O ženách s fanklubem Ferrante
Česko-polský projekt s názvem Ferrante Club, který měl v červnu premiéru ve Studiu Hrdinů, je pro diváky atraktivní především zvoleným inspiračním zdrojem – tetralogií záhadné autorky Eleny Ferrante Geniální přítelkyně, která se v minulých letech stala celosvětovým bestsellerem a předlohou pro úspěšný seriál z produkce HBO. Lákavá je i ambice režisérek Magdy Jiřička Stojowské a Igy Gańczarczyk prozkoumat skrze tento literární fenomén komplikovanost vztahů mezi ženami a dnes velmi diskutované téma ženské emancipace s jeho rozdílnými sociokulturními kontexty v Polsku a Česku. Duo režisérek se seznámilo během studií v Krakově, a byť Stojowska již deset let žije a pracuje v Česku, jejich dospívání shodně poznamenalo prostředí přísně katolického a nacionalistického Polska.
Inscenace Studia Hrdinů se mimo jiné zamýšlí, proč má románová série Eleny Ferrante Geniální přítelkyně tak neobyčejně silnou fanouškovskou základnu FOTO MICHAL UREŠ
Přítelkyně, či rivalky?
Již na první pohled je jasné, že si tvůrkyně kladou velmi ambiciózní cíle, které jsou na prostoru jedné průměrně dlouhé inscenace jen těžko splnitelné. Z velkého množství zpracovávaných (pod)témat je inscenace nakonec nejsebevědomější především ve ztvárnění otázky ženského přátelství a rivality s ním spojené. Nahrává tomu nejen zvolená předloha, ale také obsazení – v inscenaci hrají čtyři herečky, jmenovitě Julie Goetzová, Johana Schmidtmajerová, Halka Třešňáková a Milada Vyhnálková. Na scéně se potkávají jakožto členky fanklubu románů o dvou přítelkyních Eleně Greco a Lile Cerullo, jejichž příběh se odehrává v jedné z chudých čtvrtí italské Neapole.
Herečky na sobě mají černé pláště s nápisem Ferrante Club na zádech a zjevují se na různých místech hracího prostoru, aby je prohledaly a především obdivovaly jakožto reálná místa, do nichž Ferrante zasazuje své vyprávění. Diváci mohou jejich počínání sledovat v detailu prostřednictvím videoprojekce promítané na plátno na zadní stěně jeviště. Po chvilce se členky klubu usazují do půlkruhu na jakémsi fanouškovském setkání, během něhož dlouze analyzují předměty své adorace, vyprávějí si své dojmy, pocity, nálady a ztotožňují se s románovými postavami. Každá z hereček na předloze oceňuje něco jiného – ambivalentní přátelství dvou hlavních hrdinek, záhadné zmizení Lily, kterým je celý příběh opředen, či atmosféru Itálie padesátých let 20. století společně s jižanskou horkokrevností vlastní téměř všem postavám tetralogie. Herečky fanouškovské rokování ztvárňují s patřičně sarkastickou nadsázkou, která jim umožňuje zachovat jistý odstup od postav. Mezi čtveřici žen přitom zasazují první zrnko sváru, když postava Třešňákové vyjádří jiný, řekněme méně fascinovaný názor, než mají zbylé tři fanynky.
Scénář se kromě částí vzešlých ze společných hereckých improvizací skládá také z fragmentů předlohy. Vybrali je sami čtenáři a čtenářky v anketách, které se ptaly po nejzásadnějších okamžicích příběhu (realizoval je přímo inscenační tým). Tyto pasáže herečky v průběhu inscenace rozehrávají. Příkladem budiž scéna, v níž Elena pozoruje svou čerstvě vdanou a bohatou kamarádku oknem a přirovnává její vzhled k Jaqueline Kennedy. Schmidtmajerová se skutečně obleče do třpytivých šatů s vysokými podpatky a zbylé tři aktérky fotografuje v kostýmech, které si herečky vrství jeden přes druhý. Celá scéna vyústí v sekvenci, během níž Schmidtmajerová obléká Třešňákovou tak dlouho, až se její tělo pod tíhou všeho oblečení zhroutí a žena sebou nekoordinovaně zmítá po zemi. Obraz jako by byl expresivním vyjádřením pocitů Eleny, kterou přemohla nejistota pokaždé, když se její geniální přítelkyně Lila naopak ocitla na vrcholu.
V pasti ženských témat
Podobně bezbřeze plyne i zbytek inscenace. Tvar se tříští na jednotlivé více či méně zdařilé výstupy střídající se s momenty, během nichž herečky interpretují formou karaoke americké a italské populární hity. Otázka ženské emancipace probleskne v celé inscenaci zásadněji jen jednou: v okamžiku, kdy Třešňáková společně se Schmidtmajerovou a Vyhnálkovou přehrávají scénu znásilnění Lily během svatební noci. Když se Schmidtmajerová jakožto Lila vůči scéně ohradí, protože je podle ní až příliš explicitní, nedostane se jí pochopení ani od žen-spoluaktérek. Ty se namísto toho začnou bavit o tom, kam půjdou na oběd a zda plánují dovolenou.
Herečkám se sice daří sebeironicky přiznávat slabosti svých inscenačních alter eg a místy skutečně poutavě a zábavně pojednávat o otázkách ženství, nicméně dál než za jednotlivé výstupy se bohužel nedostanou. Scénická koláž ve finále postrádá pojicí prvek, jehož roli by měla plnit zvolená témata. Česko-polská linka se z inscenace zcela vytrácí, byť by k ní režisérky jistě měly co říct, stejně jako společenský, sociální rozměr příběhu, jenž je pro charaktery a chování hrdinek tolik určující. Nevyužité nakonec zůstává i zajímavě naznačené téma fanouškovské kultury, které celý tvar rámuje.
Hrozbě povrchnosti, spojené především s množstvím zvolených témat, která jsou ze své podstaty navíc jen těžko uchopitelná, natožpak proniknutelná, se režisérky bohužel nevyvarovaly. Stojowska a Gańczarczyk si zvoleným inspiračním zdrojem a dobrým obsazením ušlapaly pouze část cesty. Nakonec svůj projekt nedokázaly dovést dál než na hranici místy sofistikované, z větší části však jen hravé zábavy.
Studio Hrdinů, Praha – Elena Ferrante, Iga Gańczarczyk, Magda Jiřička Stojowska: Ferrante Club. Režie Iga Gańczarczyk a Magda Jiřička Stojowska, dramaturgická spolupráce Linda Dušková, výprava Zuzana Krejzková, hudba Petr Zábrodský, choreografie Tereza Ondrová. Premiéra 12. června 2020 (psáno z první reprízy 15. června).
Komentáře k článku: O ženách s fanklubem Ferrante
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
