I zavřeli černé deštníky a začala dštít krev
Režisér Juraj Augustín si pro svou druhou absolventskou inscenaci na JAMU zvolil Krvavou svatbu Federica Garcíi Lorcy. Po Peeru Gyntovi tak vdechuje život další – na našich scénách spíše opomíjené – klasice. Výrazná textová úprava doplněná o několik Lorcových básní skýtá působivý prostor k lyrické baladě o zkázonosné vášni. Leč nedaří se jej zcela zaplnit a svébytný studentský pokus zůstává několik metrů před cílem.
Několik metrů dlouhý stůl tvoří scénografické gró inscenace. FOTO VÁCLAV MACH
Sdílím s inscenátory názor, že do textů podobného ražení není nutné překotně vkládat aktualizace, neboť láska a touha tu budou, dokud lidstvo zůstane takové, jaké ho známe. Bez tohoto racionálního hávu tak zbývá obraz vášně v celé její síle. K němu se režisér a dramaturgyně blíží již zmíněnými škrty. Zdůrazňují vyprahlost a neštěstí postav a do popředí vysouvají dva „rarášky“ Lunu (Jan Řezníček) a Smrt (Zbyšek Humpolec), rámující příběh svým rozpustilým záškodnictvím a komentáři. Jejich poťouchlosti celek dynamizují a navíc vytváří dramatický kontrast k fatálně zasmušilému zbytku osazenstva.
I režijní vedení tíhne k nápaditým, leč prostým obrazům. Augustín dokáže plně využít několik metrů dlouhý stůl, který tvoří scénografické gró inscenace, i jeho blízké okolí. Celá vesnice se zde schází při nepříjemných hostinách, Leonardo (Jakub Rek) s Nevěstou (Alžběta Vaculčiaková) se kolem nahánějí, pohrává se i s bílým ubrusem, otvorem uprostřed desky nebo s jejím sklonem. Chytře konstruované mizanscény nenechávají diváky na pochybách, že se hraje především o tom, co je za krásnými poetickými slovy, o tom, co se jimi maskuje spíše než vyjevuje, o nejhlubším nitru člověka.
V této Krvavé svatbě je nejdůležitější to, co se maskuje. FOTO VÁCLAV MACH
Pochybnosti o směřování díla sice publikum nemá, nicméně také neodchází naplněné emocemi, jež by měly být neoddiskutovatelnou podstatou výsledného dojmu. Chybí tu něco, co by se prvoplánově dalo nazvat španělským nebo jižanským temperamentem. Chybí zde všeabsorbující vášeň, která nezná hranic, prosakuje celým bytím člověka a vede k jeho nevyhnutelné zkáze. Augustín se k ní přibližuje pouze vnějšími prostředky. Leonardova záliba v nožích dochází vrcholu, když s jedním z nich laská Nevěstu. Poté, co spolu uprchnou do lesů, není při jejich interakci rozdílu mezi milováním a násilím. A přestože představitelé těchto i ostatních rolí se do výkonů vrhají celou svou osobností, na city takové hloubky to (zatím) nestačí. Snad až si lépe „vryjí“ inscenaci pod kůži, se více rozbouří i jejich krev a srdce.
I přes tyto výhrady Krvavá svatba v letošní produkci studia Marta figuruje na nejvyšších příčkách. Po poněkud neuceleném Peerovi se obdobně razantní řez klasickou hrou daří podstatně lépe. Znatelný posun v režijní práci ke kompaktnějšímu, a tak i působivějšímu vyjádření, vzbuzuje očekávání dalších Augustínových prací. A tak diváky alespoň neopouští naděje na výživnější budoucnost.
Divadelní studio Marta (JAMU) – Federico García Lorca: Krvavá svatba. Režie Juraj Augustín, dramaturgie Sabina Machačová, scénografie a kostýmy Martin Ondruš, hudba Jiří Najvar. Premiéra 31. března 2014. (Psáno z reprízy 2. dubna 2014.)
Komentáře k článku: I zavřeli černé deštníky a začala dštít krev
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
