Zemřel Václav Štěpán
V roce 2019. Foto Markéta Trávníčková
Václav Štěpán
(21. 1. 1935 Tišice – 30. 12. 2023 Praha)
Historik divadla a literatury, estetik a hudební kritik.
Narodil se jako jedináček v Tišicích, malé obci mezi Neratovicemi a Všetaty. Rodina žila na konci vesnice ve stavení z 18. století zvaném kaberna (hospoda) při Červeném mlýnu na Košáteckém potoce. Matka pocházela z rodiny Veselých z Tišic, otec od Mladé Boleslavi. Jeho dědeček Antonín Veselý býval v Tišících starostou a dožil se devadesáti šesti let. Otec byl sedlák, sokol, rodiče byli vlastenci, po válce byli v organizaci Národní souručenství a později se stal otec předsedou lidové strany v Tišicích. Po roce 1948 jim stát sebral všechno, i techniku, a do hospodářských budov se nastěhovali cizí lidé.
Snímek z maturitního tabla (1953). Foto archiv Paměti národa
Po válce vystudoval gymnázium v Mělníku, maturoval v roce 1953. I přes nepříznivý posudek z rodné vesnice byl poté přijat na jednooborové studium historie na filozofické fakultě UK. Absolvoval v roce 1958. Kandidátskou disertační práci Český anarchismus od začátku 80. let XIX. století do roku 1914 obhájil v roce 1966.
Po dokončení studií v roce 1958 získal umístěnku do Ostravy v Krajském domě osvěty, kde sehnala práci i jeho manželka. Po roce a čtvrt se mu podařilo najít místo ve Vojenském historickém ústavu v Praze (1959 – 1961). Později působil jako odborný, posléze vědecký pracovník v Ústavu pro českou literaturu ČSAV (1961-1969), kde se věnoval tématu českého anarchismu (jeho texty na toto téma připravuje k vydání Ústav pro českou literaturu ve spolupráci s nakladatelstvím Neklid). V letech 1960 – 1962 absolvoval postgraduální studium estetiky, seznámil se s Pavlem Boškem, Antonínem Moskalykem a Věrou Linhartovou. Byl zakládajícím členem Estetické společnosti. Po výpovědi v Ústavu české literatury v Akademii věd z důvodu nastupující normalizace působil od roku 1972 v Scénografického ústavu, kde založil dokumentační oddělení, které vedl. Po zrušení tohoto ústavu pracoval v letech 1974 – 1979 v Divadelním ústavu a pak jako kurátor sbírkového fondu v Divadelním oddělení Národního muzea (1979-2005), které v letech 1980-1992 vedl. V listopadových událostech byl mluvčím Občanského fóra na půdě Národního muzea.
V roce 2019. Foto archiv Post Bellum
Když v roce 1992 vyšly Cibulkovy seznamy, ve kterých bylo i jeho jméno, celý svůj příběh (ke spolupráci s StB byl donucen v roce 1960, StB ji ukončila 9. srpna 1968, navázání v osmdesátých letech odmítl) zveřejnil a rezignoval na funkci vedoucího oddělení a všechny další a dále se v Národním muzeu věnoval pouze vědecké práci. /Více zde, resp. zde a zde a také v Divadelní revue 2/2019, s. 89–110./
Po odchodu do penze v roce 2005 spolupracoval s Institutem umění – Divadelním ústavem a Národním muzeem na výzkumném projektu na záchranu a zpřístupnění obsahu historických divadelních cedulí Cesta k divadlu, v rámci něhož byl nejen spoluautorem výstavy Račte vstoupit do divadla (2019), ale především faktografického obsahu databáze divadelních inscenací Elektronický divadelní archiv (zde).
Prozatímní divadlo 1862-1883 (Academia, Národní divadlo 2006) Repro archiv /zde/
Vědecký zájem soustředil na historické kontexty českého divadla a literatury konce 19. století a první poloviny 20. století (je autorem desítek hesel ve Slovníku českých spisovatelů, 1964, Čeští spisovatelé z přelomu 19. a 20. století, 1972, 1973, 1982; Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 1998), studie publikoval v řadě odborných časopisů, například Estetika, Česká literatura, Časopis Národního muzea, Divadelní revue ad.
Jako spoluautor a editor se podílel na řadě bibliografických soupisů a divadelních ročenek (např. Teatralia v zámecké knihovně na Kačině, 1973; Teatralia v knihovně Scénografického ústavu, 1974; Teatralia v knihovně divadelního oddělení Národního muzea, 1974, 1975, 1979 aj.); recenze a kritické úvahy psal do Červeného květu, Literárních novin, Nové svobody, časopisu Tvář i do denního tisku.
Stavovské divadlo 1824–1862 (I.+II. díl), Národní muzeum, Academia, 2022. Repro archiv
Působil rovněž jako kurátor a spoluautor několika velkých výstav o divadle (např. Národní divadlo 1883-1983, Praha 1984; Karel Čapek a divadlo, Praha 1990; Mozart e Praga, Citta di Castello 1991; Mozart i Praga, Varšava 1994). Z nejvýznamnějších prací připomeňme dvousvazkové monografie Prozatímní divadlo 1862-1883 (2006, spol. s Markétou Trávníčkovou) a Stavovské divadlo 1824-1862 (2022, spol. s Markétou Trávníčkovou). O svém životě a práci vyprávěl také v rámci projektu Divadelního ústavu Orální historie /zde/.
Od roku 1959 byl ženatý. Jeho švagrem byl sociolog, politik a jeden z významných disidentů Rudolf Battěk (1924-2013). S manželkou měl dceru Barboru Štěpánovou (1959), která je divadelní herečka a před listopadem 1989 působila v řadách recesistické protirežimní Společnosti za veselejší současnost, a syna Davida (1964), který je učitelem a spoluzakládal a byl předsedou politické strany DOMOV /zde, resp. zde/, za niž v roce 2014 kandidoval do zastupitelstva Prahy. /Více zde./
Zemřel ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze, kde se léčil s mnohočetným myelomem (rakovina krve), ale bezprostřední příčinou smrti bylo selhání srdce v důsledku covidu a chřipky. O jeho úmrtí informoval Divadelní noviny vedoucí Divadelního oddělení Národního muzea Libor Vodička a zprávu potvrdila jeho dlouholetá spolupracovnice Markéta Trávníčková.
/Pro iDN z více zdrojů zpracoval hul/
Komentáře k článku: Zemřel Václav Štěpán
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Věra Poláchová
Fotografie vypadají zadumaně a smutně,
ale byl to radostný člověk. Měl radost i ze štěstí děti svých kolegů i dětí jejich kolegů. Jsem ráda, že jsem se s ním setkala.
03.01.2024 (3.11), , Trvalý odkaz komentáře,
DN
Poslední rozloučení
se uskuteční ve čtvrtek 18. ledna od 14 hodin v salonku Cukrárna v 1. patře Obecního domu na náměstí Republiky 5 v Praze 1.
Parte jsme doplnili k nekrologu.
07.01.2024 (11.47), , Trvalý odkaz komentáře,