Divadelní noviny > Příloha

Velký rozhovor s Viktorem Preissem: Úspěch není náhoda

Potkali jsme se v uplynulém roce několikrát. Znovu jsem se nechal chytit do pečlivě utkané sítě slov, situací a gagů Feydeauovy frašky Brouk v hlavě, která, s Viktorem Preissem v hlavní dvojroli, sklízí v Divadle na Vinohradech ovace před vyprodaným hledištěm dlouhých sedmnáct let. Při několika osobních setkáních jsem si potvrdil, že pokud Viktor Preiss svolí k rozhovoru, potom ať mluvíte o čemkoliv, najdete v něm citlivého partnera a protihráče v dialogu. Mnohé z toho, o čem jsme si povídali, zůstalo nakonec bohužel jen mezi námi. Dlouho jsem tomu nerozuměl, bránil jsem a obhajoval emoce a pointy silných životních okamžiků, o kterých se čtenář nedozví… Až znovu v hledišti jsem snad pochopil, proč Viktor Preiss své soukromí a třinácté komnaty nikdy neotevře. Důvodem není jen chtivost bulvárních plátků po detailech, každý herec má v sobě a za sebou především vlastní život, tak proč by odhaloval prameny svého umění? O jeho životě nejlépe vyprávějí divadelní role. P. S. Pozorný čtenář najde v následujícím textu odkazy na krátký rozhovor pro měsíčník Divadla na Vinohradech. Předem jsme se domluvili, že některé otázky a odpovědi z našeho předchozího setkání zachováme. Jednou z mnoha charakteristických vlastností Viktora Preisse je totiž neuvěřitelná pečlivost (nejen) při autorizaci rozhovorů. A nakonec proč taky opakovat jinými slovy to, co bylo už jednou přesně řečeno.

O sobě a o své rodině mluvíte s novináři jen výjimečně. Některé detaily z rodinného zákulisí jste odhalil až nedávno v televizním cyklu Tajemství rodu… Jak ovlivnila vaše rozhodnutí být hercem např. maminka, členka někdejšího Vesnického divadla?

Nekonečné zájezdy a kočování Vesnického divadla po celé republice, to opravdu nebyla nejlepší inspirace. Ale jedno vystoupení s Ibsenovou hrou John Gabriel Borkmann je nezapomenutelné. Hráli někde na venkově, zima, všude plno sněhu. Obyčejný sál v hospodě. Dodnes ve mně zůstala silná emoce příběhu, který jsem si tehdy spojil s vlastními zážitky. Byl to možná první výrazně osobní dotek divadla.

V čem byl pro vás právě Ibsenův Borkmann tak osobní?

Bylo mi deset let, rodiče se rozvedli, nežili jsme pohromadě. Velmi intenzivně jsem prožíval společné chvíle s jedním nebo druhým a vnímal jsem všechno zjitřeně a s velkou fantazií stejně jako Ibsenovo drama. Matka v něm hrála Borkmannovu ženu. Tvrdou, zahořklou, zraněnou. Před večerním představením jsme seděli naproti sobě na železných postelích v provinčním špinavém hotelu, ucucával jsem z plechovky slazené kondenzované mléko. Mlčeli jsme. A pak jsem ji viděl na jevišti v její roli, a přitom tak blízko vlastnímu příběhu. Žmoulal jsem mokrý kapesník a nedokázal jsem zastavit slzy.

Tak jsem to vnímal tehdy. Ale jinak jsem v dětství na divadlo vůbec nemyslel, naopak, měl jsem docela jiné zájmy. Byl jsem vyhlášeným třídním šaškem a často jsem za trest klečel v rohu ve třídě, dostával jsem ukazovátkem přes ruce a prožíval první veřejné ponížení.

Jaké bylo vaše dětství?

Víc než divadlem vonělo benzínem. Stejně jako tátova kožená motoristická bunda. Začínal u firmy Janeček-Wanderer v Platnéřské ulici. Táta, protože Němci za 2. světové války zavřeli vysoké školy, byl nedostudovaný inženýr a celý život pracoval jako technický úředník, a navíc byl velký motoristický fanda. Občas někde sehnal starou motorku, měli jsme i válečného „půllitra“ s vojenskou lodičkou, na které byl ještě držák na kulomet. Otec v sobotu večer po práci vymontoval na ulici motor, přinesl ho domů do druhého patra a položil ho na noviny v kuchyni, kde jsme měli jen rohovou lavici, stůl, umyvadlo, sporák na uhlí a vzadu v předsíňce sedací vanu. Hrál si s tím celou noc. Ráno jsme stroj vítězoslavně roztlačili – a ejhle, chytlo to! Táta mi nasadil koženou kuklu a brýle na hlavu, nafoukl tzv. kanadku, kožené sedátko podobné ragbyovému míči, řemínky to celé přidělal na zadní nosič, na to mě posadil, přivázal k sobě širokým páskem a vyrazili jsme. Krása! Splněný klukovský sen. Do chvíle, než nám ovšem kousek za Prahou motorka chcípla.

Jindy zase na železničním přejezdu otec urazil rám, pokračoval dál po prašné silnici, zatímco my jsme se s mámou v sajdkáře ještě chvíli točili na kolejích. Vzpomínáte si na postavu Prďocha ve Felliniho Amarcordu? Ten anonymní motocyklista, co se řítí městečkem, tak to by mohl být můj otec.

Zůstalo vám něco z toho po tátovi, nebo je to jenom vzdálená vzpomínka?

Celá naše rodina, tedy její pánská část, je motory „praštěná“. Koupil jsem si nedávno skútr, a jako by se mi to všechno vrátilo. Cesty na motorce, klopené zatáčky, kdy na mě táta křičel: Nevykláněj se!, patníky, které mi svištěly kolem ucha, a krajina rychle ubíhající kolem nás, to všechno mám dodnes v hlavě. Místa, kde jsme bydleli a kde jsem s kamarády prováděl psí kusy. Bukač, Preiss, Hnízdil a Kouba. Vyhlášená „čtyřka“. Za trest nás pak – za zvuků fanfár dětských trubačů – „odšátkovali“ v Ústředním domě pionýrů.

Karlín jsem znal nejvíc pod Negrelliho viaduktem s parními lokomotivami nedaleko výtopny s lanovkou na uhlí. Špína, saze a kluk z činžovního baráku v bytě po Němcích rozděleného hobrou na dvě poloviny. V přízemí hospoda „U Šimáků“ a ochutnávání prvního piva z tátova půllitru. Do školy jsem chodil kolem továrních hal, strojíren a sléváren a na podzim, když se všechny v podvečer rozsvítily, byl to magický a zároveň drsný svět. A když jsem kvůli nějakému průšvihu ve škole utekl z domova, zkusil jsem, abych se vyhnul trestu, přespat v parku u Městského muzea v kupce sena. Jako Lenin. Na stejném místě, odkud na moji mámu stříleli Němci za války, když pod kabátem přenášela z Bulovky zbraně k dědovi do čalounické dílny.

Vaše maminka za války přece pracovala v nemocnici na Bulovce, když tam po atentátu převezli Reinharda Heydricha. Vyprávěla vám o tom někdy?

