Opět je mi za zády můj úhlavní přítel…

Opět je mi za zády můj úhlavní přítel – redaktor Hulec, zvaný mezi námi šachisty z Oázy Běžec. Před divadelními prázdninami jsem mu kupodivu předal dva texty, abych měl aspoň v září klid.

Nicméně, blíží se říjen a vše se zdá být tam, kde bývalo. Jsou dva dny po uzávěrce, pátek – a definitivně jsem slíbil, že sloupek dnes napíšu. Navíc je den, kdy dostanu starobní důchod, u čehož musím být. S těžkým srdcem vstávám na Oáze od stolu s přáteli, abych přešel ulici, počkal na důchod a psal.

Odcházeje, zarazí mne servírka Marcelka a podává mi pohled od přátel ze Sicílie, adresovaný na Oázu. Čuňas, Skalák, jeho žena Šárka, Jirka Kostúr a Romana – staří Antoši na buržoazním výletě. A za Marcelkou pošťák – dává mi důchod, mohu se v klidu vrátit ke stolu.

I takhle může vypadat štěstí.

Jel jsem před časem s Vítem Zavadilem do Duchcova. V muzeu, což byl kdysi měšťanský dům sochaře Jana Ignáce Poppela (též vytvořil kašnu sv. Floriana na duchcovském náměstí), se setkali batrachologové. Jsou to ti, kteří se věnují obojživelníkům.

Obojživelníky miluju, proto jsem byl do Duchcova pozván, přečetl jsem tam několik básní o čolcích, macarátovi. Mimochodem, v duchcovském muzeu jsem spatřil macerovaného macaráta jeskynního. A dozvěděl jsem se, že byl barokním polyhistorem Johanem Weikertem Valvasorem pokládán za dračí mládě. Vždyť já draky miluju taky.

A v Poppelově domě bylo těch dráčat v teráriích mnoho. Pamlok henanský, žijící v čistých horských potocích v třech čínských horských potocích v třech čínských provinciích, čolek ohňobřichý (z východu ostrova Cúgoku, oblast Kinki), mlok pohřební (salamandr funebris) – španělský a marocký.

Ti, kteří mne do Duchcova pozvali, mne fascinovali nejenom tím, jak milují své čolky a mloky, s jakou chladnou vášní o nich mluví a píší. I tím, jak se starají o severočeskou (o kladenskou) zdevastovanou krajinu, o níž jsou přesvědčeni (spolu se mnou), že si poradí sama, bez zásahu funerálních pohřebních architektů, kteří chtějí haldy za pomoci pohřebních konifer připodobnit obrazu společnosti, v níž jsme nuceni žít.

Úvodem zmiňuju pohled od Skaláka. U něho na mlejně nedaleko Meziříčka u Želetavy pořádáme hudební festivaly. Z nedaleké vesnice, v níž vládnou komunisti, na nás vysílají přepadová komanda. Ta však nepatří vždy k nim. Když už jsme u obojživelníků: závěr zprávy o měření hluku na Skalákově mlejně: Měření hluku hudební produkce – v daném případě zde jde o slabou hudební produkci s častým překrytím „kvákání žab“ v blízkém rybníku.