Kdy se vám do Ztracené řeči dostalo naše hlavní město? 

Mihal Brezis: Mohu snad říci, že je to můj osobní příběh. Naše hlavní ženská postava má se mnou určité podobnosti. Když mi bylo 16, cestovala jsem sama do Prahy. Pocházím z náboženské rodiny, byl to pro mě způsob, jak uniknout z jistým způsobem omezeného prostředí. Šla jsem na koncert klasické hudby, bylo to poblíž Pražského Hradu, takže ve velmi magickém prostředí. V jeden moment jsem natáhla ruku k osobě sedící vedle mě, kterou jsem vůbec neznala. A najednou jsme zjistili, že se držíme za ruce. Když všichni tleskali, drželi jsme se stále za ruce a neřekli si ani slovo. Nakonec se každý z nás, beze slova, vydal svou cestou. To byl druh velmi intenzívní intimity, který mě opravdu poznamenal.  

Už chápu, proč Praha působí ve filmu jako nadčasové, trochu snové místo.
Mihal Brezis: Praha byla ve scénáři od úplně prvních verzí – dříve, než jsme věděli, zda bude možné v Praze natáčet. Právě má zkušenost s vaším městem inspirovala i Ayinu povahu – fascinaci cizinci a intenzivní, beze slov prožívanou blízkost.

Splnila Praha vaše romantická očekávání?
Oded Binnun: Byla příležitostí k vytvoření jistým způsobem nadčasové atmosféry s možností lehce surreálného prostředí.

My Pražané to takhle úplně necítíme.

Oded Binnun: Když jsme sem přijeli a začali hledat lokace, bylo to pro nás trochu… Jak to říct… Zklamání, protože najednou to tu vypadalo jako v každém jiném městě. Spousta lidí, rušno, jako v každé metropoli. Ale myslím, že jsme tvrdě pracovali na tom, abychom vše ztvárnili tak, jak jsme si představovali – a doufám, že se nám podařilo zachytit náš pocit, onu v jistém smyslu věčně romantickou atmosféru. Vedli jsme o tom dlouhé debaty, právě i s naším českým producentem – bylo tam takové jemné napětí mezi tím, co je, a tím, co bychom chtěli vidět.  

Mihal Brezis: Snažili jsme se najít rovnováhu, prostor mezi realitou a představou. Chtěli jsme vytvořit obraz, který má v sobě jistou poetickou vrstvu, a přitom zůstává pravdivý. Myslím, že při hledání lokací se nám snad podařilo zachytit skutečnost i sen.

Oded Binnun: Možná mohu přidat malou historku o sněhu. Protože jsme hledali něco současného, a přitom trochu romantického, něco, co by příběh odtrhlo od každodennosti. Představovali jsme si, že by Praha mohla být pokrytá sněhem. Sníh v naší představě nesl jakousi tichou magii – možná právě tu, kterou jsme chtěli ve filmu zachytit.  

Ve filmu sníh máte, to je velké štěstí, nemáme ho každý rok.
Oded Binnun: Scénář sníh předpokládal, ale český producent nás varoval, že to není jisté. Podle tabulek jsme přesně naplánovali termíny s nejvyšší pravděpodobností sněžení – jenže samozřejmě, první den nebyl sníh žádný. A v noci pak přišla sněhová bouře! Filmařsky to bylo krásné, a zároveň problematické kvůli kontinuitě natáčení. Nakonec se celá sekvence zázračně rozprostřela do více dnů – v samotném filmu jemné sněžení přichází.

Film působí formálně uhlazeně, přitom má v sobě mnoho drobných, fascinujících psychologických nuancí…
Oded Binnun: Scénář vznikal roky. Dramaturgicky „se nic velkého neděje“ – jde o vnitřní proměny hrdinky, o jemné odstíny. Právě proto jsme byli při emocích extrémně přesní. Malé změny rytmu nebo záběru měly obrovský dopad. Pracovali jsme s křehkým, skoro posvátným materiálem: nepojmenovanými touhami, samotou ve vztahu, otázkou, zda lze druhého opravdu znát.

Klíčová scéna s obsahem Ajiny kabelky, kterou její manžel dobře zná, je silná a zároveň zneklidňující. Co pro vás znamená?
Mihal Brezis: Vidíte tuhle moji kabelku? To byla ona! Proto je tak ošoupaná! Ale vážně: Ajin manžel je hrdý, že „zná“ obsah její kabelky – pro Aju je to ale téměř invazivní pocit, nechce být „otevřenou knihou“. Dotýká se to hlavní myšlenky filmu: pokud si myslíte, že partnera už znáte, mizí tajemství i prostor pro překvapení. My věříme, že druhého nikdy neznáte úplně – a právě v tom je naděje vztahu obou manželů.

