Hrabalovy Vlaky
Mahenova činohra uvedla scenáristické a režijní ztvárnění Hrabalových Ostře sledovaných vlaků Iva Krobota, jenž je právem považován za hrabalovského divadelního režiséra. Dramaturg Jan Gogola v programu k inscenaci připomněl jejich genezi. Za oporu posloužila Hrabalovi povídka Kain z roku 1949, zahleděná do příběhu Goethova Werthera, která posléze vyšla v Hrabalově souboru Legendy a morytáty. Určité prvky do novely, kterou začal psát někdy v roce 1963, převzal i z povídek Dům, který se osvěžoval bleskem a Fádní stanice. Šlo tedy o jakousi syntetizaci motivů nebo spíš o jejich vyladění do tvaru, který Gogola označuje za sevřený a klasický.
Michal Dalecký jako labilní, naivní, až infantilní Miloš Horma v inscenaci Ostře sledované vlaky FOTO KIVA
Hrdinou na jevišti je samozřejmě nádražák Miloš Hrma. Michal Dalecký jej představil jako labilního, naivního, až infantilního muže, vybavil jej živými, místy neurotickými gesty a jako refrén důrazně opakoval vyznání jeho ústředního traumatu: osudově jej trápí předčasná ejakulace a neschopnost sexuálně oblažit přítelkyni -nádražačku Mášu. Sáhl si kvůli tomu na život, pobyl na psychiatrii a kromě nepodstatných detailů spjatých se službou se zabývá jen a jen svou obtíží a snahou o její překonání. To se mu nakonec podaří: nádraží navštíví ilegální aktivistka Viktorie, předá výpravčímu Hubičkovi výbušninu ke zničení ostře sledovaného vlaku se střelivem a v rámci odpočinku zaučí nováčka do praxe pohlavního styku.
První polovina inscenace je poznamenána handicapem, kterým stoná divadlo ve srovnání s filmem. Všichni účinkující jej musejí kompenzovat slovy. Přednosta stanice, náruživý pěstitel holubů, se svými neviditelnými miláčky pouze rozmlouvá, potřísněn na služebním saku stopami po jejich trusu, a pronáší moralistické soudy. Výpravčí Hubička, Miloš Hrma i ostatní aktéři včetně epizodických příchozích vyprávějí, vzpomínají na Hubičkovy sexuální hrátky s neznámou dámou (byla to Viktorie?), při kterých roztrhli voskovaný přehoz služební pohovky, nebo slovně evokují zábavu, při níž Hubička pokryl zadek telegrafistky Zdeničky úředními razítky. Odehraje se jen jediný dramatický výstup.
Teprve druhá část dovolí rozehrát Hrmovo téma do komických situací, předvést vyšetřování Zdeniččiny a Hubičkovy zábavy, ale i zachytit zničení vlaku. Jde o hrabalovsky kuriózní, surreálné spojení groteskní komiky s narážkou na odbojový patos, které moderní český klasik uskutečňoval jako pábení. Václav Černý je nazval poetikou hospodského žvástu nebo kecu. Tato poetika umí obcovat s kýčem a snese i „křečovitou krásu“, totiž například Hrmův popis estétsky zvráceného, doslova wertherovského pozorování vlastní krve proudící z přeřezaných žil do nádoby s vodou. Položí vedle sebe, ba kauzálně sváže Hrmovu euforii ze sexuálního zdaru a jeho náhlé a jinak nemotivované odhodlání odpálit vlak.
Režisér se však na tuto poetiku plně nespolehl. Inscenací prostupuje taneční a pěvecký sbor Maximus, ale jen jednou skutečně „zasáhne“ do situace, když Hrmův nezdařený pokus o soulož s Mášou podkresluje skandováním jako na fotbalu; tak totiž výpravčí Hubička doporučil začátečníkovi prožívat koitus. Jinak je sbor odkázán na ilustrativní provázení děje a zalidňuje jeviště jako umělá výplň. Rozlamuje tím inscenační styl: přibyla nepřesvědčivá, „vážná“ složka. Stejně působí dobové písničky: provázejí děj, ale neumocňují jej. Cize vyznívá závěr, v němž Hrma asociující snad dokonce na Ukřižovaného volá o tragické finále. Jenže to by vyžadovalo silnější motiv. Hrmova oběť je spíš neštěstí než tragédie.
Nehledě na tyto výhrady rád konstatuji, že obecenstvo přijímá představení vděčně a po zásluze ocenilo zvláště výkon Michala Daleckého. Martinu Slámovi v úloze Výpravčího Hubičky zkomplikovala účin povinnost psychologicky pojmenovávat a rozebírat pocity posluhy zla a žehrat na neschopnost činu pojatého jako sebevražedný. Zdeněk Dvořák zaujal hlavně ve druhé části, když jeho podnapilý Přednosta po návratu ze zámeckého večírku nechá moralizování a s razítkem v ruce pronásleduje manželku. Dita Kaplanová ztělesnila Přednostovou jako paní plnou pochopení pro Hrmovo trápení i pro dvojakost manželovy povahy. I ostatní účinkující se vyrovnali se svými úkoly profesionálně.
Scénograf Václav Špale ve snaze o hravý dojem předznamenal dějiště modelem zobrazujícím skutečnou scénu a vybaveným vláčky, které se v okamžicích hodných zdůraznění dají do pohybu. Před horizont umístil zadní stěnu dopravní kanceláře, před ni stůl s telefony, přičemž oknem a dveřmi umožnil pohled za stěnu, kde se jako po nástupišti míhaly siluety projíždějících vlaků a jezdila drezína. Scéně vévodilo schodiště vedoucí jednou k Přednostovu křeslu, podruhé na plošinku k semaforu, kde Miloš Hrma dokonal svůj život.
V nejistotě a po dlouhém bezvládí, které panují v Mahenově činohře, přispěla Krobotova inscenace k obnově hereckého sebevědomí a k upevnění přízně věrných diváků.
Národní divadlo v Brně – Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky. Scénář a režie Ivo Krobot, scéna Václav Špale, dramaturgie Jan Gogola, kostýmy Alice Novotná, hudební spolupráce Zdeněk Kluka. Psáno z reprízy 27. února 2014.
Komentáře k článku: Hrabalovy Vlaky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