Byla zdravotní sestrou přímo na infekčním oddělení a vzpomínala na zatlučená okna a stráže v budově, kde Heydrich ležel. Nemocnice i její zaměstnanci byli pod přísným dohledem. Byla to krutá doba. Matka začínala před válkou v Kühnově dětském sboru, tančila a hrála divadlo. V padesátých a šedesátých letech už profesionálně spolupracovala s dr. Janem Pixou na populárních estrádách, jezdila s Vesnickým divadlem, v malých roličkách se tu a tam objevovala v televizi nebo ve filmu a účinkovala v činoherním sboru Národního divadla.

Divadlo jste měl neustále na dosah ruky, a přesto jste o herectví vůbec nepřemýšlel?

Na herce, jak jsem je poznal klukovskýma očima, mám zvláštní vzpomínky. Vidím je zpětně jako společenství vlídných tetiček a strýčků, kteří mluví nahlas, smějí se, rozhazují rukama ve velkých gestech a kouří cigarety, které mě štípou do očí. Bylo to všechno jiné než můj prozaický svět v Karlíně.

Abych byl co nejrychleji samostatný, začal jsem koketovat s profesemi, které by mě nejen těšily, ale hlavně zabezpečily. Myslíte si třeba, že být lesníkem, chodit s brašnou v uniformě, jezdit na kole nebo na motorce po revíru, to je pane ten správný život! Byl jsem romantik. Jeden čas jsem chtěl být dokonce novinářem, psal jsem povídky a básně a vydával školní časopis. Ale přihlásil jsem se, já pacifista (!), paradoxně i na vojenskou školu, prošel jsem dokonce i zdravotní prohlídkou, ale nakonec to nevyšlo. Naštěstí. Nevím, co mě to tenkrát napadlo.

Měl jsem o životě hodně zkreslené představy a snažil jsem se zkrátka za každou cenu postavit se co nejrychleji na vlastní nohy. Když jsem si pořídil za peníze z brigády na stavbě první rám od favorita a dal si na koleně dohromady vlastní kolo, měl jsem najednou pocit velkého majetku. Hodně jsem si považoval věcí, o kterých jsem si myslel, že je nikdy nebudu mít. A to mi zůstalo dodnes.

S odřenýma ušima jsem, díky skvělým učitelům, dokončil gymnázium. Humanitní větev tehdy neotvírali, a tak jsem tři roky trpěl v biologicko-chemické třídě. A právě v té době jsem se chytil drápkem poezie. Ještě na základní škole jsem se dozvěděl o Klubu přátel poezie, velmi brzy jsem se stal členem a objednával jsem si knížky z téhle edice.

Byl jste jenom pilným čtenářem, nebo jste poezii zkoušel i psát?

V té době mě hodně zajímala básnická forma. Četl jsem Skácela, Mikuláška, Kainara, Holuba nebo Šiktance. Měl jsem rád Rimbauda a Préverta. Byl jsem ve věku, kdy si každý mladý muž potřebuje ujasnit spoustu věcí, pojmenovat řadu pocitů, uspořádat si v sobě svůj vnitřní zmatek a občas to všechno svěřit papíru. Ale žádná veřejná literární exhibice, veršíky značně neučesané jsem si tenkrát psal jen tak sám pro sebe.

Jak se v tom citlivém vnitřním světě objevila potřeba předvádět se?

Předvádění, exhibice… Nemyslím si, že jsem exhibicionista, přestože jsem si vybral tohle povolání. Možná to byla jen zvláštní shoda okolností. Je to, asi jako když začínáte s hazardní karetní hrou. Vyhrajete poprvé, ačkoliv jste se nikdy předtím karty hrát neučil. Poznáte něco vzrušujícího, co vás už nepustí… To je vratké štěstí a velké riziko začínajícího hráče. První úspěch, první výhra! Ale co bude dál? A s herectvím je to podobné.

Hrál jsem amatérsky divadlo, měli jsme občas nějaký úspěch, bavilo nás to, ale nevěděli jsme pořádně co, jak a proč. Na jevišti jsme prostě jenom existovali. Později jsem recitoval v dramatickém souboru, pravidelně jsme se účastnili finále Wolkerova Prostějova. Až tehdy mě to začalo opravdu zajímat. Ale pořád jsem trpěl trémou, která mě do určité míry stále neopustila, takže nějaká spontánní radost z hraní v tom rozhodně nebyla.

Napadá mě ještě podobnost s rybářem, který nahodí na obyčejném klacíku s provázkem a háčkem ze špendlíku a z ničeho nic chytí rybu. Jednou, dvakrát… a okolí se diví. Ale nikdo netuší, že šlo možná jen o náhodu a šťastnou shodu okolností. Další pokusy jsou potom složitější a přijde chvíle, kdy ryby najednou přestanou brát, a zjistíte, že to asi nebude tak jednoduché, že to všechno má jisté zákonitosti a hlubší souvislosti a že se o tom musíte dál a dál něco dozvídat. A pak máte radost i z malé „čudly“, protože každá role není jen zlatou rybkou, a jestli v tom „rybaření“ je i po letech víc radosti než dřiny a zklamání, tak je to velké štěstí.

Jenže – a to platí obecně – čím jste starší a čím víc o svém oboru víte, tím větší máte pochybnosti.

A co vás přes všechny pochybnosti nutí každý večer se znovu do divadla vracet?

To je právě to… S věkem překonáváte stále víc překážek, pocit zodpovědnosti je daleko větší, cítíte, že jste sám sobě i divákům nastavil určitou laťku a nemůžete a ani nechcete slevit. Pěkně o tom píše Miloš Kopecký v rozhovoru z Mladého světa někdy v sedmdesátých letech…

Myslíte rozhovor, kde tak výstižně popisuje úděl herectví a přiznává silné deprese?

Ještě ho mám schovanej! Miloš Kopecký tam vedle jiného říká, že: …na každou roli studujete celý život, ne od chvíle, kdy dostanete scénář. Divadlo se vždycky hraje právě teď, na opravu nemáte šanci. S divadlem je to jako ve škole u tabule. Něco se na ni napíše, po čase smaže, a je to nenávratně pryč. Myšlenky na divadelní práci a někdy až chorobná zodpovědnost způsobují člověku neustálý stres a obavu z toho, jak se to povede příště, jak to dopadne a zda jsme udělali opravdu všechno a co ještě zbývá udělat. A proč to nakonec nevyšlo, i když jsme udělali maximum? Je to neustálý zápas nejen sama se sebou.

Copak někdy můžete získat trvalý pocit jistoty?

Stejnou otázku mi kdysi položila jedna vaše kolegyně. Odpověděl jsem vzpomínkou na Vlastu Fabianovou, která se na nás, studenty, podívala, potáhla z cigarety, rozhodila vlasy a řekla: Potřebuju vidět, že když vejdeš do dveří, vešla osobnost. Někdo. Hovořila o energii, vyzařování, komplexu vlastností, které utváří osobnost. Skvělého herce si na ulici možná ani nevšimnete, ale jeviště rozsvítí. Vždycky si ho na jevišti najdete, i když nehraje hlavní roli – má totiž své kouzlo, auru. Úspěch není náhoda. Neexistuje žádná legitimace ani permanentka, včerejší výhry zítra neplatí a vy musíte svůj talent a schopnosti pokaždé znovu dokazovat.

