Sto roků od samoty
První stránky Marquézova románu jsem četl na záchodě. Jediné místnosti, kde člověk mohl být sám. S knihou i s myšlenkami. Na studentské koleji stejně jako v každodenním průměrném rodinném životě. Četl jsem uchvacující příběh právě tam, kde jen o pár let později spolužák vychovaný kolektivními skautskými a brontosauřími ideály – zároveň tak trochu mefistofelovský pokušitel a cikán Melchiades – pověsil na dveře trůnní komnaty balicí papír s výzvou, abychom se vyjádřili k válce v Zálivu.
Nenáviděl jsem tu válku i tu zeď nářků z baličáku plnou hlášek typu: Saddáme, do smrti na tebe nezapomenu!
Burcovala mě do houfu, na rozdíl od Marquéze, velkého Já, které mě nechávalo ve strašné samotě snít a nic nežvatlat ani nečmárat fixem žádnou pozdně hipísáckou proklamaci.
A tak málo platné, nasáčkován v zaplněném sále divadla ABC na divadelní adaptaci jsem se úplně necítil, i když jsem pochopil, že pocity nekonečné samoty oslovily davy a ty teď putují vzdát hold tomu prvotnímu zjevení.
Od první vteřiny představení jsem se ale cítil tak vzdálený tématu samoty a doteku času, kdy věci ještě neměly jména, jako by mě čaroděj proměnil v sardinku a nechal mě s ostatními sardinkami chtě nechtě obývat příliš těsnou celu. Cítil jsem se také jako zabalený v baličáku plném patetických hlášek. A to, co se linulo do přestávky představení přes forbínu, na kterou jsem čekal s nehty zaťatými do masa devadesát devět let a čtrnáct dnů, byla rozmáchlá rozhlasová hra oživená občasným kolektivním spartakiádním cvičením na dané téma. S Já kolumbijského vypravěče a prožitkem marnosti a ztracenosti lidské bytosti v šílených turbulencích přírody, pudů, vědomí i svědomí měla málo společného. Pokud tedy cílem nebylo vyvolat neochvějnou touhu po přestávce a manickou chuť zavřít se na záchodě, schovat se před světem a číst si tak jako kdysi…
Koženě mnohomluvné vyprávění mi připadalo jako vystoupení hodné, byť neurotické češtinářky, která téma zbožňuje, dokonce jako jedna z mála učitelů literatury román skutečně četla, ale je spíš obšírná než talentovaná.
A i přes občasné záblesky divadla ve scénách léčby epidemie zapomínání a hádek nestorů Buendiů v podání Jitky Smutné a Vladimíra Čecha jsem Marquéze ve velkém sále nepřijal, ale zůstal pro mě ohromující přes tu malou komůrku, do které se tehdy vešlo vše: Staletá samota světa a člověka, Marquézova, moje a koneckonců i těch spolužáků, kteří burcují k nějaké akci přes slova, slova, slova…
Po přestávce se v představení přestalo nekonečně exponovat a zdlouhavě vysvětlovat a začaly se dít věci a hrát. Najednou jako by akční deus ex machina začal pálit na všechny strany blesky. Rychlost Dietlových rozuzlení byla proti tomu hlemýždí rallye. Ale bylo už pozdě.
Do ohromného prostoru divadla ABC se staletá samota ten večer prostě nevešla!
Komentáře k článku: Sto roků od samoty
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
