Baroko není jízda na mrtvém koni
(Glosy k baroknímu divadlu světa na festivalu Theatrum Kuks)
Nedovedu si představit větší kontrast, než je pojem „muzeum“ (popřípadě „galerie“) a živý multižánrový festival Theatrum Kuks (letos proběhl navzdory viru již po devatenácté ve dnech 19.–23. srpna, a to nejen na všech tradičních sceneriích Kuksu, ale i v Žirči, Josefově, Vlčkově či Dvoru Králové, tedy na místech tak či onak svázaných se šporkovským světem divadla, hudby a poezie slova i kamene). Kuks je pro mne úkaz – a taky důkaz. Důkaz, že inspirace nežije z tradice (tradice často původní pramen zakrývá), ale z návratu ke zřídlu. A odtud k novému začátku. Takže i když za zázračným novodobým znovuoživením kukského pramene stojí vědecké úsilí badatele-muzikologa Stanislava Bohadla, baroko zde na festivalu v nejrůznějších metamorfózách pulzuje a probublává nikoli jako muzeální vitrína, maturitní otázka či mrtvý objekt v galerii, ale jako překvapivě živý jazyk, mířící k našim dnešním očím, uším a srdci skrze metaforu, nadsázku, poezii a vtip.
Unikátní expozice Braunova socha loutkou v kukském Comoedien Hausu prezentuje vyřezávané marionety Jiřího Nachlingera inspirované barokními sochami M. B. Brauna FOTO MICHAL STRÁNSKÝ
Galerie loutek
Není tedy divu, že jeden z nezapomenutelných zážitků letošního Kuksu se pro mne odehrál právě v novodobém „muzeu“ – v Galerii loutek, jež se nachází ve znovuzprovozněném Comoedien Hausu. Bohadlovým nočním výkladem přede mnou ožilo na padesát marionet, inspirovaných Braunovými geniálními skulpturami (expozice Braunova socha loutkou), dílo řezbáře Jiřího Nachlingera. Ožily tu divadelně transformované ctnosti, nectnosti, andělé blažené i žalostné smrti, ožil i sám mistr Matyáš Bernard a hlavně jeho groteskní trpaslíci: všechny ty karikatury dobových nectností a dobových trpaslíků, hrajících si na velikány, jsou nám nějak povědomé – stačí otevřít kterékoli zpravodajství kteréhokoli média. Součástí expozice je i divadelní barokní vůz (Carro Commediale). Na takovém, představujete si, možná jezdil po jižních Čechách barokní divadelní misionář Albert Chanovský či o pár desetiletí později sem na podobném dorazil Andreini, Defrain, Denzi, Geissler, Rademin?
Celá expozice má příznačné motto: Je-li loutka oživlým dřevem a barokní socha zkamenělým hereckým gestem, proč by nemohla ožít Braunova socha jako marioneta? A kde jinde než v Kuksu? (Stanislav Bohadlo). Nachlinger už před časem vytvořil populární nadživotní loutku ďábelského notáře jménem Fitzli-Putzli (vděčný objekt mnoha her a hříček geisslerovských komediantů). A nyní do galerie podvodníků přibyl mimo jiné král všech tunelářů práva Herkoman. Ano, ten, jehož cenzurní úprava je k vidění na hlavní lázeňské terase, kde se z nouze stal Herkoman Goliášem a museli mu ironicky přidělat i mrňavého šotka – Davida (ač Špork ani Braun nebyli rodem Češi, tato jejich smíchová reakce proti násilí je svým „ezopským jazykem“ typicky česká: takto zde od nepaměti reagovali na útlak všichni naši bratři Palečkové, od Haška, Voskovce a Wericha či Járy Cimrmana až po dnešní satirické rychlobásníky, písničkáře a rapery). A jak si při pohledu na ty podvodníky v taláru a jejich hry nepřipomenout nadčasovost zdánlivě jen dobových satirických typů: díváte se na Herkomana, sledujete Fitzli-Putzliho a máte před sebou jejich dnešní inkarnace. Rozsudky, kdy odsouzen je vykonavatel a nikoli zadavatel vraždy; kdy usvědčený gauner, který zaváží na cizí pozemky velehory odpadu, je shledán nevinným a vinnou je oběť (viz cyklus Nedej se Soni Göblové); a kdy v čele ustrašené země stojí král tunelářů, který z kapes evropských daňových poplatníků „odklonil“ do vlastní kapsy stamiliony eur určené našim chudším a lid mu nadšeně tleská a netuší, že to sám zaplatí. (Připomíná mi to lid na středověkém tržišti: tleská šibalovi na scéně, aniž si povšimne, že mu právě daleko větší šibal odklání jeho celoživotní úspory.)
