Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 121)

Je to herecký ročník, o kterém se říká: urodilo se. Pohledné dívky, urostlí pánové, lidé s dobrou mluvní kulturou, obdaření hereckými talenty, se snaží získat šanci na „trhu“ divadelního umění. Jsou dříči k pohledání a mají štěstí, protože vědomosti i zkušenosti získávají na škole s bohatým zázemím studentů dramaturgie, režie, scénografie, manažerství, ale i technických oborů. Výsledky sleduji už nějaký ten pátek.

Zastavení první: Malé manželské zločiny

Na sklepní učebně 013 měla premiéru semestrální inscenace Malé manželské zločiny napsaná dle hry Erica Emanuela Schmitta v režii absolvující studentky Sáry Čermákové z Ateliéru režie a dramaturgie prof. Václava Cejpka.

Účelově prostinká scéna – hamatný gauč z obou stran rámovaný odkládacími stolky, vpravo panel se zavěšenými koláči jedenácti dlouhohrajících desek. Před gaučem růžový kobereček, stolek s gramofonem. Za gaučem zástěna.

Světlo zablikalo, zhaslo a byla tma. Delší. Pak se po zástěně rozhýbaly siluety dvou lidí a začala hrát hudba. Než jsem si stačil uvědomit o co jde, promítání kinetických obrázků ustalo a do hracího prostoru vstoupil mladý pár. Obrýlený, sympatický muž se zabandážovanou krční páteří a blonďatá dívka. Muž se pohyboval poněkud strnule, dívka byla nervózní a obletovala svého milovaného. Přivezla si ho z nemocnice. Měl úraz hlavy. Částečně ztratil paměť. Nemohl si vzpomenout, co se mu přihodilo, jak a kde k úrazu přišel.

Vkusně napsané komorní drama hráli Tereza Slámová a Martin Hudec s lehkostí. Komplikovaný vztah spisovatele a milující dívky, touhu, zamilovanost, žárlivost, nenávist, odcizení, hysterii i lásku, všechno hráli s espritem a s chutí. Složitosti partnerského stavu byly odkrývány pomalu, jemně, s milimetrovou uměřeností, jako v dobré detektivce. Ostatně o nepovedený mord v té hře šlo, ovšem kdo chtěl toho druhého zabit, neprozradím. Hodinový, téměř manželský duel udržel diváky v pozornosti až do úplného konce. Výsledný tvar je úspěchem všech zúčastněných.

Scénář inscenace byl psaný lehkou rukou na míru aktérům. Slova hercům plynula od úst jako drobounké perličky a mnohým větám nechyběl ani smysl pro jemný humor.

Znamenitý profesionální výkon odvedla režisérka Sára Čermáková. Vedla aktéry k civilnímu projevu, nepřehrávání a k precizní dikci mluvy. Velmi přesně naordinovala tempa pádících dialogů. Mistrně zvolila prodlevy v toku dramatu.

Martin Hudec a Tereza Slámová jsou velkými nadějemi. Když nezpychnou a v každodenní divadelní dřině vytrvají, mohou se brzy stát uznávanými a žádanými umělci.

Učebna Difa 013, Mozartova 1, Brno – Malé manželské zločiny – podle stejnojmenné hry Erika Emanuela Schmitta. Překlad: Michal Lázňovský. Úprava textu: Daniela Boková. Režie: Sára Čermáková. Dramaturgie: Daniela Boková. Scénografie: Karol Filo. Technika: Jakub Šotola. Produkce: Anna Plevová. Hrají: Tereza Slámová, Martin Hudec. Pedagogické vedení: doc. MgA. Zbyněk Srba, Ph.D., prof. PhDr. Václav Cejpek, prof. PhDr. Miroslav Plešák, doc. Mgr. Aleš Bergman, Ph.D., Mgr. Jana Štvrtecká. Pondělí, 9. 2. 2015.

///

Zastavení druhé: „wenn die sonne sinkt ist für manche auch noch büroschluß!“ („když slunce zapadá většina lidí konečně odchází z kanceláří“)

Pečlivě oholen a svátečně oblečen jsem usedl ve středeční podvečer na polstrovanou židli zvýšené první řady, příjemně divadelně vybavené zkušebny 013.

Na hrací ploše přede mnou stála dvoustupňová praktikáblová palisáda, s moderním trůnem rozhlasového moderátora. Zněla jakási písnička. Sportovně vyhlížející dívka a pohledný elegán se pod palisádou rozcvičovali. Soused divák se hlasitě chechtal. Asi slova písně byla vtipná. Zvukový mág žvýkal. Píseň dozněla, dívka i elegán se skryli za palisádou. Zarostlý štětináč, ironický mluvka moderoval: Dobrý večer, je krátce po osmnácté hodině. Když slunce zapadá, většina lidí konečně odchází z kanceláří! Hra Elfriede Jelinek z roku 1972. Hra bez velkých písmen – i velikých témat? Hra přízemní, o přízemních hrozbách našeho i vašeho světa, svobodného světa bohatství a možností, které nás jednoho dne slupnou jako malinu. Pohodlně se usaďte. Tohle je Gabča.

