Jan Váňa: Do Česka se už asi nevrátím
Jan Váňa absolvoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy v roce 2006 a přijal angažmá v baletním souboru Národní opery Ukrajiny v Kyjevě, kde v současnosti působí na pozici vedoucího sólisty. Zatančil zde přes třicet hlavních rolí ve velkých klasických nebo neoklasických baletech tamějších choreografů a hostoval se souborem po Evropě, Asii i Americe. K exkluzivnímu rozhovoru, který odkrývá specifika práce v nejprestižnějším ukrajinském baletním souboru, jsme se sešli po ranním tréninku v jedné z kyjevských kaváren.
V titulní roli baletu Dafnis a Chloé na hudbu Maurice Ravela (libreto a choreografie Aniko Rechviašvili, premiéra 30. 11. 2014) Foto O. PUTROVA
Proč jste se po škole rozhodl právě pro angažmá v baletním souboru Národní opery Ukrajiny v Kyjevě?
V roce absolutoria na taneční konzervatoři jsem se spolu se spolužačkou zúčastnil Taneční soutěže Serge Lifara v Kyjevě. Naše pedagožka Ljubov Dančenko mě tam přivedla a představila svému bývalému tanečnímu partnerovi a sólistovi Nikolaji Prjadčenkovi, který tam pracoval jako pedagog. Po soutěži mi nabídl spolupráci. Zkoušel jsem ještě konkurs do Mnichova, kde jsem se sice dostal do užšího výběru tří tanečníků, ale nakonec mi angažmá nenabídli. I když jsem pak prošel konkursem do Národního divadla k tehdejšímu šéfovi Petru Zuskovi, vybral jsem si Kyjev.
Byla pražská konzervatoř dostatečnou přípravou pro vstup do profesionálního angažmá?
Škola mi dala skvělé základy. Tančil jsem tam ve spoustě představení jak klasického repertoáru, například v Šípkové Růžence, tak v moderních kusech, takže jsem praxi měl. Samozřejmě jsou tam dané osnovy výuky, tudíž se nedají naučit všechny prvky klasického tance a navíc je práce v divadle jiná než ve škole.
V souboru máte i baletního pedagoga. Co je jeho úkolem?
Věnuje se každému tanečníkovi zvlášť a připravuje s ním celé představení – po stránce techniky, výrazu i herectví. To je v Rusku také běžná praxe, ale v Čechách tomu tak není. V našem divadle je okolo dvaceti pedagogů, každý má okolo pěti svěřenců. Ten, kdo jich má méně, dává navíc ještě ranní tréninky.
Jaký je rozvrh tanečníkova dne?
Tréninky jsou vždy tři – od devíti, deseti nebo jedenácti hodin dopoledne –, trvají šedesát minut a tanečníci si mohou vybrat, kterého se zúčastní. Pak následují zkoušky na představení.
Na čem a jak jste s pedagogem Nikolajem Prjadčenkem pracoval?
Skoro rok jsem tančil jen ve sboru. Po sborové zkoušce jsem s ním měl každý den alespoň hodinovou zkoušku. Začal se mnou pracovat jakoby od začátku. Nejprve na jednotlivých technicky náročných prvcích. Pak jsme si vybírali známé variace z klasických baletů a detailně jsme je rozebírali: každý krok, každý pohled, každý pohyb paže. Tím jsem si zlepšoval techniku, protože klasické variace jsou postavené tak, aby vás držely ve formě. Stejným způsobem jsem s ním připravoval i demisóla, která jsem už během prvního roku tančil. Například v inscenacích Lesní píseň, Carmen suita nebo Romeo a Julie. Druhý a třetí rok už mě obsazovali do velkých rolí, takže jsme pracovali přímo na nich. Byla to velmi tvrdá práce, ale potřebná.
Jak byl s vámi jako pedagog spokojený?
Měl balet tak rád, že byl v divadle od rána do večera. Viděl jsem, že ho práce se mnou zprvu nebavila. Po příjezdu do Kyjeva jsem totiž nemluvil a hlavně nerozuměl rusky ani ukrajinsky, tak jsem mu na všechno říkal jen: Da, da, da. Stál nade mnou, dokud jsem neudělal zadanou věc dobře, a říkal mi, že musím cvičit lépe. Tvrdě jsem na sobě zapracoval a po několika měsících si mě díky tomu oblíbil. Začal jsem rozumět rusky a skoro celý repertoár, který v divadle tančím, jsem za osm let společné práce připravil s ním. Zemřel před pěti lety, v roce 2014, a tak jsem své dvě poslední premiérové role už zkoušel s jiným pedagogem. Ale i ten býval jeho žákem…
Za své úsilí jste v roce 2017 získal ocenění zasloužilý umělec Ukrajiny. To je asi pro cizince hodně neobvyklé.
V divadle jsem už skoro třináct let a zatančil jsem tady celý repertoár, tak jsem si to myslím zasloužil. Má i finanční benefit – dostávám 20 % platu navíc. Národní umělec pak 40 %. Mám v Kyjevě trvalý pobyt a platím tady daně, takže by se mi tento benefit měl připočítat k tanečnímu důchodu. O ten si tanečník může zažádat po pětadvaceti letech profesionálního angažmá. Tady ale lidé většinou tančí déle než na Západě, protože tu převažuje klasický repertoár. Pokud se totiž dělá klasická taneční technika správně, tak při ní nedochází k tolika zraněním.
