Před sebou neutečeš
Při tuzemské oblibě skandinávské literatury je s podivem, že současná norská dramatika se příliš často v Česku neinscenuje. V případě Arne Lygreho, držitele Ibsen Awards 2013, na sebe vzala „pionýrskou“ úlohu Divadelní společnost Masopust. Česká premiéra komorního psychodramatu Nic ze mě proběhla 18. prosince 2016 ještě na hostitelské malé scéně Studia Hrdinů. Od poloviny března 2017 se s ní Masopust (opět dočasně) přesouvá do Divadla Komedie.
Vdaná zralá žena (Bohdana Pavlíková) a egocentrický, mladší, svobodný muž (Miloslav König) se rozhodnou začít společně nový život v inscenaci Nic ze mě FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Vdaná zralá žena a egocentrický, mladší, svobodný muž se rozhodnou začít společně nový život. Milenci v bodě nula se ujišťují o vzájemné lásce a správnosti svého kroku, jenže ani slova, ani koupelnová romantika nepůsobí dostatečně přesvědčivě. Narušení jejich izolace postavou matky muže vyvolá konfrontaci se stíny minulosti a ta má dominový efekt. Iluze o nastolení nové identity se rozpadá a z útěku od nezpracovaných traumat se stává závod o přežití.
Arne Lygre navazuje na ibsenovskou a bergmanovskou tradici rodinných dramat, ale formálně pro ni hledá vlastní způsob vyjádření. Používá strohý a úderný dramatický jazyk, pohrává si s expozicí a časovou osou. Jeho postavy představují bezejmenné ženské a mužské archetypy (Mně, On, Člověk) a vyjevují se v životních rolích, které souvisejí s partnerským a rodinným životem. Režisérce Viktorii Čermákové a inscenačnímu týmu se podařilo jeho záměr výborně podchytit a nadto prezentovat ve stylu nordic noir. Stigma smrti dělá z hlavní hrdinky nositelku destruktivní síly. Ona to ví a snaží se své blízké chránit, zároveň nedokáže žít v citovém vzduchoprázdnu. Od počátku panuje na scéně zvláštní pocit napětí z toho, že se milenci dívají na vlastní život zvenčí (což umocňují sebekomentáře a popisování děje). Bohdana Pavlíková ve stříbročerném večerním outfitu se stylizuje do role sebejisté milenky, ale na nohou má brusle a její chůze je vrtkavá a z kufru vytahuje košili, evokující rubáš. Obrannou masku střídá se sebedestruktivními postoji, soudí se a obhajuje se před sebou i ostatními. Když chce od sebe odradit manžela, staví se bezmála do pozice prodejné děvky, lhostejné ke všemu. V boji o nový vztah se ale chová nekompromisně a sokyni smete bez výčitek. V závěru nechává otevřenou otázku, zda vůči partnerovi jedná oddaně, nebo zda využívá jeho situace, aby udělala, co stejně udělat chtěla.
Sebejistě vystupuje zpočátku i Miloslav König. Zpodobňuje floutka, co balí v baru lyžařky, je to ale ve skutečnosti nezralý chlapeček, neschopný vztahu. Prvotní masku odkládá až přespříliš odhodlaně a doslova (samozřejmě pod ní brzy objevíme další). Sundá tmavé brýle i umělý knír a smývá minulost pod sprchou, zatímco Mně zaplňuje několika indiciemi holobyt, jehož středobodem je kapající umyvadlo plné ledových kostek. Symbolika ledu a ohně, dvou vzájemných činitelů, prostupuje inscenací. Kostkami se zacpávají ústa, v umyvadle se pálí staré fotky a zoufalý stárnoucí manžel si myslí, že opravou odpadu překlene citovou propast. Jeho představitel Luboš Veselý vystihuje v krátkém výstupu celou tragédii postavy a moment rezignace, když končí schoulený v manželčině kufru.
Miluše Hradská (Člověk) vstoupí na scénu v roli budoucí tchýně a opouští ji jako hrdinčin malý syn. Režie jí de facto přiřkla úlohu figuranta v rodinné konstelaci. Zástupná osoba poskytuje hrdinům možnost, aby zrevidovali vztahy k nejbližším až na dřeň. Hradská s dlouhými bílými vlasy je sama o sobě zjevením archetypu Moudré stařeny. Když přechází do dětských rolí, jde jen o drobné vizuální změny – rozpuštěné vlasy zaplete do copánků, nebo přetáhne kapuci. Odhaluje hrdinův konflikt s matkou a hned na to ukazuje konflikt hrdinky Mně s malým synem, který v dítěti zanechá obdobné stigma. Vztahová analýza se rozpíná a smršťuje, minulost vysvětluje současnost a předurčuje budoucnost.
Škoda, že tvůrci ke konci přeruší tenhle psychologický výklad, který se odehrává se na pozadí banálního lidského příběhu, kýblem umělé krve, kterou se König v extatickém vytržení pomazává. Jistě, leckterý chlap takto hypochondricky prožívá i banální rýmu. Metafora, kdy se červené víno z romantiky při svíčkách mění v krev, není nelogická, jedná se však především o režijní extravaganci. Naopak pěvecký duet hrdinů na cestě ke katarzi vykrystalizuje z děje i hudebního podkresu přirozeně, aniž by rušil kontinuitu.
Severskou atmosféru dokresluje výprava Zuzany Bambušek Krejzkové. Na scéně ze skosených bezbarvých stěn to vypadá jako uvnitř ledovce, do prostoru trčí pár holých větví. Polotransparentní zadní prospekt slouží stínohře a světelných efektům. Dvakrát se otevře – jednou pro scénu z minulosti, odehrávající se na moři, podruhé pro výjev, kdy loď odráží od břehu.
Inscenace Nic ze mě je příběhem tragické lásky i sebezpytnou výpravou do podstaty vztahových problémů, které odkrývá chladně a bezmála brutálně. Snoubí se v ní atraktivní atmosféra severského psychothrilleru, melancholie obrazů Edvarda Muncha i hlubinná psychologie a připomíná, že mezilidské vztahy fungují stále na stejných principech.
Masopust – Arne Lygre: Nic ze mě. Překlad Karolína Stehlíková. Režie Viktorie Čermáková, dramaturgie Tereza Marečková, scéna a kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 18.prosince 2016 ve Studiu Hrdinů.
Komentáře k článku: Před sebou neutečeš
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
