Maturitní předtančení
V očekávané páté inscenaci originálního pohybového souboru Veselé skoky si po poetickém Poeově Havranovi v projektu Edgar Allan Pú: Havran zvolili autoři jako předlohu slavný americký muzikál Chorus Line uváděný na Broadwayi od roku 1975, a to 6137krát! I veseloskokové zpracování se drží původní předlohy, tedy tanečního castingu, v němž režisér hledá čtyři muže a čtyři ženy do svého nového projektu. Avšak zatímco v původním muzikálu se hledají ti nejlepší a nejsilnější, v české verzi jsou všichni tak trochu chabrus. Zkrátka Chabrus Line.
Dějově se tedy Veselé skoky drží předlohy. Osou inscenace je konkurz do muzikálu, jehož režisér má představu, že když bude dostatečně internacionální, dosáhne na nějaké evropské peníze. Po všech účastnících tedy požaduje, aby mluvili anglicky a sám se o angličtinu snaží také. Jmenuje se Zdeněk, ale chce, aby se mu říkalo Bob. Na jevišti se za celou dobu neukáže. Je slyšet jen jeho hlas odněkud z kabiny, odkud komunikuje s choreografem (Václav Jílek) a udílí režisérské povely. Ty se v podstatě redukují pouze na zvolání: English!, když se náhodou někdo zapomene a promluví česky.
Představení začalo příchodem choreografa, který připravuje scénu na příchod herců do konkurzu. Zároveň je očekáván evropský sponzor. Když se po chvíli na jevišti objeví muž s koženou taškou (Jan Meduna), začne na něj okamžitě choreograf hovořit lámanou angličtinou, jako by byl právě tímto „mecenášem“. Ukáže se však, že je pouhým elektrikářem.
Postupně začnou na jeviště přicházet, resp. přitancovávat účastníci konkurzu. Je to panoptikum tanečníků se všemožnými fyzickými (časté svalové křeče, plastika prsou, artróza…) a lehce psychickými problémy (např. hyperaktivita). Podle představy režiséra má být v muzikálu osm herců-tanečníků. Na konkurz jich však dorazilo pouze šest, takže nakonec se musí začlenit i choreograf a přemluvit se nechá i elektrikář, který trpí tzv. mimochůzí, kdy každým krokem natáčí celé své tělo za nohou, která právě vykročila (Jsem mimochodník, ale když tančím, jsem normální… chodník). Všichni se postupně naučí základní choreografii, zodpoví několik intimních režisérských dotazů (zda mluví anglicky, jakém měli dětství, co matka, co otec…) a nakonec jsou všichni vybráni a celé představení končí velkou scénou se zlatými klobouky inspirovanou muzikálem Chicago.
Vše končí velkou scénou se zlatými klobouky inspirovanou muzikálem Chicago. FOTO ARCHIV DIVADLA
Inscenace Veselých skoků jsou známé svým důrazem na především na pohybovou komiku. Často nijak těžké, ale precizně secvičené kreace koření nejrůznějšími výstupy s všemožnými rekvizitami od papírových ubrousků a izolačních trubek až po záchodové zvony. V Chabrus Line tuto komiku nahrazuje spíše slovní humor postavený především na na nepříliš oroginálních „špatných“ překladech do angličtiny (elektrická šťáva je tak elektrik sajrup, mimochodník zas Džony Autwolkr apod.). Některé hlášky sice mají ambici zlidovět (Např. když si elektrikář-mimochodník stěžuje, že se nechce ženit, choreograf mu odvětí: Don‘t marry, be happy!), většinou jsou však až příliš prvoplánové a jen ubírají prostor tomu, co vždy bývalo Veselých skoků největší předností, tedy humoru pohybovému.
Když se zrovna nemluví, tak se pochopitelně tančí. Taneční části zřejmě odkazují ke známým americkým muzikálům, které jsou i v jedné z posledních scén snad všechny vyjmenovány. Zde se autor těchto řádků musdí kajícně přiznat, že dosud nebylo v jeho silách všechny zhlédnout, i přesto se mu ale tyto scény nejeví jako výrazně nápadité, ale spíše převzaté či parafrázované. Odtančené jsou jistě skvěle, ale kam se poděla ona „veseloskoková sranda“? Jejich funkce se tak omezila jen na doklad toho, že autoři tyto muzikály znají a ospravedlňují tak kompilační přístup k celému projektu. Tak ale omezili hlavně překvapivost a nadsázku, která z tanečních kreací Veselých skoků vždy dělala výbornou zábavu.