Josef Abrhám mi kdysi v rozhovoru pro Divadelní noviny řekl: Divadlo je, pane, jako corrida a je báječné, že se každý večer utkáte s živými lidmi. Ale každý večer hrozí zároveň malér. Divadlu i vám osobně. A když jste labilnější povaha, nebo unavený, zjitřený nebo nedejbože psychicky rozhozený, je to velký zápas – koncentrovat se, umluvit to, neudělat chybu a ještě mít úspěch.

Myslím, že se tehdy také zmínil o tom, jak ho na jevišti občas napadlo, proč tam vlastně je, co tam dělá a že měl někdy nutkání z jeviště utéct. Moc dobře tomu rozumím, ale přesto všechno mě zatím divadlo pořád ještě těší a vedle pochybností, které člověka omezují a zdržují, vnímám – zvlášť v poslední době – i důležitý pocit svobody vlastního rozhodování a možnosti říci: ne.

Jak vám právě v tom svobodném pocitu pomáhá dlouholeté zázemí ve Vinohradském divadle? Několikrát v životě jste odmítl nabídku z Národního divadla…

V Národním divadle musí být člověk hodně statečný. Nejsem rád osamělý v kolektivu, protože když jsem někde téměř denně, tak s lidmi kolem sebe musím mít vztah, musím vědět, že patříme k sobě a že nám jde o stejnou věc. Myslím, že bych nedokázal hrát divadlo ani tzv. „na volné noze“, potřebuju domácí prostředí a poznal jsem, že jinde než na Vinohradech nejsem schopen pracovat s tak silným pocitem herecké příslušnosti k místu. To je opravdový genius loci. Zkoušel jsem to, ale je to stejné, jako kdybyste se přestěhoval do jiného bytu a pořád si nemohl zvyknout. V tom „domácím“ prostředí je obsaženo všechno. Je to dlouhodobé spojení věcí, vlivů, vztahů a pocitů. Na Vinohradech mám naštěstí kolem sebe lidi, kterým mohu důvěřovat, a oni zase, aspoň doufám, důvěřují mně. Pro herce a jeho tvůrčí práci je to k nezaplacení.

Když říkáte: „zkoušel jsem to“, myslíte inscenaci hry Joe Penhalla: Dumb Show v divadle Ungelt, kde jste měl hrát hlavní roli?

Překlad jsem dostal jako dárek od svého syna k Vánocům a těšil jsem se, že se spolu potkáme na jevišti. Jak se jenom může těšit táta, když má takovou příležitost vůbec poprvé, a navíc ve hře, kterou pro něj přeložil jeho syn… Ale nakonec mě dostihlo téma, o kterém jsme měli hrát. A když se mi v jednu chvíli divadelní text až neuvěřitelně prolnul s realitou, věděl jsem, že to musím vzdát. Nikdo mi v Ungeltu neubližoval, jen to téma mě vnitřně devastovalo, a tak jsem z toho splašeného koně musel seskočit.

Zažil jste to už někdy předtím?

V takové míře asi ne. I když po patnácti letech angažmá v Městských divadlech pražských, než jsem odešel na Vinohrady, se mi taky rozsvítila vnitřní červená. Stop. Něco se musí změnit, takhle to už dál nejde. V průběhu let to světlo varovně bliklo ještě dvakrát. Pocit velkého omylu, bezmoci ovlivnit výsledek a při reprízách trpět, to jsem nechtěl prožívat, a proto jsem raději odešel od rozdělané práce. I když jsem sice zvyklý, že role v divadle se neodmítá, takhle jsem byl vychovaný od prvního angažmá. Zvykl jsem si, že co je napsáno na fermanu v divadle, kde jsem zaměstnaný, je jako zákon. Ale s věkem se ve mně probudil docela neomylný instinkt. A proto raději odmítnu možná zajímavou nabídku, než bych se dusil, něco v sobě znásilňoval a nebyl svobodný. Dnes už si velmi vážím toho, že si se mnou promluví ředitel a předem se dohodneme. To je jedna z výhod mého věku. Člověk může… Ale už také nemusí. Jsem rád, že některé věci dokážu s čistým svědomím odmítnout. A nejen v divadle.

Nebojíte se, že vás ten instinkt sice chrání, ale zároveň vás může připravit o nové, nevyzkoušené příležitosti?

Ne, protože velkou ctižádost jsem nikdy nepociťoval. Nikdy jsem neměl a stále nemám žádné vysněné role. Možná jsem ani nevěděl, že „vysněné role“ existují. Bez zvláštního pocitu hořkosti jsem dokázal oželet leccos nejen z divadelních, ale i filmových nabídek, hodně jsem toho neudělal. Samozřejmě, nikdo není neomylný, mnohokrát jsem se mohl splést, z různých důvodů jsem svou intuici neposlechl, a výsledek pak přirozeně nebyl dobrý.

Amadeus, kterého nikdo neviděl

Inscenace Feydeauova Brouka v hlavě, v níž hrajete hlavní dvojroli, je historicky nejúspěšnějším představením v Divadle na Vinohradech. Jak se to stane, že ani po třech stovkách repríz se tahle divadelní fraška nerozdrobila do podoby one-man-show jednoho herce?

Pokaždé si vzpomenu na režiséra Jiřího Menzela, který samozřejmě velmi citlivě vnímal vnitřní stavbu Feydeaovy komedie a připomínal, že Feydeau, jeho postavy a situace, to je dokonalý hodinový strojek. Varoval nás, že pokud se jeho rytmu nepřizpůsobíme a nebudeme ho respektovat, tak se zastaví nebo úplně rozpadne. Na druhou stranu si při každé repríze znovu uvědomuji, jak ošidné je spolehnout se na to, co jsme s Broukem už během let zažili, a nechat ho mechanicky „běžet“. Domnívat se, že po stovkách repríz vlastně nehrozí žádné nebezpečí, je sice milé a jistě vás to uklidňuje, ale na pozoru musíte být vždycky. Každý večer je originál. Na jevišti sice nejde o život, a jak říkali starší kolegové, nic se nestane, „tramvaje nepřestanou jezdit“, ale profesionálové od volantu by vám řekli, že být moc pyšný, uvěřit sám sobě, milionům najetých kilometrů a podcenit soustředění, tak právě v tu chvíli si zaděláte na pořádný karambol.

Viděl jste i předchozí slavnou vinohradskou inscenaci Brouka v hlavě s Vlastimilem Brodským?