Co je pro vás jako tvůrce na Ztracené řeči nejcennější?
Mihal Brezis: Když nám lidé říkají „jsem Aja“ – tedy zjištění, že naše „podivnosti“ a touha po blízkosti jsou sdílené nejen mezi umělci, ale i mezi běžnými diváky. Dokud film neukážete lidem a neuvidíte je po projekci, nevíte, čeho jste dosáhli. Teď, když je snímek venku, je pro nás smysluplné být na projekcích, „cítit“ publikum a skrze něj se o filmu učit.
Oded Binnun: Po letech práce je to završení – přímý kontakt nám říká víc než cokoli jiného.

Vznik celovečerní verze trval dlouho. Jaká byla cesta od kraťasu Aja, který měl premiéru před deseti lety?
Oded Binnun: Nápad na celovečerní film byl dokonce starší než krátký snímek Aja – začali jsme ho psát před patnácti lety. Měli jsme už za sebou několik kraťasů a chtěli jsme „skočit do velkého bazénu“. Francouzský producent nám ale nabídl finance na další krátký film. Řekli jsme si, že vezmeme první sekvenci našeho velkého nápadu a otestujeme ji jako samostatný kratší snímek. Z Aji se stal „pilot“, který uspěl víc, než jsme čekali – v Izraeli šla do kin jako první krátký film v historii a byla nominovaná na Oscara. Pak přišla nabídka na americký celovečerák The Etruscan Smile s Brianem Coxem a Rosannou Arquette, tu nešlo odmítnout, prostě nemůžete říct ne penězům. To nás od původního plánu na pár let odklonilo, ale následně jsme se k němu vrátili.

Ve filmu je patrná velká herecká jemnost, nejen v postavě Aji, kterou hraje Sarah Adler. Proč jste u celovečerní verze znovu obsadili Sarah Adler a Ulricha Thomsena, stejně jako ve vaší krátké Aje? Zvažovali jste původně změnu?
Mihal Brezis: Ano, původně jsme chtěli obsazení obměnit, i proto, že Aya byla v rané verzi scénáře mladší. Šest měsíců jsme hledali novou představitelku, jenže nic „necvaklo“. Když pak Sarah nahlas četla nové scény, došlo nám, že jsme dialogy podvědomě psali v „jejím“ a „Ulrichově“ hlasu. Zvažovali jsme i jiného známého herce, ale v poslední chvíli jsme pochopili, že by to byla chyba – jejich chemie a přesnost jsou pro film klíčové.

Režírujete společně, jste také partnerská dvojice, máte spolu dvě děti. Jak to funguje dohromady?

Mihal Brezis: Dobře, protože film je plný rychlých rozhodnutí, tradičně to bývá autorské médium. Nás dva však představa bleskových voleb spíš děsí – společná práce nás nutí všechno si nejdříve vysvětlit, prodiskutovat a tím se zpomalit.
Oded Binnun: Tím, že spolu o všem mluvíme, jsme vlastně první publikum. Nevyhrává silnější, ale ten, kdo je v daný moment v diskusi přesvědčivější. Výsledek je často padesát na padesát – ale nepočítáme to.

Jak tak intenzívní práce ovlivňuje vaši rodinu?
Oded Binnun: Upřímně – společné natáčení je naše „rodinná horská dráha“. Nejtěžší logistika je s dětmi, klíčovou pozici má v našem štábu chůva, bez nadsázky naše Mary Poppins. Děti bereme často s sebou, když cestujeme.

Světovou premiéru měla Ztracená řeč - jako jediný izraelský snímek - na americkém festivalu Tribeca, těší se z vynikajících kritik, z festivalu v Jeruzalémě si odvezl cenu za nejlepší scénář. Kam film putuje dál?
Mihal Brezis: Po světové premiéře na Tribece přišly skvělé ohlasy, v Izraeli máme dvanáct nominací na národní ceny. V Česku film uvádíme nyní, chystá se americká distribuce i další festivaly, za měsíc budeme v Tallinnu.

Vaše životní situace se změnila – přesunuli jste se z Tel Avivu do Paříže. Promítne se to do vaší tvorby?
Mihal Brezis: Po dvou letech převráceného světa jsme teď trochu jako tuláci. Zkoumáme otázky identity – osobní, národní i umělecké – a hledáme, jak o nich vyprávět. Náš pocit vykořenění se zřejmě promění v další filmové téma.