Nízké vysoké a vysoké nízké
Samozřejmě, aby člověk lépe chápal groteskní, musí zažít vznešené. Potopit se nejprve v rekordním vedru letošního léta pod chladivou hladinu chrámového ticha kostela svaté Anny v Žirči a tam se přes hodinu koupat v nádherných dívčích duetech i sólech, jakož i v ansámblové souhře brněnské Akademie staré hudby v Hudbě jezuitů (nejvíc mě zasáhl rytmicky až jazzově frázovaný a vygradovaný Heinrich Ignaz von Biber), vzápětí se přesunout do kostela Nejsvětější Trojice v Kuksu pro další joint krásy z pera protestanta Bacha i katolíka Vivaldiho (ano, společným jmenovatelem obou byl právě osvícenec před osvícenstvím Špork). Ale obé, vysoké („chrámové“) i nízké (smíchový pohled na svět, stejně regulérní jako pohled chrámový), patří neodmyslitelně právě k baroku: smrt i zrození, ctnost i neřest, tvář i škraboška, věčné světlo i karneval.
A právě dualita, ambivalence obého je to, co mne každoročně přitahuje do Kuksu na Ensemble Damian olomouckého Tomáše Hanzlíka. Staré i současné, patos i parodie, vážnost i ironie. To vše se zde promítá do vedení herců/zpěváků. Záměrně jsem zaměnil běžné pořadí udávané operními recenzenty, protože právě pohybové aranžmá, jemná mimická i gestická hra s motivy, temporytmem, se situacemi, s virtuózními áriemi i sbory, zkrátka (při)vedení zpěváků k herectví – to je to, co v mých očích dělá každoročně právě Hanzlíkovo pojetí v kontextu (spíše) akademických produkcí a (spíše) muzeálních rekonstrukcí jedinečným. Letos přivezli neznámou operu La Psiche (1703) vídeňského skladatele jménem Carlo Agostino Badia. Z melodicky jednoduché, zapamatovatelné a milé hudby i z prostoduchého děje – jenž působil spíš jako hodně natahovaný epilog známé pohádky, s neustále opakovanými ariemi da capo, včetně nakonec neodmyslitelného „happy endu v happy endu“ (ten byl ovšem proveden s patřičnou bravurou, komediantskou nadsázkou i nakažlivou energií, jež se jako vždy přelila do publika) – Damiani opět vykouzlili skutečnou divadelní událost festivalu. Oč méně virtuozity v hudbě a libretu, o to víc se dělo na scéně, v choreografii, tancích, originálních groteskních kostýmech a maskách, v ironickém traktování genderových témat a tak dále.
Jediné relativní minus – že produkce nebyla tentokrát umocněna Braunovými originály Ctností a Neřestí v lapidáriu, neboť se hrálo na dvoře Hospitalu – mám možná na svědomí, spolu s mnoha mými kolegy, i sám: každoročně tu o Damiánech básním(e) jako o vrcholu festivalu, takže zájem byl natolik velký, že by se publikum do lapidária nevešlo. Ale i menší soustředění publika v plenéru mělo své důvody – více tentokrát odpovídalo spíše „rozptylové“, odlehčené povaze partitury.
Komentáře k článku: Baroko není jízda na mrtvém koni
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