Vzpomínám na to představení a naštěstí se dochoval i jeho televizní záznam. Bylo to na začátku normalizace, jaro 1969, a tehdejší „Brouk“ byl malý skvost. Pan ředitel František Pavlíček a dramaturgyně Helena Šimáčková určitě moc dobře věděli, jaké odlehčení dokáže Brouk v hlavě divákům v té nelehké době přinést. Všichni účinkující byli v nejlepší formě. Otakar Brousek, Zdeněk Řehoř, Karolínka Slunéčková, Jiřina Jirásková, Josef Bláha, Jaromír Hanzlík a další. Výkvět souboru Vinohradského divadla. A Vlastimil Brodský se snad pro tu dvojroli Champsboisyho a Boutona narodil. Po letech mě zaskočil a nesmírně dojal, když přišel před premiérou „našeho“ Brouka stejně jako svého času v Národním divadle Radovan Lukavský za Františkem Němcem coby bývalý Hamlet. Seděl jsem v šatně, někdo zaklepal a když jsem otevřel, klečel na prahu, poklonil se a podal mi malou stříbrnou dózičku na prášky a nápisem: tfuj, tfuj, tfuj. Herecký rituál, jedno nakopnutí pro štěstí a pan Brodský se potichu vytratil. Vzpomínám na něj často. Určitě by vám potvrdil všechno to, co herecký život s věkem přináší: úspěch i pochyby, bez ohledu na všechny předchozí herecké a životní zkušenosti.

Zvlášť jedna vzpomínka se mi vybaví. Potkali jsme se před večerním představením na chodbě v divadle, ještě nebylo ani pět odpoledne. Pozdravil jsem a zeptal se: Co tak brzy, mistře? Zastavil se a odpověděl: Strach, pane kolego, strach. Jednou to sám poznáte! Byl v kostýmu, chodil tam a zpět a opakoval si text.

Slyšel jsem od techniků v Divadle na Vinohradech, že jste si nechal nahrát některé smíchy a spontánní reakce publika při reprízách Brouka v hlavě. Proč vlastně? Abyste aspoň na chvíli překonal ten skličující pocit z pomíjivosti herecké práce?

To byl okamžitý nápad, když jsem občas za kulisami poslouchal reakce publika zejména při němé scéně Ivana Trojana a Martina Zahálky. Poprosil jsem zvukaře, aby mi nahráli laviny smíchu, které se pravidelně ozývají na stejných místech. Pokaždé to začne docela nenápadně. Smích jako malá sněhová koule, která se rychle zvětšuje a nabaluje na sebe další a končí potleskem zaplněného hlediště. Je to důkaz, že víc jak století stará Feydeauova komedie může na diváka působit i na začátku 21. století a když se bude hrát s úctou k autorovi, najde si diváky kdykoliv. Mám radost, že jsem se s Feydeauem v životě potkal hned několikrát, vážím si toho víc, než kdybych měl za sebou pět shakespearovských dramat. Nakonec v postavách klasické komedie jsem se částečně „vyučil“ už během předchozího angažmá v Městských divadlech pražských, kde byla konverzační komedie skutečně králem a byli tam herci, ta původní stará garda, kteří si komediální text dokázali obléknout jako elegantní dobovou rukavičku.

Do Městských divadel pražských k řediteli Otovi Ornestovi jste přišel na konci šedesátých let a repertoár i atmosféru tehdejšího „Ornestina“ jste poznal doslova na poslední chvíli…

Nedávno jsem jel Hybernskou ulicí a vzpomínal jsem, co všechno jsem v Komorním divadle zažil. S jakými osobnostmi jsem se tam setkal, s kým jsem si zahrál! Škoda, že to divadlo už neexistuje. Zmizelo, jako by vůbec nebylo. Zůstala jen paměť stárnoucí generace diváků, kritiky, pár televizních záznamů. A přitom se tam odehrála velká éra českého divadla. Sám název „Komorní“ asi nejlépe vystihuje prostor. Divadlo, ani velké ani malé, přesně pro svůj specifický repertoár. Jeviště sousedilo s malým dvorečkem, kde rostlo pár osamělých akátů a kam si herci v pauze odskočili zakouřit.

Do Městských divadel „k Ornestovi“ nepřicházeli herci jen tak, soubor se omlazoval po deseti, patnácti letech, byla to velká čest. František Němec, Petr Kostka, Václav Postránecký, Jana Šulcová, Carmen Mayerová, Dana Syslová a já jsme postupně přibyli do souboru, který si pan ředitel Ota Ornest tak pěkně poskládal.

Chodil jsem do Komorního divadla za studií na DAMU jako divák, viděl jsem tam jejich slavné inscenace a jednoho dne odpoledne jsem si nenápadně pohladil plyš na balkóně s tichým přáním: Panebože, kdybych tady mohl někdy hrát…

Měl jsem původně nastoupit po škole do divadla v Liberci, ale v Disku jsem hrál v inscenaci Komedie plná omylů, v režii Oty Ornesta, který mi po premiéře nabídl angažmá. Nevím, jak jsem v tu chvíli vypadal, profesor Ota Sklenčka byl u toho a někde v hereckém nebi je mi svědkem, že jsem sotva dokázal poděkovat. Nevěřil jsem vlastním uším, šťastný, že se mi splnil sen a zůstanu v Praze, kde v Divadle Na zábradlí hrála i moje žena. Můj život nabral nový směr. Vzápětí jsem se ale vrátil nohama na zem a začal se bát, jestli mezi takovými mistry dokážu obstát. Naštěstí byli ke mně shovívaví, podali mi ruku a hodně mi pomohli.

Už dávno předtím, než jsem se stal členem Městských divadel, jsem viděl Radokovu inscenaci Rollandovy Hry o lásce a smrti. Velké představení, zejména jako ukázka kolektivní práce. I v televizním záznamu vidíte, že u Radoka nebylo malých rolí. Člověk vnímal nadčasové divadlo a nadčasové herce. A na tom se nic nezměnilo ani po letech.

Máte pocit, že se divadlo mění s dnešní dobou? Ovlivňuje dnešní rychlejší doba herectví?

Říká se, že umění je jenom jedno: dobré nebo špatné. A pro divadlo to platí stejně. Herectví ve 20. nebo 30. letech minulého století, když vidíte nějaký dokumentární záznam herecké práce v divadle, ale i velmi specifické filmové herectví, bylo většinově poznamenáno jistým dobovým patosem. Všimněte si, že herecké prostředky, výraz a styl ovlivňovalo určité „klišé“. Ale i tehdy výjimky potvrzovaly pravidlo a tvořily moderní a nadčasový styl: Hugo Haas, Zdeněk Štěpánek, Karel Höger, Jaroslav Marvan, Jan Pivec nebo Rudolf Hrušínský. To pro mě bylo a je nadčasové herectví. Něco mimo kategorii. Působí tu nejen síla osobnosti, ale i velký cit pro jevištní pravdivost.

Těžko vzpomínat na všechny „nadčasové“ kolegy z vašich dvou divadelních angažmá… Kdo z nich vám ale byl osobně a lidsky nejbližší?

Za pětačtyřicet let u divadla bylo těch vzácných lidských setkání nepočítaně. Hned při zkouškách na DAMU. Patřil jsem do ročníku Vlasty Fabianové, této energické, temperamentní a krásné dámy, která milovala expresivní herecký projev, živočišnost a vyžadovala plné stoprocentní nasazení a nesnášela na jevišti „mdloby“, jak ráda říkávala. Režisér Karel Palouš byl zase velký praktik, výborně se doplňoval s profesorem Leo Spáčilem, skvělým metodikem a teoretikem, jehož skripta o herecké výchově skončila po jeho odchodu bůhvíkde.