Ani to potenciálně nejvtipnější – tedy fakt, že každý z tanečníků má nějaké fyzické problémy, je na něco chabrus, což dojde tak daleko, že na konci už všichni tančí s nejrůznějšími ortézami a kompenzačními pomůckami – není bohužel tak plně využito, jak by snad mohlo. Z tohoto pohledu je nejvtipnější začátek, kdy tanečník, který často trpí svalovými křečemi (Viktor Dvořák), a které řeší Ibalginem, rozdává jako hippie guru z muzikálu Hair Ibalginy i ostatním tanečníkům (a dívce, která je zrovna po plastické operaci prsou (Barbora Janatková) dá pro jistotu celou pikslu). Nebo scéna, v níž elektrikář-mimochodník řeší kloubní problémy své i kolegy s artrózou (nebo vlkem?) (Ondřej Kavan) aku-vrtačkou. Berle jedné z dívek se dobře ujaly ve stepařské scéně, ale jinak veškeré zdravotnické pomůcky zůstaly v podstatě nevyužity a jejich hlubší uplatnění v inscenaci zůstalo jen v náznaku.
Celek tak působil jako velmi dobře secvičené maturitní předtančení s místy vtipnými, místy méně vtipnými slovními předěly. Autoři zřejmě počítají s dokonalou znalostí americké muzikálové tvorby 20. století. Stále je to sice zábava, ale…
Hodnocení: @@@
Veselé skoky: Chabrus Line. Režie Miroslav Hanuš, choreografie J. Hanušová, B. Janatková, E. Severinová, P. Duspivová, M. Hanuš, J. Meduna. Premiéra 24. února 2013 v Divadle v Celetné.
Komentáře k článku: Maturitní předtančení
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Muzikál Chorus Line
viděli jsme s manželkou na Broadwayi roku 1983, když jsme prvně dostali doložku na návštěvu její rodiny v Kanadě. Divadlo to bylo průměrné, na téma v hudením divadle oblíbené a tradiční: divadlo o divadle (srov. Mamzelle Nitouche, All That Jazz a pod.) Působilo to jako kvalitní svalovina na bídné kostře. Recenze napovídá, že zde byla kostra dodána. Podívám se!
04.03.2013 (10.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Včera jsem se podíval
a byl značně uspokojen. Recenze by se mohla jmenovat KOLIK ZNÁŠ MUZIKÁLŮ, TOLIKRÁT JSI DIVÁKEM!
Žánrově jde totiž o parafrázi, o skládačku citací z nejrůznějších slavných amerických muzikálů. Samozřejmě, kdo nezná My Fair Lady, nezasměje se elektrikářově zpívanému úmyslu „se dnes odpoledne ženit“, kdo nezná West Side Story, nepobaví se opěváním Mary-ánky a její následnou distribucí. Kdo nezná Kabaret, nechytne se hned na začátku, a kdo nezná Gershwinův revuální šlágr, nechytá se ve finále.
Je to podobné jako při představení „Souborného díla W. S. ve 120 minutách“ v režisérově domácím DvD: Čím lépe kdo zná Shakespeara, tím víc si užije a vice versa.
Takto si představuji „artový muzikál“: výpravou skromný, nekomerční, ale tanečně náročný muzikál, který si zaslouží podporu z veřejných prostředků, protože není hrou na jistotu, ale riskantním experimentem. Paradox: veškerá hudba je nepůvodní, a přesto jde o výsostně autorské divadlo!
Extra bych pochválil dramaturga, ale byl jím zřejmě režisér sám – vymyslel to moc hezky. Praha, město absurdity: „Je vás šest, ale vyberu pouze osm nejlepších“!
Jenom snad jeden logický „vakl“: „Režisér“ z reproduktoru nejdřív trvá na angličtině, ale pak mluví na adepty pořád česky. Naopak choreograf jim to překládá do angličtiny, ačkoli je nám důkladně předvedeno, že nikdo z nich anglicky neumí. Nemělo by to být obráceně?
Dotaz: když jsou ve finále položeny na forbínu zlaté klobouky – cylindry – je to aluze na historicky slavné finále Radokova Komika v nedalekém Stavovském divadle, kdy na forbíně zbyla osamělá černá bouřka? Jistě, je to už přes půl století, ale ta metafora se traduje. Dokonce i na DAMU, sám jsem to tam slyšel.
28.03.2013 (3.15), , Trvalý odkaz komentáře,