Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Brána Zarázu otevřena (No. 4)

Ultimátní festivalová středa byla završena v přátelském náručí Slováckého divadla večerní vyprodanou reprízou Cyrana z Bergeracu. Třetí tuzemské uvedení moderní adaptace z pera renomovaného britského autora Martina Crimpa, který se postupem času z jednoho z reprezentantů in-yer-face dramatiky přetransformoval v zručného převaděče klasických dramat do současného jazyka je jasným znamením, že i v Uherském Hradišti následují aktuální trendy.

K režii profilové inscenace byl přizván Dodo Gombár, který tak po superhvězdném Ježíši v Uherském Hradišti oživil další popkulturní ikonu. Problémem je, že Gombárův tvůrčí rukopis dostává v prostoru a čase jen minimálních změn, a tak jeho jevištní reimaginát osudů legendárního nosáče mnohem víc připomíná formálně vybroušený produkt sériové výroby, než autonomní uměleckou výpověď.

Scéna Evy Jiříkovské svými rozměry a sníženým profilem záměrně evokuje širokoúhlý film, strohý mobiliář, už zase tvořený především sadou režisérových oblíbených židlí, doplňuje robustní dekorace zdatně simulující symbiózu betonu a železa, jež posiluje atmosféru odlidštěné uniformity, která je v inscenaci dominantním prvkem. Uniformy gaskoňských kadetů zde poněkud fádně nahrazují korporátní mundůry, u kostýmů některých postav se zjevují historizující znaky. Ústřední hrdina pak předvídatelně disponuje bytelnou koženicí, která však v kombinaci s oblekovými kalhotami působí nikoli autoritativně, ale spíš směšně. Namísto kapitálního šňupce – zbytnělého symbolu gerojova mindráku z nedostatečné krásy zde slouží obří mateřské znaménko v obličeji, jež nejspíš inspiroval britský snímek Heartless z roku 2009.

Hradišťský Cyrano sice ve štítu nese i svůdný podtitul beatboxová romance, autentické pouliční špíny, nekompromisního pouličního básnění, ostrého rapu či dokonce vášnivého buřičství proti veškerým neřádům světa však v sobě skrývá pomálu. Pod rádoby ostrými, naučeně recitovanými slovními výměnami se skrývá v podstatě pokorná adaptace Rostandovy původní hry, jen lehce obohacená o snůšku tezovitých pomrknutí směrem k dnešku.

I po stránce herecké zde bohužel jednoznačně panuje forma nad obsahem. Kolektivní muzikálová macha ovládá kromě představitelů elitní vojenské jednotky i ostatní postavy, v nichž vedle dalšího symptomatického zeitgeist balastu mimo jiné zahlédneme i travestitu Alastaira (Jakub Zelinka), přítulná hudba Robina Schenka posouvá Crimpovu zemitost směrem k popu, choreografie Lindy Fernandez Saez pak okamžitě připomenou chudšího sourozence seriálového fenoménu Glee. Pod vizuální suverenitou jevištního opusu se rozkládá území chladu. Inscenační koncepce nenachází pro svěřené postavy adekvátní motivace, a tak jejich představitelé velmi často tápou. Na laxnost charakterové analýzy, za níž je kromě Gombára odpovědná i dramaturgyně Hana Hložková, doplácí zejména mladší zástupci epicentrické vztahové triády – Kateřina Michejdová coby nanicovatá Roxana, jejíž pozici veskrze zbožňovaného idolu lze pochopit pouze coby neklamné znamení vespolné společenské degenerace, a Pavel Šupina, jenž Kristiánově paňácovitosti s dílčími úspěchy čelí s lehkým nadhledem, především pomocí svého pážecího charismatu.

Jiří Hejcman pak v titulní roli záměrně kráčí proti svému osvědčenému hereckému typu, i dlouhé řadě nosatých klišé. Jeho introvertní Cyrano je navzdory nepříliš funkčnímu kostýmu totálně vzdálen konvenční představě fanfarónství. Bolest v autisticky sveřepé skořápce skrytá. I když se v kakofonickém závěru subjektivně nekonečné inscenace válí po bicí soupravě jako hyperaktivní žalud, nepřestává být hrdým reprezentantem sice hystericky stádně vzývané, leč nikdy nepochopené minority. Jeho obětavý herecký výkon je finálním pozitivním argumentem pro opětovnou návštěvu jinak značně rozkolísaného projektu. Posílám za něj vřelé díky!