Když mě můj dávný kamarád a starší kolega Miroslav Masopust představoval Miloši Nedbalovi po jednom představení v Disku, pan profesor si mě jen letmo změřil a utrousil: Preiss? Jo, toho jsem viděl na zkouškách. A voni ho vzali? Stačilo, když Miloš Nedbal stoupal po schodech na „hereckou“ do svého ročníku a člověk se podvědomě přilepil na zeď. Příště, když jsem čekal na svou budoucí ženu za dveřmi jeho učebny, ozval se drsný baryton: Co mi lezeš do ročníku!? Vždycky tam byl pod přísnou maskou laskavý úsměv.

Dívám se do svého indexu na tu řadu velkých jmen. Filmové herectví a pečlivý podpis Karla Högera. Už nevím, co jsme v jeho hodinách na FAMU probírali, ale pamatuji se na siluetu muže s krátce střiženými vlasy, v dobře padnoucím obleku. Stál naproti oknu, hovořil měkkým tichým hlasem s typickým brněnským přízvukem, světlo kolem něj vytvořilo auru, která ho provázela učebnou. Tak co, Prajzíku, volal, kdykoliv jsme se později potkali. Nikdy jsem se ze sebe nic kloudného nevydoloval a žasnul jsem, že si moje jméno vůbec pamatuje.

Jako studenti jsme statovali ve Stavovském divadle ve Wilderově hře Jen o chlup s Karlem Högerem a Vlastou Matulovou v hlavních rolích. Netroufli jsme si jít do klubu málem ani pro limonádu. Přímo pod schody totiž sedávala stará garda: Jiřina Šejbalová, Bohoušek Záhorský, František Filipovský, Ladislav Pešek a další.

Městská divadla pražská, vaše první angažmá, byla další divadelní fakultou?

Ano, vnímal jsem to jako pokračování herecké výuky, protože moji kolegové (už sám ten fakt, že jsem je mohl „brát“ jako kolegy a že mi to dovolili!) s sebou nesli velkou profesní zkušenost a lidskou kvalitu. To jsou nečekané okamžiky štěstí v životě, které doceníte až mnohem později. Vyhříval jsem se na sluníčku jejich laskavé přízně. A co víc, dopřáli mi, aby mi bylo dobře nejen v zákulisí, ale i na jevišti v jejich přítomnosti. To byl asi vůbec největší vklad takových osobních setkání pro celý můj další život. Samozřejmě že jsem čas od času dostal „školení“, ale bylo to pokaždé v můj prospěch.

Díky Městským divadlům jsem potkal Marii Rosůlkovou a jako bych se vedle ní v bytě pod Vyšehradem vrátil do světa prvorepublikové etikety. Rád jsem poslouchal její vyprávění. Byla mojí skvělou Maud z představení Higginsovy hry Harold a Maude. Pro někoho možná jen lehká bulvární komedie, pro mě především příběh staré dámy a mladého, citově vyprahlého kluka, kterému předává svou životní filosofii a lásku, aby ho pak vypustila do světa jako mládě z hnízda… Byli jsme si s Mařenkou velmi blízcí a myslím, že to byla jedna z rolí, která přišla ve správnou chvíli.

Paní Irena Kačírková, v jejím pohledu z portálu byla podpora a povzbuzení v mé mladické nejistotě. Jaroslava Adamová, velká dáma, nesmírně náročná nejen na své partnery na jevišti, ale především sama na sebe. Rozuměli jsme si i beze slov. A všichni pánové, celá pánská šatna, Svatopluk Beneš, Karel Pavlík, Josef Beyvl, Felix Le Breux, Václav Voska. Každý byl jiný a zasloužil by si samostatný portrét. Lidská paměť je zrádná. Třeba Josef Bek, rozhodně nebyl jen bodrým a věčně veselým parťákem, jak se o něm tradují historky. Stejně bych mohl vzpomínat na režiséry, protože Ota Ornest si pečlivě vybíral nejen herce, ale i své další spolupracovníky.

Ota Ornest měl rád výrok francouzského herce a režiséra Louise Jouveta: Být režisérem znamená dbát prospěchu dramatika a současně brát v úvahu momentální potřeby divadla: vytvořit představení současně pro jediný večer i pro věčnost.

Připomněl jste mi tím citátem režiséra Jana Kačera, který nám jednou na Vinohradech při zkoušení Vedralova Urmefista řekl, nevím, jestli si to pamatuju přesně: Pojďme to hrát tak, aby to po nás už nikdo hrát nemohl! Nesplnitelné přání?

V době, kdy jsem Městská divadla zažil, pomáhali Otovi Ornestovi v naplnění toho krásného snu o divadle, které sice umírá každý večer, a přece žije v paměti diváků, např. František Miška, nesmiřitelný a výbušný režisér, šel z něj strach, a přesto mě až nepochopitelně obsazoval do inscenací, jako bylo Ostrovského Výnosné místo nebo Goethův Urfaust. Poprvé mi smočil čumák v roli, na kterou jsem nebyl ještě zralý. Každý večer s Eduardem Cupákem, který byl vynikajícím Mefistem.

Další v řadě: Ivan Weiss, můj divadelní guru, říkali nám bratři v triku. Naučil mě hodně, věnoval mi přemíru citu a spoustu důvěry. Anebo Ladislav Vymětal. Veliké setkání a cudné, letité přátelství. Měli jsme se rádi do konce jeho dnů. Učil mě na jevišti první tvrdé kroky.

Co to znamená: první tvrdé kroky na jevišti?

Jako mladík chcete na jevišti skočit hned osm metrů do dálky, ale režisér vás krůček po krůčku vede k tomu, abyste poctivě skočil pro začátek aspoň metr. Ladislav Vymětal byl „velký srdcař“, pečlivý režisér, který rozpitvával situace do velkých detailů. Nikdy jsem neměl rád příliš výbušné režiséry, ale když jsem měl při zkouškách v Anouilhově Eurydice říct obdivně: Podívej, židle! To je krása! Židle! a stále se mi to nedařilo, křičel na mě tak, že jsem se ve zmatku rozbrečel. Dnes to ovšem vidím jako dar, že jsem si prošel školou, kdy se člověk přes bolest dostává sám k sobě. Jako atlet.

Dlouho jsem si nevěřil. Ladislav Vymětal chtěl ten můj blok odstranit, vykutat a obnažit, abych se s ním naučil bojovat, abych věci správně pojmenoval. Jenže tomu se podvědomě bráníte. Snažil jsem se, plný emocí, splnit ze všech sil, co po mně chtěl. Překročit se. Ale všechno potřebuje svůj čas.

 

A kdy jste se začal cítit na jevišti dobře?

Býval jsem relativně šťastný při prvních pokusech Městských divadel o komorní muzikály. Malované na skle. Můj Jánošík a pokaždé sto dvacet muzikálových infarktů, ale v dobré společnosti. Předtím ještě Harold a Maude, ta role mi byla vnitřně velmi blízká. A téměř na konci, než jsem z Městských divadel odešel, byl v mém divadelním životě velkou příležitostí samozřejmě Amadeus v režii Karla Kříže.

