   přinesla mnohem barvitější výpověď o generačních střetech.  Kdybych měla z výše svých let najít jediné slovo, které by tuto produkci charakterizovalo, označila bych ji za pošetilou.