Daniel Hrbek: Černý humor miluju
Inscenace pražského Švandova divadla Kurz negativního myšlení bude mít 29. prosince po téměř dvanáci letech derniéru. Vyzpovídali jsme v rámci této události jejího režiséra a současně ředitele divadla Daniela Hrbka.
Daniel Hrbek, ředitel Švandova divadla a režisér inscenace Kurz negativního myšlení. Foto Alena Hrbková
Inscenaci hrajete od roku 2010. Kolikrát se hrála a jak se za tu dobu proměnila. Změnily se i reakce diváků?
Kurz negativního myšlení bude mít za sebou v době derniéry 196 repríz. Dvakrát tu inscenaci dokonce viděl sám autor Bård Breien. Nejdříve přijel na jednu z prvních repríz a inscenace se mu líbila natolik, že přijel ještě na 100. reprízu. Troufám si tvrdit, že se z nás stali přátelé.
Bård Breien diskutuje ve Švandově divadle s Danielem Hrbkem. Foto archiv divadla
Ale abych se vrátil k otázce. Inscenace se příliš neproměnila, jen jsme – s ní a v ní – zestárli. A to samozřejmě vliv na její výraz a sdělení má. Obsazení zůstalo od premiéry stejné, jen v roli Marte se vystřídalo několik hereček – Eva Leimbergerová, Zuzana Onufráková, Eva Josefíková. Nyní ji hraje Natálie Řehořová. Reakce diváků jsou ale po celou dobu provozování této inscenace víceméně podobné.
Jak vnímáte téma handicapovaných lidí a jak se lze vypořádat s obdobnými situacemi? Zažil jste ve svém životě nějaké?
Začínal jsem v Praze v Divadle v Celetné a každodenně jsme se potkávali s Honzou Potměšilem, dokonce jsme spolu i hráli, v inscenaci Proměny, kterou režíroval Jakub Špalek. Tam jsem poprvé začal zaznamenávat každodenní problematiku lidí upoutaných na vozík. Honza nám pak po letech při zkoušení Kurzu dělal dokonce poradce. Při tom jsem se dozvěděl spoustu věcí, o kterých jsem neměl ani ponětí.
I proto se ve Švandově divadle programově snažíme o maximální přístupnost a bezbariérovost. Jeden z našich věrných diváků, Honza Pleva, byl před dvěma lety díky nešťastné tragické nehodě upoután na invalidní vozík a naše divadlo a herci se stali jedním z impulsů pro jeho návrat do života. Dnes k nám Honza s rodiči pravidelně jezdí.
V čem je podle vás inscenace a její téma handicapovaných či dokonce utiskovaných lidí stále aktuální? V čem a proč tak dlouho „žila“ a možná byste ji mohli uvádět i nadále?
Pro mě je ta hra i inscenace především o osobní svobodě, o vzpouře proti systému, o vzájemném nepochopení, vytěsňování traumat a z toho plynoucí tenzi a komunikaci. V tom je ten text a věřím byla i inscenace stále aktuální.
Kurz negativního myšlení – zleva Zuzana Onufráková, Michal Dlouhý a Jaroslava Pokorná. Foto Alena Hrbková
Vnímáte proměnu citlivosti současného světa? Jak vnímáte černý, často nekorektní humor? Je ozdravující jako tato hra?
Miluju černý humor, jeho nekorektnost a drzost. A humor lidí upoutaných na invalidní vozík je možná nejčernější, jaký znám. Je evidentně ozdravný a potřebný.
Svět a lidé v něm se ale skutečně proměňují. A s tím i citlivost k tomu, co nám připadá vtipné a komické a co už ne. A nejde jen o individuální vkus. Vnímám v tomto ohledu velký rozdíl mezi generacemi. Na diváckém přijetí Kurzu negativního myšlení se to ale podle mého názoru neprojevovalo.
Jak je na tom Švandovo divadlo v současné době? Jak jste přečkali dobu, kdy jste nemohli kvůli pandemii hrát? Jak vnímáte současnou situaci a jak vidíte nejbližší budoucnost?
Je to těžké. Letos v říjnu jsme museli zrušit asi dvanáct představení kvůli různým karanténám, přišli jsme o další tržby. Momentálně se zabývám možnostmi stávajícího divadelního provozu a zkoumám možné změny v něm. Jestli chceme naše divadlo rozvíjet, musíme v jeho současném provozu najít rezervy a pokusit se o nové přístupy a projekty. Velkým úkolem pro mne je obnovení zahraničních kontaktů. To se zatím daří.
Mohl byste být – co se týká současného provozu a plánů – konkrétní?
V tomto roce jsem se zúčastnili několika mezinárodních festivalů – i když většinou on-line – a v červnu 2022 bychom měli hrát v Chicagu a prezentovat na místní univerzitě projekt spojený se zkoumáním AI. Momentálně mám radost také z toho, jak se daří Martinu Františákovi spolu s dramaturgy divadla, souborem a dalšími přizvanými tvůrci profilovat nové umělecké období a směřování smíchovské scény. Jsem nadšen z koprodukce se Spitfirte Company, z rezidence spolku JEDL a Ductus Deferens, zvědavý jsem na novou hru Kateřiny Tučkové i další text umělé inteligence, od níž už máme na repertoáru inscenaci AI: Když robot píše hru. A v červnu nás čeká už zmíněné Chicago, tak to se také moc těším-Že se nám podaří obnovit spolupráci v USA.
Co tedy v příštím roce chystáte?
Nedávno jsme uvedli premiéru Petra Boháče a Miřenky Čechové Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Hned po ní začal u nás zkoušet Tomáš Loužný inscenaci Dějiny násilí. Pak nás čeká Winton Kateřiny Tučkové v režii Martina Františka a adaptace filmu Ecce Homo Homolka v režii Adama Svozila a Kristiny Jankovcové. Kromě toho chystáme spoustu nových projektů, jejichž je divadlo producentem či koproducentem. Budeme otevírat nové komunitní centrum a do konce roku 2025 máme v plánu otevřít i nový multifunkční prostor, který by měl propojit zřizovanou a nezřizovanou sféru pražského divadla.
/Psáno pro i-DN/
Komentáře k článku: Daniel Hrbek: Černý humor miluju
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