Je sklonek léta. Navzdory všemu čekám, až ráno opět přijdete do zkoušky o půl hodiny dříve, s aktovkou přeplněnou pochybami, hledáním, únavou a nespavostí… – tak jste vzpomínal na Václava Vosku v příloze vložené do programu odložené premiéry Shafferova Amadea v říjnu 1982. Václav Voska o prázdninách zemřel a s ním i jeho Salieri. Zůstal jen váš Amadeus.

Vidím to jako včera, krásný červnový den, odpoledne po zkoušce, poslední před divadelními prázdninami. Aniž bychom svlékli kostýmy, zůstali jsme chvilku sedět na jevišti, pan Voska si zapálil a začal mi vyprávěl o životě a o divadle. Učitel a žák. Byla to vzácná a důvěrná chvíle. Viděl jsem na něm, že mu není dobře. Nechal se přemluvit a odvezl jsem ho do Fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Ještě mi na konci chodby zamával. Stál v otevřených dveřích, ze kterých zářilo slunce a jeho silueta se v něm ztrácela. Napadlo mě, že kdyby to byl záběr z filmu, působilo by to jako kýč. Potom už jsem pana Vosku nikdy neviděl.

Střih. Horké léto. Zemřel v srpnu po infarktu v milovaných Beskydech. Byl jsem na dovolené, i tohle si pamatuju velmi přesně. Ráno, piju kávu a poslouchám rádio. Hlasatel oznámil: Včera zemřel zasloužilý umělec Václav Voska. Zastavil se čas.

Ani se mi nechce věřit, že když Václav Voska zemřel, bylo mu teprve čtyřiašedesát let. Amadeus, jak jsme ho měli hrát, zemřel s ním. Václav Voska byl jako Salieri hořkým glosátorem, s osudem smířený umělec, jehož jméno vedle génia časem zapadne. Boha si bere za svědka, nevyčítá, jen hořce a pokorně konstatuje. Takhle nikdy nikdo Amadea neviděl a myslím, že už neuvidí.

Režisér Karel Kříž se nakonec rozhodl, že inscenaci znovu nazkoušíme s Borisem Rösnerem, ale to už bylo jiné představení, svár dvou energií, zápas dvou rivalů, jež nemá vítěze. S panem Voskou to byla mimořádná spolupráce, po dlouhé době dostal roli hodnou jeho lidské velikosti a talentu a je velká škoda, že neexistují žádné fotografie, zvukové nahrávky, že to představení krom režiséra a herců nikdy nikdo neviděl. Václav Voska se svého Salieriho nedočkal, pro Borise to byl naopak úspěšný start na jeho cestě do Národního divadla. Měl jsem Borise rád, byl to skvělý partner.

Divadlo přímého oslovení diváka

Do Divadla na Vinohradech jste přišel v roce 1983, ale pokud vím, když jste odcházel z Městských divadel pražských, nabídka nového angažmá ještě nebyla na stole.

Situace v Městských divadlech byla v té době složitá. Potřeboval jsem si odpočinout. Hráli jsme skoro denně, tři divadelní sály, volné byly jenom pondělky. O sobotách a nedělích dvakrát. Když vám „vyšla“ volná neděle a měl jste štěstí, že jste nehrál v pátek, což bylo málokdy, mohl jste se konečně vzdálit z Prahy. Šel jsem z jedné inscenace do druhé, a přestal jsem vidět smysl toho všeho. Dneska se tomu vznešeně říká syndrom vyhoření. Zkrátka, dál už to nešlo, a proto jsem dal výpověď. Naštěstí mě zaměstnávala přestavba starého domku a docela prozaické starosti. Za tři neděle mi zavolali z Vinohrad, dostal jsem čas na rozmyšlenou, ale bylo mi jasné, že tohle pozvání se neodmítá.

Příchod na Vinohrady většinou ilustrujete „veselou historkou“ o tom, jak vás noví kolegové přivítali na zkoušce Schillerových Loupežníků. Ale jaká byla skutečnost, když herecká hvězda přichází do silného hereckého souboru?

Když jsem stoupal po schodech do staré zkušebny na první čtenou zkoušku, čekal mě „dárek“. Nikdo si mě nevšímal, moji noví kolegové hráli fotbálek a režiséra přemlouvali, aby je nechal ještě chvíli „na hřišti“. Dostali mě. Až za chvíli mi došlo, že to byl milý uvítací rituál, který si na mě vymysleli.

Začátky byly všelijaké, ale Vinohrady mě přijaly elegantně. Přišel jsem do výsostného prostředí s hvězdným souborem. Především pod vedením režiséra Jaroslava Dudka se tehdy Vinohradské divadlo drželo na vysoké profesionální úrovni, přes všechny dobové „anomálie“ na repertoáru.

Jaroslav Dudek pojmenoval „dramaturgii“ Divadla na Vinohradech velmi stručně a zároveň přesně: Zlato, štuk a plyš jsou materiály, jež některé inscenační postupy umocňují, a s jinými se nesnesou…

Vtisknout tvář a určit styl velkého kamenného divadla, to bylo od vzniku Vinohrad to nejobtížnější, plnit požadavky tzv. měšťanského divadla a přitom být moderní a nadčasovou scénou…

Co k Vinohradům patří a sluší jim odjakživa, jsou velká „divadelní plátna“. Ale s ohledem na počet diváků a hlediště, které prostě musíte naplnit, nelze zároveň vyhovět všem požadavkům náročného diváka i obecného vkusu, kritickým nárokům odborníků, včetně snahy experimentovat a uvádět tituly s velmi sporným výsledkem. Nejsem divadelní manažer, ani teoretik, ale srovnání, které použil Tomáš Töpfer, mi připadá velmi přiléhavé. Vinohradské divadlo je jako velká loď, která reaguje na změnu směru s velkou setrvačností. Jaroslav Dudek zase vinohradskému stylu říkal „divadlo přímého oslovení diváka“ a tvrdil, že režisér musí znát své publikum stejně dobře jako herce.

V historii Vinohradského divadla máte právě v Dudkově režii s Jaromírem Hanzlíkem jeden zajímavý primát. Jak to tehdy bylo s vaší alternací Cyrana z Bergeracu?

Jaroslav Dudek údajně řekl kdysi Jaromíru Hanzlíkovi – on mi to tak sám vyprávěl: Je tady ještě jeden Cyrano a myslím, že by bylo dobré, kdybyste si to zahráli oba dva. Nechtěl konfrontaci, snažil se nabídnout divákům dva rozdílné pohledy na jednu postavu.

Váš Cyrano víc jako básník a intelektuál a Cyrano Jaromíra Hanzlíka jako romantický hrdina?