Sportovně ustrojená, neposedná uličnice s úsměvem dítěte vstoupila do záře „ramp“. Stoupla si za pultík a přerovnávala dámskou konfekci: Jmenuji se Gabča. Moje světle zlatavé vlasy až po pás, se na slunci zlatavě lesknou. Mám štíhlé, téměř chlapecké tělo. Možná až moc štíhlé a chlapecké. Taky moje krásné modré oči jsou možná až moc světlé a průzračné. Můj malý byt je malý. Ale vkusný. Se spoustou plakátů. Jsem prodavačka. Pracuji v jednom velkém obchodním domě, v oddělení pro teenagery.

Dirigent představení, mág moderátor sledoval ze svého trůnu s patřičným nadhledem lidská hemžení a organizoval dění na hrací ploše: Díky, Gabčo, děkujeme! Ale všimla sis, že tu máš zákazníky? V záři „ramp“ se objevil muž elegán. Támhle ten tě pozoruje. – Dívá se na mé oblečení. – Na oblečení se člověk takhle nedívá, ten se dívá na tebe, Gabčo! Dívá se na tebe, jako by do něho uhodil blesk.

Příběh obyčejného, tuctového děvčátka byl rozehrán.

Elegán se zamiluje, děvčátko také. Romantické schůzky, vášnivá milování, vše prošpikované vtipkováním moderátora s posluchači, posluchačskými dotazy a reklamou zbožního artiklu. Vrcholem bláznivé lásky je smrt elegána a odhalení jeho tajemství. Byl to ženatý boháč, který veškerý majetek odkázal milovanému děvčátku, prodavačce Gabči.

Chytrá, umná a nenásilná ruka režiséra, studenta Juraje Marušice vládla představení. Hrála si se scénickým prostorem jako kočka s myší. Proměny mnoha dějových dějišť zvládala pouhými přesuny aktérů. Oddělení prodejního domu, restaurace, Gabčin byteček, hotelový pokoj, pláž, rušná ulice, vše bylo divákům vsugerováno hereckými akcemi, někdy i za pomoci světelných a zvukových střihů. Tempo dialogů bylo závratné, vedení herců obdivuhodné.

Dramaturgie zvolila titul aktuální, živý a rezonující u diváků. Výtečný, mluvný překlad hercům slušel. Herecké výkony byly až neuvěřitelně dobré. Jakub Urbánek svého elegantního nápadníka obohatil o něžnost, nesmělost, okouzlenost i vášnivost. Jeho hlas má příjemný témbr, dikce je zřetelná. Zapamatovatelná a pohledná tvář i mužný zjev napovídají, že na škole vyrůstá žádaný typ „milovníka“, dobyvatele srdcí dam i lev salónů. Adam Mišura, muzikus, komediant, vtipný, zapamatovatelný muž, „stříhal“ svého moderátora s hravou lehkostí a humorem. Vrchol hereckého klání obsadila herečka úžasného vnitřního náboje. Klaun, milovnice, rošťačka, která zahraje vše – Agáta Kryštůfková. Když rozehrála Gabčino zoufalství ze ztráty milovaného a překřikovala ryčnou kapelu, bylo to tak pravdivé, že jsem měl o herečku strach… Sugestivní herecký výkon. Agátu Kryštůfkovou si dovedu představit v kterémkoliv komorním divadle, ale i před filmovou či televizní kamerou…

Učebna Difa 013, Mozartova 1, Brno – Elfriede Jelinek: „když slunce zapadá většina lidí konečně odchází z kanceláří!“. Překlad: Barbora Schnelle. Režie: Juraj Marušic. Dramaturgie: Matěj Nytra. Hrají: Agáta Kryštůfková, Jakub Urbánek, Adam Mašura. Hudba: DJ Šušura a kol. Světla: Petra Göbelová. Zvuk: Michal Nýdr. Kostýmy: Marta, sekáč a kol. Produkce: Monika Horáková. Fotografie: Marián Medlen. Grafika: Eva Gážová. Poděkování: doc. Mgr. Hana Halberstadt. Pedagogické vedení: Prof. PhDr. Václav Cejpek, doc. MgA. Zbyněk Srba, Ph.D. , doc. Mgr. Aleš Bergman, Ph.D., MgA. Jana Štvrtecká. Středa, 11. 2. 2015.

///

Zastavení třetí: Já Prométheus

Za Prométheem jsem vyjel na Staré Brno, do prostor zvaných Paradox, ještě před nedávnem domova Divadla krajiny.

