Komentáře

Další plichta s Ypsilonkou

Jana Machalická

Magistrátní snaha udržet v chodu pražskou Ypsilonku po smrti jejího zakladatele a uměleckého šéfa Jana Schmida dospěla do patové situace. A není to nic překvapivého, dalo se to čekat, protože instalování Karla Františka Tománka jako zachránce něčeho, co zachránit nelze, bylo jen oddálením skutečného řešení, do kterého se komunálním politikům tak nějak nechce. 

Na první pohled se odvolání po krátké době ve funkci jeví jako zbrklé, vypadá to tak, že odvolaný ředitel měl jen málo času realizovat svůj program. Jenže Tománek sice byl oficiálně ve funkci od 1. března letošního roku, ale již od ledna věděl, že bude šéfem. Dva měsíce divadelních prázdnin znamenají, že se nehraje, ale nikoliv, že ředitel má volno. Čili měl řekněme minimálně osm měsíců, aby předvedl, že to, co nastínil ve své koncepci, myslí vážně. Jeho hlavním úkolem bylo připravit transformaci divadla, které funguje jako příspěvková organizace, na veřejnou kulturní instituci. Dále měl připravit spolupráci s DAMU a smluvně ji zajistit. Magistrát tvrdí, že dosud nic nezačal připravovat a ještě se mu za čtyři měsíce, kdy dlel ve funkci, podařilo divadlo ekonomicky dostat do červených čísel, v červnu se rušila představení, protože nebyli diváci a to je vždy alarmující signál. Takže to celé zrovna není povzbudivá bilance a odvolání a instalovaní pověřené ředitelky nejspíš byl nezbytný krok.
Znovu se však otevírá otázka co se Studiem Ypsilon dál. Pověřená ředitelka Blanka Pechová je ekonomka a asi těžko může řešit umělecké směřování divadla, jak v tomto provizoriu dál se zřejmě teprve bude rozhodovat. Čili další plichta, Ypsilonka bude dál nějak přežívat a město bude platit drahý nájem. K razantním kroku není politická vůle, kdo by si také chvilku před volbami chtěl vysloužit cejch zločince, který zrušil slavné divadlo. Jenže dnešní Studio Ypsilon už má dávno po expirační době. Není příjemné to slyšet, ale je to tak. Je to divadlo zásadně spjaté s tvůrčím potenciálem a výjimečnou energií svého zakladatele Jana Schmida. Ten také dokázal svému divadlu opakovaně prodlužovat život, bylo to skvělé uskupení s jedinečnou poetikou a navždy zůstane pojmem v dějinách českého divadla. Jeho čas je ale nenávratně pryč. Jediné správné řešení je tuhle agonii ukončit. Otázka je, jak dál s divadelním prostorem v budově, která městu nepatří, a je v ní nájemníkem. Na tento prostor snad lze vypsat nové výběrové řízení, které bude otevřené všem zájemcům, v Praze je dost nezávislých uskupení se zajímavou dramaturgii, které jsou začleněné v pražském grantovém systému, a nemají kde hrát. Oddalování razantního řešení nepovede k ničemu dobrému.

Divadelní noviny

Přihlášení