Nevím, nedokážu to posoudit, ale důležité bylo, že jsme každý byli herecky i naturelem jiný, a proto jsme asi Cyrana každý jinak hráli. Pan režisér Dudek byl natolik precizní, že schéma celého aranžmá postavil pro oba stejně a v hromadných scénách nebo v dialozích nebyly žádné velké rozdíly. V té době jsem zkoušel s Evaldem Schormem ještě Hubačovu Generálku a na konci každé zkoušky jsem potom v Cyranovi ještě opisoval to, co kolegové už připravili dopoledne. Jednou jsem přiběhl utahaný ze zkoušky na zkoušku a ve slabé chvilce jsem se odvážil zeptat: Pane režisére, nenecháme toho? Ať to hraje Jaromír sám! Byl jsem unavený, nebylo mi dobře a chtěl jsem to vzdát. Jako dneska to slyším, jak mě Dudek usadil. Řekl mi doslova: Nekecejte a zkoušejte! Sklapl jsem kufry. Zase měl jednou pravdu. Často si připomenu jeho větu: Viktore, nehrajte. Myslete! Hodně mi pomohl. Pamatuju si ho, jak měl ten svůj šroubeček nebo hřebík z jeviště v ruce, chodil před zkouškou po ztmnělém jevišti a přemýšlel. Byl dokonale připraven. Udeřila desátá, sešli jsme se a zkoušeli. V televizi totéž. Byl ve studiu, přesně věděl, co od herců chce. Profesionál. Ve Feydeauově komedii Taková ženská na krku mě vedl spíš k elegantnímu intelektuálnímu herectví. Přestože šlo o frašku, chtěl, abych svou figuru postavil chytře a nepoužíval laciné herecké prostředky. To platilo o každé jeho režii.

A vy byste to byl zkusil?

Občas je reakce publika natolik svůdná, že člověk podvědomě udělá „krok stranou“. A to byla ta chvíle, kdy pan režisér Dudek, který často chodil večer do divadla a díval se, jak mu inscenace „drží“ pohromadě, otevřel dveře od šatny, nahlédl a řekl: Takhle to chcete hrát? A zavřel dveře. Bylo v tom všechno. Jasná připomínka. V jediné větě.

Herci o přestávce před druhou půlkou představení taková návštěva asi moc nepřidá…

Buď vás to skolí, nebo pochopíte, co se musí změnit. Okamžitě. Ledová sprcha je někdy nejlepší.

Zmínil jste i tu jedinou spolupráci s Evaldem Schormem na Hubačově Generálce. Jak si Evalda Schorma pamatujete?

Křehká osobnost. I když jsme se spolu už nikdy v divadle při práci nepotkali, myslím, že jsme si byli lidsky blízcí. Před koncem jeho života jsme si psali. Evald přišel na Vinohrady do neznámého prostředí a vybral si mě za blízkého spojence, protože jsme se znali z Divadla Na zábradlí, kde měl svoji velkou éru.

A co k divadelní režii přivedlo vás?

To je stejné jako, když se mě ptáte, co mě nutí se na jeviště vracet a neutíkat. Vždycky jsem o umění uvažoval v souvislosti s řemeslem. Vážím si každého, kdo umí dokonale pracovat rukama. A tak si říkám, když jsem už na jevišti „udělal“ stůl a židli, zkusím ještě kredenc a potom třeba ještě něco složitějšího. S divadelní režií to bylo zrovna tak. I když to byla víceméně shoda náhod. Přijal jsem nabídku Tomáše Töpfera a dramaturgyně Heleny Šimáčkové, abych v Divadle Na Fidlovačce připravil sto let starou hru Karla Želenského Tažní ptáci. Komedii o kočovné herecké společnosti. Nevím, jak je to napadlo. Předtím jsem režíroval jenom trojici mikropovídek v televizi a ještě televizní dokument Být hercem v Čechách, o třech generacích herců. Vybral jsem si mladé kolegy v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, sledoval jsem, jak spolu žijí v divadelní komunitě, k tomu příběh Václava Helšuse, spolužáka a herce libereckého divadla, a Vojtěcha Rona, herce a divadelního historika. Velký znalec barokního lidového divadla, vydal o něm dokonce obsáhlou publikaci, na konci umělecké kariéry přišel o nohu a pracoval jako vrátný v divadle, ve kterém strávil převážnou část svého života. Tři různé generace, tři různé příběhy divadla a lidských osudů.

Jenže televizní nebo dokumentární filmová kamera není totéž co divadelní jeviště…

To mi bylo samozřejmě jasné. Na tu inscenaci jsem se tenkrát docela solidně připravil, pro každou figuru jsem si napsal její životopis, vztahy k ostatním figurám, situace… Kolegové byli vstřícní, zkoušeli jsme v pohodě, připsal jsem pro osvěžení několik písňových textů, čas se ale krátil a já se snažil některé věci urychlit. Běhal jsem po jevišti a začal předehrávat. Přitom sám dobře vím, jak to herci nemají rádi. Potřebujeme svůj čas, každý máme jiný způsob práce. Zkrátka: „vejce se musí vysedět“. Na Želenského Tažné ptáky se v historii Divadla Na Fidlovačce nijak zvlášť vzpomínat nebude, ale úplný propadák to taky nebyl a za sebe mám pocit, že jsem tam odevzdal poctivou práci.

Ve vašem oficiálním životopise v databázi České tiskové kanceláře je poznámka o vaší studijní cestě po divadelních školách ve Velké Británii v roce 1989. Jaké školy jste tehdy v Anglii navštívil a které herce jste viděl?

Spolu se Zdeňkem Mertou a režisérem Stanislavem Mošou jsme tehdy mohli vidět v Londýně muzikálová a činoherní představení, čekalo mě několik návštěv dramatických oborů na univerzitách, ukázky herecké výchovy, různých praktických cvičení, ze kterých jsem si přivezl podrobné deníkové zápisky. Viděl jsem např. divadelní muzeum, kde jsem jako „no-name“ z Východu musel otisknout na stěnu svou dlaň, navštívil jsem Stradford a vzpomínám si ještě na Čechovovy aktovky s tehdy nepříliš známým Rowanem Atkinsonem.

Třicátá repríza je nejlepší pro premiéru

Vaší zatím poslední rolí v Divadle na Vinohradech je vysloužilý komik Al Lewis ve hře Neila Simona: Vstupte!. Simonův text je dnes nejčastěji tutovkou jako zájezdová komedie hereckých agentur, v Divadle na Vinohradech je ale Vstupte! rodinným stříbrem.

Simonova hra není jen konverzační komedií, jak se občas uvádí, mnohem víc je napsaná v poloze tragikomedie. Ostatně v tom je přesný Charles Chaplin a jeho charakteristika komedie: je to tragédie, která se stala někomu jinému! A právě ten tragikomický podtón mě čím dál víc na divadle přitahuje a zajímá. Zdá se mi, že to je právě ten rozhodující úhel pohledu, který odkrývá peřinku našim hrdinům.

Vzpomněli jste si s Tomášem Töpferem při zkouškách Vstupte! na vaše oceňované herecké partnerství ve Werfelově hře Jacobowski a plukovník?

S Tomášem jsme si společné zkoušky užívali, měli jsme dost prostoru vytvořit herecké představení. Slyšíme na sebe, máme podobné vnímání humoru, známe se opravdu dlouho. Mění se doba, vyměňují se kulisy, ale některé vztahy naštěstí zůstávají stejné.