V programovém lístku jsem se dočetl: Aischylos / Boušek: Já Prométheus. Pod vlivem hollywoodských filmů i filozofických koncepcí se v nás probouzí Prométheové. Buď nepoužitelně idealističtí, nebo stejně nepoužitelně cyničtí. Ale spasitelský komplex není samospasitelný – Prométheem se člověk může stát, až když se podřídí sobě. Pro společnost. Pro masy. Bez nich. Asi. První theogonie nám ukazují Prométhea připoutaného ke sloupu na samém okraji světa, věčného mučedníka, jemuž je navždy odepřena milost, o kterou odmítá požádat… Největší mýtus revoltující inteligence. To zní tak vznešeně… My z něj vytvořili textovou koláž, kterou se snažíme Spoutaného Prométhea přiblížit dnešním lidem ambivalentní optikou dnešní doby… V našem zpracování se opíráme o dopsaná intermezza. Výjevy ze života lidské dívky/ženy (protože hrdinství není jen výsadou mužů), kterou adorují, vězní a mučí, kvůli činu, který spáchala, o němž je přesvědčena, že je správný, zatímco její věznitelé mají jiný názor. Přichází za ní různí lidé, zrazovat jí od jejího úmyslu trpět navěky bez jakékoliv pozornosti. Obrovské gesto sebeobětování tak může být i sobecké – pokud má mít společenský dopad, vyžaduje totiž jistou míru exhibicionismu. Intermezza tedy doplňují původní text, slouží jako konkrétní příklady archetypálního příběhu o sebeobětování, bolesti a šílenství vnitřní rozervanosti (a vnější rozpornosti, kterou přináší), a tak v závěru nelze rozlišit, kde začíná příběh boha a kde příběh člověka…

Režisérka Hana Marvanová spolu se studentem dramaturgie Patrikem Bouškou zvolili pro bakalářskou práci formu vykřičeného kabaretu. Boušek napsal řádku kabaretních promluv, skečů a kupletů, režisérka si nechala postavit dvoustupňový „kopec“ s bělostným obdélníkem útrpného rámu a čtyři kabaretiéři s vervou a vybroušenou dikcí vystřelovali do diváků sentence o zbytečnosti obětí ve prospěch nepoučitelného lidského rodu. Na ploše pod „kopcem“ odehrávali s vehemencí dnešních dravců, orlů společnosti, ostře viděné obrázky z naší doby. K důležitým sdělením – oznámením pořadí scén, k pojmenování jednotlivých výstupů i ke zpívání kupletů, jim sloužil na šňůře zavěšený, klimbající se mikrofon, který připomínal chvílemi srdce zvonu, chvílemi splachovadlo klosetu.

Výrazné podoby svým kabaretiérům vtiskli pánové Petr Németh a Viktor Zavadil. „Čahoun“ Németh, nesmlouvavě razantní ve výrazech i v tanečních produkcích byl „zlounem“ k pohledání. Mefistofelsky uhlazenějším se jevil řvoun a trapič Viktora Zavadila. Majitelka líbezné vizáže Kristýna Hulcová zvolila komornější ladění. Její „lila“ trapičství bylo poněkud mdlejší, méně decibelové. Dominantou kabaretu se stala představitelka Prométhea, Šárka Býčková. Exotická tvář s ofinou Kleopatry a dlouhými údy, vběhla do šapitó jako hambatě oděná striptýzová tanečnice. Všechny své hrdinně trpitelské výstupy hrála s nevyčerpatelnou energií a elegancí. Její mluva byla precizní, plná oble znějících, čistých vokálů. Celou hodinu jsem se obával, že odněkud přiletí bájný orel a uklová novodobému Prométheovi sporé odění až do úplné nahoty…

Režijní pokus o prométheovství, trpěl prodlevami v rytmu, hlasovou nevyvážeností aktérů a v první polovině i pomalým tempem. Promluvy na mikrofon byly spíše přítěží a dění retardovaly.

Studio Paradox, Křížová 20, Brno – Aischylos / Patrik Boušek: Já Prométheus. Bakalářské představení studentů 3. ročníku režie a dramaturgie v divadelním studiu Paradox. Překlad originálu: Ferdinand Stiebitz. Režie: Hana Marvanová. Dramaturgie: Patrik Boušek. Scénografie: Anna Chrtková. Hudba: Robin Schenk. Lightdesign: Jakub Kubíček. Technika: František Kumhala. Choreografie: Viki a Kiki. Produkce: Barbora Rosochová. Grafik: Michal Kremina. Fotograf: Michal Novotný. Hrají: Šárka Býčková, Kristýna Hulcová, Petr Németh, Viktor Zavadil. Pedagogický dohled: doc. MgA. Zbyněk Srba, Ph.D., MgA. Pavel Trtílek, Ph.D., doc. Mgr. Aleš Bergman, Ph.D., MgA. Jana Štvrtecká – Kaločová. Neděle, 15. 2. 2015.

Tři inscenační pokusy se staly vizitkou nastupující generace mladých, přemýšlivých, školených divadelníků, usilujících o svá místa na slunci. Těším se, až se s nimi setkám ve studentské Martě.

Brno – Komín, 16. 2. 2015

(Uzavíráme letní cyklus nepublikovaných Mudrování Jaroslava Tučka)

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 12. září 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 121)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