Uvádí divadlo také moderní tanec? Podle titulů převažuje klasický repertoár…
Pár inscenací moderního tance máme, ale asi bych je spíš nazval neoklasikou. I když například Řeka Zorbu je těžké někam zařadit.
Hostují v souboru i zahraniční choreografové, ať už z Východu, či Západu?
Denis Matvyenko, bývalý šéf baletu, zval hodně pedagogů z Mariinského divadla, kteří zadávali ranní tréninky nebo vedli zkoušky. V té době také přijela Natalia Makarova se svými dvěma asistentkami nastudovat balet Bajadérka. V divadle byl ale Matvyenko neoblíbený. Právě proto, že chtěl změnu. V současnosti se stává minimálně, že sem někdo zabloudí – nedávno tu byl Cyril Atanasov.
Je ze strany divadla nebo diváků zájem inscenovat choreografie západních mistrů, například Augusta Bournonvilla, George Balanchina, Fredericka Ashtona, nebo dokonce Williama Forsytha?
Myslím, že tato jména diváci na Ukrajině ani neznají. Pokud by se udělala reklama, tak by na jejich choreografie určitě přišli.
Myslíte, že na Ukrajině a v samotném divadle došlo po roce 2014 k nějakým změnám?
Změna proběhla v samotných lidech tím, že si řekli, že chtějí změnu. Ukrajina se teď snaží přiblížit Západu a to je pokrok. Bohužel ale „nahoře“ se toho mnoho nezměnilo. Korupce je v tomto státě silně „zažraná“. Tanečníci si tady mohou pracovní místo v souboru doslova předplatit. A divadlo je zase hodně pod vlivem politiků, kterým se snaží všemožně zalíbit a vyhovět. Jinde v Evropě by bylo asi taky nemyslitelné, že zaměstnává tři novináře, kteří píší recenze na naše produkce. Takže o nezávislé kritice tady nemůže být ani řeč. Nebo se stává, že přijede nějaká slavná sólistka, vykoupí všechny lístky a pak je dál prodává, ale mnohem dráž. Některým lidem se to samozřejmě nelíbí a já s tím také nesouhlasím, ale takové jsou zdejší zvyklosti.
Jste obsazován do premiér?
Jako vedoucí sólista jsem do premiér pochopitelně nasazovaný. Zdá se mi ale, že ředitelství divadla dlouhodobý dramaturgický plán pro své tanečníky nemá. Před finanční krizí divadlo uvádělo vždy dvě baletní a dvě operní premiéry. Pak zůstala jen jedna a v roce 2014 se obnovovaly jen staré inscenace. Loni mělo divadlo dvě baletní premiéry a letos dvě operní.
Jak často se vlastně v divadle hraje?
Nehrajeme v blocích, ale téměř pravidelně se ob den střídá baletní a operní představení. V souboru je sto padesát tanečníků. Spousta z nich, hlavně ve sboru, jsou ale lajdáci a nechodí na zkoušky. Jenže v tak velkém počtu se to nedá uhlídat, takže to nikdo neřeší. Sbory jsou náročné hlavně pro dívky a měly by se střídat. Ale pedagogové vědí, které obsazení je lepší, a dávají přednost jemu. Vytížení tanečníků je tak velmi nevyrovnané.
Jaké postavení má na Ukrajině balet?
Diváci na nás chodí. Pro některé znamená balet víc než opera. Za SSSR představoval jedno z vrcholných umění a to v lidech zůstalo. Labutí jezero tu zná každý. Když jsem poprvé přijel do Kyjeva, byl jsem v šoku, že v metru hraje hudba z Labutího jezera nebo z Louskáčka. Dnes ale překvapivě upadá zájem o kvalitní práci ze strany tanečníků.
Myslela jsem, že se do souboru v zemích bývalého Sovětského svazu dostanou jen ti nejlepší, protože konkurence je velká.
Ti nejlepší hledají angažmá na Západě. Na některých čerstvých absolventech je vidět, že je tanec nebaví, že sem nastoupili jen kvůli tomu, aby byli někde zaměstnaní a měli plat. Takový přístup k práci se ale v tak početném souboru ztratí.
Jak je soubor sestaven? Jsou v něm – kromě vás – i další cizinci?
Máme tady několik Japonců, díky dlouholeté spolupráci s Japonskem. Je tady pár Rusů a kdysi tu byla taky jedna Slovenka. Nejsme v Evropské unii, a tak mají cizinci dost problémů s administrativou. Divadlo by o ně ale asi ani nemělo moc velký zájem. Na konkursu přijímají kolem osmi, deseti lidí a upřednostňují absolventy z místních konzervatoří.
Přemýšlel jste někdy o tom, že se vrátíte do Česka?
Původně jsem si myslel, že v Kyjevě zůstanu asi rok. Velmi brzy jsem zjistil, že nemá smysl se vracet, protože práce tady mi vyhovovala a naprosto mě naplňovala. Moje manželka je se mnou ve stejném angažmá, ale jako sboristka. A narodila se nám dcera. S Českem jsem však vztahy nezpřetrhal, byť se tam už asi nevrátím. Se svými rodiči a přáteli jsem stále v kontaktu.
Komentáře k článku: Jan Váňa: Do Česka se už asi nevrátím
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