A ten, kdo zná obě hry, Jacobowského i Vstupte!, tak si nemůže nevšimnout, že hlavní dvojice jsou si opravdu v něčem podobné. Jsou to sice rozdílné povahy, které osud svedl dohromady, ale zůstanou spolu vnitřně jednou provždy, ačkoliv jsou každý jiný. Třiatřicet společně strávených let v obou hlavních hrdinech Simonova příběhu probouzí únavu, nervozitu, agresivitu až nenávist. Je to jakoby nucené dlouholeté manželství. Ti dva si zůstali, ale přitom se svým způsobem stále potřebují. Divák pochopí, že ti dva chlapi na scéně nejsou jenom „sranda pánové“, kteří stárnou, ale že je to velmi živoucí příběh stárnoucích herců, komiků, které už čeká asi jen dům pro herecké legendy. Překvapilo mě, že pánové Bláha i Brodský na Vinohradech v české premiéře v r. 1974 byli mladší, než jsme oba dnes. Podstatně mladší. Vzbudili tu úžasnou iluzi stáří a stárnoucích herců, ačkoliv jim bylo teprve něco přes padesát. S Tomášem jsme těm chlapíkům věkově mnohem blíž.

Vyšší věk se vás osobně dotýká?

Kdy končí vyšší věk a začíná stáří? Je to tak relativní! Samozřejmě, že to vnímám. Je to jako pohled z okna vlaku, krajina ubíhá čím dál rychleji a vy se čím dál víc soustředíte na detaily, lpíte na určitých věcech a hůř snášíte změny. Nedávno jsem si při natáčení v televizi uvědomil, jak mi vadí, když všichni kolem zírají do mobilů. Režisér dával připomínky a někteří mladí kolegové ani nezvedli hlavu s prsty neustále na klávesnici mobilu.

Už Jan Werich, když mluvil o Shakespearovi, napsal: Svět se od těch dob zmenšil a času ubylo, protože všechny eroplány, telefony, diktafony vlastně jen zdržují. Oni vás rozptylují, jako když se díváte širokoúhlým objektivem. Lidi Shakespearovy doby žili s teleobjektivem. Ten toho zabere málo, ale pořádně…

Míra rozptýlení jde ruku v ruce s množstvím aktivit, které nás obklopují. Nástup médií do herecké práce způsobil všeobecné zrychlení, na všechno je méně času a mladá generace tomu tlaku hodně podléhá.

Pro mě platí, že když zkouším v divadle, nejsem schopen dělat současně jinou práci. Dva měsíce se snažím soustředit jenom na divadlo, ostatně víc energie ani nemám. Divadlo mi energii nejen dává, ale i bere. I proto si upřímně vážím všech, kteří dokáží divadlo dělat poctivě a naplno po celá léta a věnují mu podstatnou část svého života!

V téhle souvislosti si vzpomínám, že před deseti lety jste na otázku, jestli vám stále voní divadlo, odpověděl:

Myslím, že pořád ještě ano. Můj prvotní dětský vjem v souvislosti s divadlem byla nejenom vůně, ale pocit tajemství a očekávání: až se zvedne opona, co za ní bude, jak to tam bude vypadat, co se stane? Ten moment překvapení, iluze. Ano, možná to zní naivně, ale očekávám a potřebuji od divadla iluzi, naději. Ne atmosféru ulice, ne rozčarování, depresi a zhnusení. Po tom, co u dětského diváka vyvolává smích a slzičky zároveň, po tom já dneska jako dospělý starý chlap toužím. Rád se dojímám, rád se nechám strhnout příběhem a hrozně rád se směju a jsem za to vděčný. Chvilku se smějete a chvilku máte na krajíčku. Jestliže to někdo umí a dokáže to zprostředkovat, pak to má pro diváka velký smysl.

Změnilo se něco z toho během uplynulých deseti let?

Nic. Naopak, ten pocit je ještě silnější.

Co vás v životě – kromě herectví – ještě nabíjí?

Mám čtyři vnoučata, dva kluky a dvě holky. To, že hraju divadlo a občas se objevím v televizi, pro ně není vůbec důležité. Snažím se jim věnovat aspoň tolik času, aby si jednou mohli vzpomenout, že měli dědu, se kterým byla snad docela legrace, maloval jim obrázky nad postel a pouštěl draka, který ovšem stejně nikdy pořádně nelítal. Nevím, jestli mě to „nabíjí“, ale mám z toho radost.

Mnoho kolegů si bere energii z jeviště, přes všechna trápení na ně divadlo působí jako terapie. U každého je to jinak a možná je mojí vinou, že dodnes prostě „jen tak řemeslně“ divadlo hrát neumím. Švindl divák pozná. Vždycky jsem na jevišti cítil velkou, možná až přehnanou osobní zodpovědnost a jen málokdy jsem měl pocit vlastního uspokojení.

V našem rozhovoru se stále vracíme k vašim pochybnostem, ale chybí mi odpověď na otázku, proč jste tedy celý život věnoval herectví? Je to proto, že jste se „vyučil“ právě v tomhle oboru? Stojí vám všechny nejistoty za to? A jak je pokaždé znovu dokážete potlačit a jít se „rozdávat“ na jeviště?

Věřím, že to byla šťastná volba paní profesorky Fabianové, přijali mě a změnil se mi celý život. A je taky štěstí, že jsem u herectví přes všechny pochyby vydržel. Je to strašně zrádné, ale říkám si, že když už se člověk naučil „chodit a mluvit“, by bylo škoda najednou přestat. A paradoxně přitom čím jsem starší, mám pocit, že vím o herectví čím dál tím míň. Naivní představy puberťáka jsou jiné než zkušenosti sedmašedesátiletého chlapa.

Na začátku roku máme zkoušet starou anglickou komedii, jakmile visí obsazení, namísto radosti se ve mně probudí obavy a první, co mě napadne: Bude na to dost času? Ne nadarmo si myslím, že třicátá repríza je nejlepší pro premiéru… Ale taky za všechna léta u divadla už přece trochu vím – a to je ten můj obdiv k řezbářskému řemeslu – jak se drží dláto, kde je potřeba na dřevo přitlačit a kde zase ubrat. Všichni se pokusíme o poctivou dřevořezbu. A třeba se nám s požehnáním ten krček houslí neulomí nebo na poslední chvíli neuštípne pod rukama.

• Autor: Robert Tamchyna
• Publikováno: 4. ledna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Velký rozhovor s Viktorem Preissem: Úspěch není náhoda

1. ludmila krenkova

   

   Velmi pekny clanek.
   Stravite s clovekem mnoho chvil a dostatek casu, prodebatujete hodiny, nechate se unaset poutavymi historkami. Myslite si, ze uz nemuze byt vic toho, co byste o tom druhem nevedel. Prectete si clanek, zformulovane odpovedi na otazky a z nich zjistite, ze o cloveku vite pouhy zlomek, ktery vam poodkryl.
   Dekuji za prinosne myslenky a vhodne zvolene primery.

   24.02.2014 (22.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Alena Dvořáková

   

   Díky za krásný rozhovor,
   který je velmi inteligentní. Právě proto Vás mám moc ráda, že máte v sobě hereckou pokoru. A je príma, že jste ji předal i Martinovi. Vy i Vaše paní Jana jste opravdu báječní. A nejen herci, ale také rodiče. Moc si Vás vážím. Přeji Vám vše to nejlepší.

   27.09.2014 (20.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