Komediální konejšení v Ungeltu
Právě uplynulou divadelní sezonu zakončilo Divadlo Ungelt dvěma premiérami, jednou českou a druhou světovou. Ta první – Přítelkyně americké feministky a queer aktivistky Jen Silverman – má s druhou – Trhni si, otče! britského dramatika Petera Quiltera – společné nejen to, že v obou hrají jistou roli drogy, ale i to, že se pohybují někde mezi dramatem a komedií.
Teprve s nekonformní lesbickou autorkou slam poetry Robyn (Jitka Smutná, vpravo) se Sharon (Alena Mihulová) osvobozuje z pout takzvané normálnosti FOTO JAN MALÍŘ
Pokud Silverman napsala svou hru před čtyřmi lety, aby upozornila na to, že divadlo a literatura se nevěnují ženám po padesátce, dnes je této tematiky naopak dost. Hrdinky často hledají nové místo v životě; opuštěné manželem, dětmi či osamělé z jiných důvodů chtějí radikálně proměnit svůj neradostný osud. Podobně je tomu i v Přítelkyních. Vnitřně nespokojená čtyřiapadesátiletá Sharon žije v tradicionalistické Iowě, kde jí nezbývá nic jiného než čtenářský kroužek. Zvrat nastává ve chvíli, kdy si dává inzerát na spolubydlící a do její spořádané středostavovské domácnosti vtrhne nekonformní lesbická autorka slam poetry Robyn. Teprve s ní se Sharon osvobozuje z pout takzvané normálnosti a stává se novou, sebevědomou ženou. Kupodivu nejdůležitější roli v tom hraje to, že se od Robyn naučí telefonickým podvodům a najde zalíbení v marihuaně. To ji dovede až ke skandálnímu nápadu – totiž že k dealování by se skvěle hodilo nevinné dítko! Pokud by snad někdo čekal, že i nekonečný svobodný rauš má své meze, rozhodně by ho Silverman s režisérkou zklamaly. Divák se má jen upřímně bavit, což ještě podtrhne závěr, kdy se z panáka, kterého s sebou Robyn stále vláčí, vysypou drogy. I když Robyn nakonec Sharon opouští, nikdo v rozporu s prohlášením dramatičky, že chce vytvářet divadlo, které zanechává modřiny, modřiny neutrpí.
Tereza Karpianus má k dispozici dvě velmi dobré herečky, Jitku Smutnou a Alenu Mihulovou. Obě dámy navíc váže přátelství i v realitě, na což bohužel režisérka spoléhá až příliš, stejně jako na jejich nepopiratelné herecké zkušenosti, s nimiž dokážou dobře zvládnout konverzační rovinu hry, přesně pointovat situace i slovní vtip. Jistě to není málo, ale také zde přece jen něco chybí. Například proměna Sharon by byla daleko přesvědčivější, kdyby Alena Mihulová nebyla na začátku jen jednoduchá domácí hospodyňka, ale také skutečně vnitřně strádající žena. Její telefonáty synovi jsou přece ve své podstatě zoufalé, touha překonat vlastní samotu třeba i nepřiměřeně bolestná. Jitka Smutná zase přivádí na scénu Robyn příliš rezignovanou; její nezávislost ji sice stála mnoho, ale měla by asi výrazněji probleskovat celkovou odevzdaností. Karpianus prostě jde až příliš vstříc divákovi, více sází na komedii než na černější a složitější tvar.
Petr Stach (vpravo) naplňuje představu otce, který se snaží pomoci synovi (Vincent Navrátil) a neumí vyřešit vlastní problémy FOTO JAN MALÍŘ
Světová premiéra Quilterovy hry je vlastně redukcí původního textu napsaného pro více osob. Sám autor označuje Trhni si, otče! za dramedii, tedy tvar, kde se závažný problém řeší v komediálním obalu. Jde o malé rodinné drama, kdy se otec rozhodne přivést na správnou cestu postpubertálního drogově závislého syna. Zvolí k tomu zvláštní metodu, která je ve své podstatě značně absurdní, ale k nápravě nakonec vede něco jiného. Ukáže se totiž – bohužel nijak originálně –, že synek především uniká z rodinného prostředí, které své závislosti na rozdíl od něj pokrytecky popírá. Původní nápad, jak přivést mladíka k rozumu, je sice vtipný, ale autorem neúměrně dlouho rozehrávaný, takže působí jako natahovaný prolog. Přestože divadlo avizuje třeskutou komedii, jsou zde pasáže spíše nudně sentimentální, a nebýt povedené postavy Angely, která oživuje situace trefnými hláškami, zábava by trochu vázla. Pokud jde o problém závislostí, o nějž Quilterovi údajně šlo především, je dost rozmělňován a nakonec nevěrohodně završen jakýmsi happy endem. Tak nevěrohodným, že působí ironicky, i když zřejmě jde spíše o to, aby byl divák komediálně ukonejšen.
Režisér Pavel Ondruch slouží autorovi snad až příliš oddaně, na druhé straně se naštěstí nesnaží dodávat nějakou komiku zvenčí, tenké předivo hry by tím definitivně potrhal. Jde mu především o sehranou trojici interpretů, které zvolil opravdu šťastně. Trochu mátožný, neurčitý, lehce introvertní a jakoby bezbarvý Petr Stach přesně splňuje představu otce, který se snaží pomoci synovi a neumí vyřešit své vlastní problémy, jež si vlastně ani nechce připustit. Jeho do sebe stažený výraz skvěle kontrastuje s excentrickou Angelou Báry Štěpánové, která svou neustávající energií ovládá celou scénu. Způsob, jakým do dialogů přesně usazuje trefné repliky, je mimořádný, přičemž její eruptivní komika nepostrádá striktní disciplinovanost a při vší vědomé vnějškovosti působí zcela autenticky. Proto zahraje proměnu, kdy se odhalí Angelina závislost, nesentimentálně, přitom drásavě a naprosto uvěřitelně v duchu celé postavy. Trojici doplňuje Jason Vincenta Navrátila, který se jako klackovitý fracek dokáže vyrovnat s drogovým blouzněním i s procitnutím z iluzorního světa do toho skutečného. Trhni si, otče! nepatří k nejlepším Quilterovým textům, s vážným tématem spíše koketuje, ale díky hercům zřejmě publikum Ungeltu uspokojí.
Divadlo Ungelt, Praha – Jen Silverman: Přítelkyně. Překlad Pavel Dominik, režie Tereza Karpianus, dramaturgie Pavel Ondruch, výprava Radka Josková, hudba Mario Buzzi. Premiéry 11. a 12. května 2019 (psáno z reprízy 9. června).
Divadlo Ungelt, Praha – Peter Quilter: Trhni si, otče!. Překlad Pavel Dominik, režie a scéna Pavel Ondruch, kostýmy Michaela Daniel Huffsteter, hudba Adam Koubek. Premiéry 19. a 20. června 2019.
Komentáře k článku: Komediální konejšení v Ungeltu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