Pokračování záhy!

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 7. února 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Brána Zarázu otevřena (No. 4)

1. Vladimír Hulec

   

   Nebyl bych tak
   k inscenaci a jejím tvůrcům příkrý. Od autora jde o výrazný posun předlohy jak ve výkladu postav a situací, tak dobově. A Uherskohradišťští tento posun plně akceptovali a v mnohém zdůraznili.
   Mluvilo se o tom na setkání/diskusi po představení a byly různé názory na výklad hlavních postav. Podle mne se příliš nevydařila interpretace Kristiána, což je dané i hereckým typem jejího představitele Pavla Šupiny, který příliš splýval s monolitem vojenských/manažerských postav Cyranovy družiny, aniž by se výrazněji vyčleňoval. Ovšem to bývá slabinou mnoha uvedení i „klasického“ Cyrana. Zato se objevila – jak u Crimpa, tak v UH – výrazná postava Lejly Ragueneau, jež je u Rostanda v podstatě vedlejší mužskou figurou (přesněji: Crimp propojil dvě postavy – manžele Ragueneauovy – do jedné), kdežto v Crimpově hře rovnocennou Roxaně a de Guichovi. Pavlína Hejcmanová ji ztvárňuje s energií dračice a grácií lvice intelektuálních salonů a je – spolu s Jiřím Hejcmanem v roli Cyrana – hereckou osou inscenace, jež zastiňuje i Kateřinu Michejdovou v roli Roxany. Té se myslím nedaří plně obhájit charakter své postavy, čímž se dostává do interpretačního klinče, zda jde o vášnivou obdivovatelku a opravdovou znalkyni kvalitní poezie, anebo povrchní nešťastnici, jež si neví sama se sebou rady a život je pro ni jen nezávaznou hrou, která ji ke konci dožene k apatii, cynismu a rezignaci.
   Postava, která však drží pevně a je tmelem inscenace, je Cyrano v podání Jiřího Hejcmana. Tajemný, zakuklený, neprostupný autista žijící ve svém uzavřeném světě. Skvělý básník, ale současně emotivní lidská troska, který vnímá především sám sebe a své ego. Žije v modelu světa, který si sám vytvořil, nedokáže (a snad ani nechce) od něj ustoupit děj se co děj. Není mu pomoci. Připodobňuje se současným tragickým pop-ikonám typu Kurta Cobaina, Amy Winehouse či všemožným raperům, o nichž čteme, že byli někde na ulici zabiti. Typově se podobá Vladimiru 518, jehož gesta a chování si myslím herec vzal za vzor. Důsledné vedení této postavy k sebedestrukčnosti skrze rozfázovanou gestickou/pohybovou rytmičnost s hlavou mezi rameny a očima hledícima do země je přesným zobrazením neproniknutelného člověka, jenž je předurčen k tragickému konci. Závěrečná scéna, jak hraje na bicí zahleděn do sebe a neposlouchající, co ostatní říkají, je fascinující a mrazivá. Vrchol představení.
   I když mám pár výhrad či otazníků ke scénografickým řešením (kostýmy Cyranovy družiny, nepřípadný, rušivý betonový blok v pravé části jeviště v první části produkce) a občas mi některé situace přijdou nedostatečně motivované, křečovitě či rutinně řešené (příjezd Roxany a Lejly na bojiště a jejich chování tam, de Guichovo vystupování tamtéž, aktovky jako štíty apod.), jde o inscenaci, jež se vrývá pod kůži.
   A jen pro přesnost, KlariNe. Představení na Zarázu zdaleka nebylo vyprodané. Bylo zaplněné sotva ze dvou třetin. Šlo však – jak nám bylo řečeno – o první představení této inscenace na volnou kasu, což je vždy pro regionální divadlo prubířským kamenem jejího dopadu. Přeju inscenaci, ať ji zhlédne co nejvíc diváků a ať se udrží na repertoáru co nejdéle. Stojí – v tom se s Tebou, KlariNe, shodnu – i se všemi protiklady za to.

   07.02.2023 (11.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